Je tu vůbec někdo, kdo odpovídá za podobu krajiny?

Když se řekne „krajina“, každý si něco představí. Cokoli. To víceméně odpovídá definici, že krajina je společným prostorem pro život lidí a realizaci širokého spektra jejich zájmů. Do krajiny se prostě všechno vejde: silnice, domy, elektrárny, lesy, řeky, sklady i chráněná území. Je ale někdo zodpovědný za podobu krajiny jako celku? Je možné, že česká krajina je prostě součet jednotlivých záměrů developerů, obcí a jednotlivých ministerstev, která buď staví silnice, vyhlašují národní parky nebo přidělují dotace zemědělcům? Nad podobnými otázkami se diskutovalo na workshopu Zemědělská krajina – prostor pro život, který se v únoru konal na Českém vysokém učení technickém.

„Veřejná správa má dva nástroje pro plánování zemědělské krajiny: územní plán a komplexní pozemkové úpravy,“ říká krajinářský architekt Vladimír Mackovič. Mezi těmito nástroji je ale významný rozdíl.

Zatímco při pozemkových úpravách se stát zavazuje zaplatit, co navrhne, v územním plánu se neřeší, kdo popsaná opatření zaplatí a zda na ně jsou peníze.

A zatímco územní plán se týká celé krajiny ve správním území obce, komplexní pozemkové úpravy se týkají jen zemědělské krajiny.

Udržitelný rozvoj území má být úkolem územního plánování. Právě ono by mělo zajistit celkový pohled na krajinu.

„Ale to se neděje,“ říká krajinářská architektka Klára Salzmann. Je potřeba proto územní plánování změnit. „Územní plán je jediný dokument, který může navodit změny v krajině, které potřebujeme,“ vysvětluje Salzmann.

Krajinářská architektka tedy navrhuje více využívat existující možnosti, jak zohlednit krajinu v územním plánu. A takovou možností je nechat si zpracovat územní studii krajiny. Příkladem obce, kde této možnosti využili, je Potvorov, ležící v Plzeňském kraji.

Potvorov byl v minulosti obětí několika bleskových povodní. V zemědělské krajině v katastru obce došlo ke ztrátě krajinné struktury – zmizely meze a remízky, rozorala a odvodnila se prameniště. To vedlo jednak k velké vodní erozi a jednak to zrychlilo odtok vody z krajiny.

To vede k tomu, že je Potvorov místem, kde jsou časté škody z bleskových povodní. Plzeňský kraj se proto prostřednictvím studie snažil získat potřebné souvislosti a navrhnout, jaká opatření v krajině by mohla problémům Potvorova pomoci.

Studie se následně stala podkladem pro zpracování územního plánu obce i vypracování plánu společných zařízení pozemkových úprav.

Úskalí plánů na papíře

Snaha mít dobré podklady a vědět, jaké funkce v krajině chceme podpořit a jakými opatřeními to chceme udělat, ale naráží na řadu problémů. Jedním z těch nejzásadnějších je, že každý pozemek někomu patří. A vlastníci mají často jinou představu o tom, co na svém pozemku chtějí mít. A jen málokdo touží po mokřadu či remízku.

„Jen jeden člověk z 200 je pro to, aby na jeho pozemku vzniklo krajinotvorné opatření,“ uvádí projektantka pozemkových úprav Zuzana Skřivanová.

Skřivanová ve své práci jedná právě s vlastníky pozemků a hledá s nimi, jak do krajiny rozdělené vlastnickými vztahy dostat mimo jiné meze, remízky, aleje a cesty. Výsledkem jsou pozemkové úpravy, které, jak říká, nemusí být vždy krásné, ale jsou to realizovatelné plány odsouhlasené obcemi a vlastníky.

„Vymahatelnost veřejného zájmu na vlastnících je problém. Starostové často neumí prosadit to, co vlastníci nechtějí,“ poukazuje Alena Salašová ze Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity na obecný problém s plánováním krajiny.

Vlastnictví ale není jediný aspekt, který výrazně ovlivňuje možnosti toho, co se v krajině dá realizovat. Dalším výrazným motivem je hospodářství. A protože zemědělství přímo utváří 51 % krajiny, zaměřuje se na něj i odpovídající množství pozornosti.

Úskalí zemědělského hospodaření

„Zemědělec je krajinář, který je zaměřený na produktivní funkci krajiny,“ popsal jeden z účastníků semináře Josef Salaš možnost, jak na zemědělce nahlížet.

K tomu, že řada zemědělců si za svou bere jen produkční funkci krajiny, přispěl podle zemědělce Radima Kotrby i evropský systém podpor. Ten byl dlouho nastavený právě na podporu produkce a jiné funkce zemědělství zanedbával. Setrvačnost tohoto způsobu hospodaření se mění poměrně obtížně, ačkoli se o to Evropská unie již řadu let snaží.

A ačkoli se i v České republice objevují příklady regenerativního zemědělství, agrolesnictví, vysazování nektarodárných biopásů, provozuje je dosud menší část zemědělských hospodářů.

Na větší části zemědělské krajiny se zatím prohlubují problémy se zadržením vody v krajině, s úbytkem včel, motýlů, ptactva a dalších drobných živočichů. Krajině ubývá přírodní rozmanitost a homogenizuje se.

Popsaným hnacím silám měnícím podobu krajiny je společné, že nenahlíží krajinu jako celek. Územní plán nebo pozemkové úpravy jsou omezené na katastr obce, zemědělské hospodaření zase ovlivňuje jen část krajiny.

Je tu tedy někdo, u koho by se mohly všechny jednotlivé části sejít? Nabízí se, že by to mohl být stát, který by se na krajinu díval jako na něco hodnotného, o co stojí zato se starat.

A takový pokus už tu je. Nevzešel z českého prostředí, ale z Evropy.

Česká republika už v roce 2002 přijala Úmluvu Rady Evropy o krajině, kde se zavázala právně uznat krajinu jako základní složku prostředí. To znamenalo zavést a provádět krajinné politiky, zaměřené na ochranu, správu a plánování krajiny, začlenit krajinu do svých politik regionálního rozvoje a územního plánování a zavést postupy pro účast veřejnosti, místních a regionálních orgánů a dalších zainteresovaných na definování a provádění krajinných politik.

Takže od roku 2002 máme představu, co bychom měli mít. Ale nemáme to.

Vláda sice uložila ministerstvu životního prostředí, ministerstvu zemědělství, ministerstvu kultury, ministerstvu pro místní rozvoj a ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, aby zabezpečili provádění Úmluvy, ale v prostředí veřejné správy, kterou ovlivňuje resortismus, se zatím nepodařilo provést žádné konkrétní kroky.

Rozprostřená odpovědnost vede k tomu, že podobu krajiny nikdo nebere za svou.

Co s tím? Klára Salzmann navrhuje, aby se koordinace ujalo ministerstvo životního prostředí a vypracovalo politiku krajiny. V ní by definovalo, co je krajinná kostra – taková krajinná infrastruktura, která je potřeba k tomu, aby krajina fungovala a poskytovala ekosystémové služby. A tuto krajinnou kostru pak mohou vyplnit v zemědělci. Je to jedna z dobrých možností, jak krajinu začít brát v úvahu. Slovy botanika Jiřího Sádla, dalšího mluvčího semináře, jak „moderovat krajinnou změnu“.

---

reklama

---