Co udělat s mrtvou velrybou?

Sugestivní otázka k situaci, která v Česku jen tak nenastane, mnohem častěji hledá svou odpověď při pobřežích moří a oceánů. Tím nejčastějším řešením, k němuž se uchylují povolané instituce, je obvykle rychlé odstranění mnohatunové mršiny. Aktuální studie mořských biologů a oceánografů tento přístup ale zpochybňuje. Podle už poněkud starších odhadů leží na dně moří aktuálně zhruba 690 000 mršin mnohatunových kytovců, nacházejících se v jedné ze čtyřech fází biologického rozkladu. Není to nic neobvyklého, jen další ze stupňů cyklu života. Zrovna tak se velryby, z méně či více přirozených příčin, tu a tam objeví mrtvé, vyplavené na pobřeží. Pro lidské obyvatele souše je takové zjevení už po staletí zdrojem nemalého údivu. Martina Quaggiotto, specialistka mořské ekologie univerzity ve Sterlingu, podrobila tento velrybí fenomén historickému rozboru. A povšimla si, jak rozdílně různá etnika a národy na takový „objev“ v časových etapách reagovaly.

Dárek od bohů i majetek krále

Například Fuegové, domorodí obyvatelé Patagonie, potažmo novozélandští Maoři, je chovali ve velké úctě. Viděli v nich dar od bohů, pochvalu a znamení, že jsou jim nadpřirozené síly nakloněny. Inuité ze severu v mršině neviděli ani tak šťastný zásah božstev shůry, ale rozhodně vítanou příležitost k mile nečekanému materiálnímu přilepšení. Pro někdejší obyvatele pobřeží Pyrenejského poloostrova to byl zase signál k hostině.

Situace se ale postupně měnila. Zatímco prve potenciál rozkládající se mršiny zužitkovávala celá komunita, v pozdějších staletích si právo nakládat s ní osobovala jen užší výseč lidí.

V Británii 11. století byla například velrybí zdechlina zařazena mezi „královské zboží“, a nikdo jiný než urození s ní nesměli manipulovat. Dílem i proto, že velrybí kosti byli velmi ceněnou a draze placenou surovinou pro umělecké řezbáře.

Zhruba od 18. století se zdechliny staly předmětem bádání ještě úžeji profilované skupiny: vědců, badatelů a encyklopedistů. V praxi se tak z mrtvých velryb – s nimiž prve nakládali a manipulovali všichni – za staletí vývoje stal subjekt, který sice stále udivuje široké masy, ale fyzicky s ním nakládá jen naprosté minimum lidí. „A ono nakládání má obvykle podobu neodkladné likvidace kadáveru,“ dodává Quaggiotto.

Zakopat, odtáhnout, spálit

Konkrétní strategie likvidace až dvacetitunové masy rozkládajícího se masa a kostí se liší. Někde je s pomocí bagrů na pobřeží vyhloubena jáma a do ní mršina svalena, jinde je rozporcována a odvezena na skládku nebo do spalovny, kafilerie. Případně odvlečena lodí na moře, anebo jak se dodnes rádo vzpomíná - v roce 1970 před diváky odpálena dynamitem.

Quaggiotto upozorňuje na to, že ona lidská snaha o rychlé odstranění masivu silně zapáchajícího torza narušuje přirozené mechanismy, a stírá příležitost nabízenou ekosystémovou službou. Jinými slovy, i obří mršina na pobřeží má své místo.

Pochutnat si na ní mohou (v závislosti na lokalitě) lední medvědi, obligátní mrchožrouti jako kalifornští kondoři, nevybíraví masožraví savci jako vlci a lišky, krabi. Uhynulý kytovec je vynikajícím zdrojem tuku a proteinů, a tyto snadno dostupné živiny mohou proměnit to, jak zdechlinou živená zvířata přežijí sezónu.

Rozklad uvolňuje další živiny do neúživného substrátu pobřeží, do vody. Velrybí mršina je prostě pro všechny prostřeným bufetem zdarma, který lidé – často velmi zbytečně a předčasně – uklízí.

Quaggiotto na základě rešerše 27 studií z třiadvaceti zemí vyhodnotila, jak je dnes kde s velrybími ostatky nakládáno. Na Novém Zélandu je například 39 % ponecháno přirozenému rozkladu, 38 % je zakopáno. Ve Spojených státech je 28 % ponecháno netknuto, 21 pohřbeno do země. Belgičané a Francouzi jednoznačně preferují odvoz do spalovny. Procesní zpracování tak velkého kadáveru je ale náročnou a nákladnou záležitostí, zvlášť ve srovnání s tím, že příroda by se o rozklad postarala zadarmo a ještě z toho profitovala.

Kompromis, který neuškodí

Badatelka vidí i druhou stranu mince, hygienická a bezpečnostní rizika. Velrybí mršina například láká toulavé psy, a stimuluje k vyšší aktivitě žraloky, což by u veřejné pláže (stejně jako smrdutý kadáver) působilo nemalé problémy.

„Takže určitě neříkáme, aby se za každou cenu nechala ležet velrybí mršina všude, kde se objeví,“ říká Quaggiotto. „Určitě taky neříkáme – uzavřete na příští tři léta celou pláž – protože tak dlouho se tam bude mršina rozkládat. Říkáme, zkuste najít kompromis.“

Pokud se najde velrybí mršina na odlehlé pláži, kde lidem nepřekáží, nechejme ji tam, ať se v klidu rozloží. Pokud je to malá mršina na frekventované pláži, možná by šlo ji přepravit na nějakou odlehlejší, kde z ní může mít živá příroda prospěch.

---

reklama

---