Až roztaje led, komu bude patřit Severní ledový oceán?

Planeta se otepluje, ledy na polárních čepičkách tají. Spolu s nimi pak rozmrzají i velmi nepříjemná témata geopolitických diskuzí. Třeba to, komu vlastně budou náležet odledněné vody Severního ledového oceánu. Uchazečů o práva není málo, a pro přírodu nic moc dobrého jejich nároky nevěstí. Začneme hodně zeširoka. Odpradávna totiž při řešení vlastnických práv ke světovým oceánům platil (a současně neplatil) princip tzv. mare liberum, svobodných moří. Byly ničí, protože patřily všem – byly všech, proto nepatřily nikomu.

Zní to sice poeticky, ale už odpradávna tu fungovaly jakési námořní velmoci, které si ve snaze pojistit svou dominanci osobovaly moc nad určitými částmi moří – spolehlivými lodními trasami či výnosnými lovišti. Potažmo ta samá práva upíraly jiným přímořským národům a blokádami přístavů jim znemožňovaly rybolov či obchod. Silná flotila vždy byla a pořád je tou nejlepší pojistkou toho, že si své moře uhlídáte před vetřelci, a ještě si případně přilepšíte u pobřeží sousedů, co jsou slabší.

Určité napřímení těch nerovností přinesla v 17. století dohoda, kterou předložil nizozemský právník Cornelius van Bynkershoek. Navrhl jednoduchý princip, že by v dosahu tří námořních mil (5,6 kilometrů) náleželo právo nad mořem té které zemi, jejíž pobřeží tu vlny omývají. A vše dál by už patřilo nikomu, respektive všem společně.

Ptáte se, proč zrovna tři míle, a ne dvě, nebo pět? Důvody pro tu vzdálenost jsou hned dva.

Předně, při normální viditelnosti by nemělo jít z pobřeží vidět dál, než 4,5 kilometrů na moře. A třímílovému limitu se také příznačně říkalo „na dostřel kanónu“. Což byl druhý důvod, proč by to neměla být kratší vzdálenost.

Ponechávala všem kus jejich vlastního „národního“ moře – prostoru pro rybolov i pohyb plavidel – za nímž už ležely „vody mezinárodní“, patřící všem.

Takovou hranici bylo snadné (a pro všechny zúčastněné bezpečné) respektovat a záměrně neporušovat, protože platilo, že když z lodi nevidíte na pobřeží, ani oni nevidí vás, a jste tudíž v mezinárodních vodách.

Princip se, v několika právních obměnách, udržel prakticky beze změny až do roku 1945.

Konec starých časů

Jako první jej porušily Spojené státy americké. Vyhlásily, že pod svou správu zabírají celý pevninský šelf, oblast mělkých moří podél celého svého pobřeží. A pochopitelně s tím i zdroje, které tato oblast nabízela. Vzhledem k tomu, že USA tehdy disponovaly tou vůbec nejsilnější flotilou na světě, nenašel se nikdo, kdo by byl schopen jejich nároky vážně fyzicky zpochybnit.

Ostatní národy disponující pobřežím si naopak místo kritiky pospíšily, aby se též přihlásily k rozšíření svých mořských držav. Ekvádor prostě nemohl nechat Peru, které nemohlo nechat Chile, aby těžilo z rybolovného ráje Humboldtova proudu. A tak dál.

V podstatě všechny přímořské státy světa – a to je přibližně tři čtvrtiny všech států na Zemi – si ukously z moří menší nebo větší kus. Vytvořily svá výhradní přímořská národní pásma, výlučné ekonomické zóny.

Patří k tomu pár výjimek, jako třeba Gibraltar, Belize. Nebo Jemen, který si dosud drží původní třímílovou limitu. A patří k tomu též spousta třecích ploch, když se třeba v jednom úzkém moři, shluku ostrovů nebo průplavu střetávaly zájmy několika států.

V roce 1982 tomu Organizace spojených národů dodala štábní kulturu a byla uzavřena Dohoda o mořském právu. Ta mimo jiné specifikovala i to, co se vlastně smí a nesmí dělat v těch mezinárodních, všem patřícím a přitom nikomu nepatřícím, vodách. A protože ji ratifikovalo na 150 zemí, včetně těch s největšími flotilami, platila vlastně dodnes.

Zažité uspořádání s oceány a s mezinárodními vodami, k nimž přináleží místně rozparcelovaná moře – se drželo i proto, že hranice států už byly zpravidla ustálené a měly geograficky stabilní pobřeží.

To ale teď přestává platit.

S táním polárních ledovců totiž narůstá výška hladiny oceánů – zvyšuje se v průměru o 3,6 milimetrů ročně. A některé ostrovní státy – například Maledivy, Kiribati, Tuvalu, Fidži, Palau – v důsledku toho čelí ztrátě své souše.

Jinde zase hrozí, že se hladina vody přelije přes ostrůvky a atoly, které dosud v mapách vykreslují hranice států. Pokud zmizí nepatrná Okino Torišima, pozbude Japonsko nárok na 430 000 kilometrů čtverečních Filipínského moře.

Asi nejpalčivější situace momentálně panuje v Arktidě, kde si kvůli tání nově zpřístupněnou rozlohu Severního ledového oceánu nárokuje osm různých států. Včetně těch s pořádně velkými flotilami.

Osm u jednoho stolu

Arktida je definována jako oblast ležící na území osmi států: Norska, Finska, Ruska, USA, Kanady, Islandu, Grónska (respektive Dánska) a Švédska. Všechny tyto státy mají stvrzený svůj díl práv a nároků. Jenže od 80. let – kdy se podepisovala Dohoda o mořském právu – ubylo množství arktického ledu o 40 procent, a rekordně nízká je i úroveň ledu zimního.

Naopak přibylo nároků, které zmíněné státy na nově otevřenou plochu Severního ledového oceánu mají.

Když si tu v roce 2007 Norsko „rozšířilo záběr“ o 235 000 kilometrů čtverečních, obešlo se to v tichosti. O deset let později už to tak tiché nebylo.

V roce 2017 se totiž přihlásilo Rusko a Dánsko, a po nich předložila své návrhy OSN Kanada. Nestačilo jim dosavadních 200 námořních mil (370 kilometrů), ale požadovala zařadit do své výlučné ekonomické zóny vše do vzdálenosti 350 mil, tedy 648 kilometrů.

Problém byl, že se územní nároky na svrchovanost těch tří zemí překrývají. Dánsko si říká o 900 020 kilometrů čtverečních „severně od Grónska“, což zahrnuje samotný severní pól i sporně vymezený Lomonosovův hřbet. A to samé chce i Kanada a Rusko.

Rusko přitom pohlíží po území o rozloze 1,2 milionu kilometrů čtverečních, a jak už předvedli, opodstatněnost svých nároků neváhají podpořit nasazením jednačtyřiceti válečných lodí, patnácti ponorek a bitevními letouny.

Ruskou flotilu u Severního ledového oceánu za bezpečnostní riziko ovšem považuje Velká Británie, která tu oficiálně žádné územní nároky nemá, a Spojené státy americké.

USA se ale pro změnu nedohodnou s Kanadou. Zpochybňují totiž svrchovanost Kanady nad oblastí Severozápadního průlivu a tvrdí, že průliv je mezinárodní. Zatímco Kanada chce, aby v něm platily její vlastní námořní zákony. Rusko a USA přitom bedlivě sledují celou navazující oblast Beringovy úžiny, která je pro obě mocnosti strategickou – a velmi citlivou – oblastí.

A k tomu, zda rozšiřováním výlučných ekonomických zón v Severním ledovém oceánu nedojde k umenšení rozlohy mezinárodních vod, mají hodně co říct rybolovné flotily Jižní Koreje a Číny.

Není to hádka o ohlodanou kost, ale celou šunku

Proč ale tolik tahanic o trochu studené vody kdesi na severu?

Na dně teď již přístupného oceánu tu prý podle všeho leží okolo 30 procent ze světového objemu dosud netěženého zemního plynu a přibližně 13 procent světových zásob ropy.

Oblast má také velký potenciál, když přijde na těžbu manganu, železa, mědi a uranu. A samozřejmě, pozorovatelný úbytek ledu vedl ke splavnění té Severozápadní cesty, zkracující přepravu zboží mezi kontinenty.

Trochu paradoxní přitom je, že záměry na podmořskou těžbu surovin nebo ropy – kromě toho, že jsou spojeny s potenciálním rizikem environmentálních katastrof – potažmo frekventovanější pohyb kontejnerových lodí – tu budou velmi výrazně akcelerovat globální oteplení. Které dále povede k dalšímu tání ledu, a většímu zpřístupnění polárních oblastí. A nejspíš i k dalším neshodám mezi národy.

Koncept svobodných moří, která byla ničí a patřily všem – byly všech a proto nepatřily nikomu, už dnes tolik netáhne, a dostřel se dnes počítá v mezikontinentálních měřítcích. Pochopitelně, že touha po domluvě a vzájemný smír budou v jednáních mezi osmi majiteli Arktidy zásadní, ale pět miliard tun ropy na mořském dně je docela slušný důvod, proč jednání nebudou jednoduchá.

Arktida je navíc jen jakousi nejčerstvější předzvěstí toho, co bude při dalším tání a zvyšování mořské hladiny probíhat i ve zbytku přímořského světa.

Hranice se změní, a bude třeba znovu nakreslit nové. Jestli perem, nebo krví, to se ještě uvidí.

---

reklama

---