Kočky z Islandu mají po setmění zákaz vycházení

Postupně se rozšiřovalo penzum vědeckých poznatků o tom, co vlastně kočky na Islandu za poslední staletí způsobily. Hovořilo se o postupném vybíjení ptačích kolonií na útesech i šíření nejrůznějších parazitů a zoonóz.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Yuan / Flickr

Island je ledovci a vulkanickou činností formovaný ostrov s charakterem nehostinné severské pustiny. A jako takový patřil po tisíciletí k ideálním místům pro život mořského ptactva. Už proto, že zdejší rozbrázděné pobřeží nabízelo víc než dost příležitostí k hnízdění, voda byla plná ryb k obživě mláďat a na souši nebylo suchozemských predátorů.

Island nebyl námořníkům zcela neznámý. Zmatek v přesném datu jeho objevení dodnes působí nález římských mincí z 3. století našeho letopočtu, a prokazatelně u jeho břehů několikrát zakotvili vikingští mořeplavci v 7. století. Ale poprvé osídlen a kolonizován byl nejspíš až v roce 874, jak už dokládají záznamy kronikářů. Spolu s osadníky se sem také poprvé dostala jiná zvířata: krávy, koně, psi, nejrůznější hlodavci. A taky, což bylo pro zdejší přírodu obzvláště nepříjemné, kočky.

Kde kočky a lišky dávají dobrou noc

Kočky tu neměly přirozené ani jiné nepřátele a stály téměř na vrcholu potravní pyramidy. Proč téměř? Krátce před tím, než sem dorazili lidé, se tu zabydlely i polární lišky. Současní genetikové rozpoznali, že jejich prapůvod je kdesi v Grónsku, odkud na Island musely připlout na kře ledové. Osadníci ale lišky lovili kvůli kožešinám. Na rozdíl od koček, které nikdo nelovil. A tak v běhu na trať dlouhou přibližně 1150 let začaly kočky vítězit.

Ono se není moc čemu divit: kočka dosáhne věku vhodného pro zabřeznutí v prvních čtyřech měsících, a může mít 1-6 mláďat v každém vrhu, třikrát do roka. Teoreticky tak z jedné březí kočky může vzniknout za dvě léta koček 150.

Vikingští osadníci nic o kočičí antikoncepci nevěděli a na Island jich s sebou přivezly desítky. To, že na pobřeží podél osad a přístavů vůčihledně ubývalo hnízdících ptáků, se svádělo vždycky spíš na lišky.

I mnohem později – blíže současnosti – tu ochrana přírody sázela spíše na konzervaci přírodních monumentů a geologických útvarů, než třeba na ochranu ptactva, které se tu jevilo být hojné. Byť už zdaleka nebylo tak hojné, jako když se tu začali zabydlovat Vikingové.

S kočkami se to do souvislosti ale nedávalo.

Kočka není pes, tu nezakážeme!

Islanďané se přitom nebáli přijímat nejrůznější (a poměrně radikální) zákony, omezující chov či vlastnictví domácích mazlíčků. Například do roku 1984 platil v Reykjavíku zákaz chovu psů. S odůvodněním, že je to zvíře hospodářské, a tudíž nemá ve městě co dělat. Na kočky se tu ale nikdy nesahalo, nikdo je v pohybu neomezoval.

Postupně se ale rozšiřovalo penzum vědeckých poznatků o tom, co vlastně ty nikým neregulované kočky na Islandu za poslední staletí způsobily. Kolem roku 2010 se tu o tom rozvířila velká debata. Hovořilo se o postupném vybíjení ptačích kolonií na útesech (kočky se měly dobíjet do vajíček i zajišťovat likvidaci ptačích holátek). A měly přispívat k šíření nejrůznějších parazitů a zoonóz (například toxoplazmózy).

Jeden z návrhů, který tehdy zazněl, nápadně připomínal již zmíněný Psí zákon. Tedy, že by kočkám byl plošně zakázán pohyb mimo zastavěné plochy měst. Na venkově, vesnicích nebo v přírodě by automaticky byly považovány za škodnou a střílelo by se po nich. Návrh nicméně neprošel. Kvůli masivnímu odporu obyvatel venkova, kteří ještě pořád tvoří polovinu obyvatel celého Islandu.

Téma zůstávalo dál otevřené, celospolečenská diskuze se k němu často vracela. Třeba když se ukázalo, že toulavé kočky decimují (přímo i svými parazity) ptačí hnízda na Heimaey nebo likvidují hnízdiště ptactva nad Húsvikem. Kočky tu ohrožovaly nejen druhovou rozmanitost, ale i samy pilíře, na nichž dnes stojí zdejší cestovní ruch, jeden z nejvýznamnějších příjmů státní kasy.

Karanténa pro kočky

Zatím předposlední kapitolu islandské kočičí ságy napsala pandemie covid-19.

Karantény a omezení sociálních kontaktů vedly k tomu, že Islanďané mocně zatoužili po blízkosti chápavých němých tváří. Cena koček vystřelila strmě vzhůru, inzeráty nabízející koťata byly poptávané, útulky zely prázdnotou. Z ulic měst a vesnic prakticky kočky zmizely, každý si našel tu svou. Aby s ní mohl být doma. Škod, které měly kočky na svědomí v krajině za městy a vesnicemi, podle ochranářů i biologů výrazně ubylo.

Ukázalo se tím, že problém s kočkami v přírodě může mít řešení, a dá se regulovat, kontrolovat. Tím, že se majitelé postarají o to, že se jejich kočky nebudou toulat a budou doma. A když se po ukončení karantén opět začaly kočky objevovat tam, kde nebyly žádané – například na útesech mezi ptačími hnízdy – přistoupila některá islandská města k tomu, že vyhláškou omezila jejich pohyb.

Jedno z prvních takových sídel bylo letos v květnu Akureyri. To vyhlásilo nejprve kompletní zákaz volného pohybu koček, a posléze (po masivní kampani odpůrců a bojkotu místních výrobků), jej převedlo do podoby zákazu nočního vycházení. Kočka na ulici je tu od půlnoci do sedmi do rána škodnou. Příkladem Akureyri se inspirovala další města, vesnice a osady, která lokálně modifikují časy nočního zákazu vycházení.

Tvůrci těchto vyhlášek si přitom jsou vědomi, že noční zákaz pohybu koček nemá až tak zásadní vliv na škody, které na místní fauně působí. Ale pomáhá zřetelně odlišit kočky domácí od těch toulavých, a takových, o jejichž lovecké spády jejich majitelé moc velký zájem nejeví.

Přečtěte si také |

Jak zabránit kočkám domácím lovit ptáky? Klíč je v jejich chovatelích

Příznivci a odpůrci protikočičích vyhlášek jsou na Islandu aktuálně početně vyrovnaní. Otázka dalšího osudu koček na Islandu – protože propojuje vlastnická práva, ochranu přírody a cestovní ruch – se tu stává i horkým tématem příštích voleb.

Jak celá kočičí sága tedy dopadne, zatím jisté není.