Seriál o popírání klimatické vědy, díl III.: Situace v Česku

Reklama na knihu Modrá, nikoliv zelená planeta, rok 2007.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Marie Čcheidzeová / Wikimedia Commons

V českém prostředí k tomu dochází především v souvislosti s anti-environmentálním programem konzervativních a neoliberálních organizací, které zde začínají vznikat po vzoru think-tanků ve Spojených státech — jde např. o Občanský institut, Liberální institut, a především Centrum pro ekonomiku a politiku Václava Klause. Místní kontext byl přitom charakteristický dědictvím přeregulovanosti a zkostnatělosti přebujelého, neefektivního státního aparátu. Neoliberální dogma o neschopnosti státu zde tedy padalo na živnou půdu. Na těchto ideologických základech se později zformovalo širší hnutí popírající klimatickou vědu.

Silná závislost české ekonomiky na fosilních zdrojích spolu s velkými kumulativními emisemi postavily Českou republiku do obtížné situace. Všechny indikátory totiž ukazují, že pokud vztáhneme emise skleníkových plynů k její velikosti, je Česká republika aktuálně i historicky významným znečišťovatelem. Dekarbonizace přitom dodnes představuje velkou výzvu, které se nikdo z politických ani ekonomických subjektů neodvážil postavit čelem.

Po celá 90. léta byla problematika klimatické změny v České republice okrajovým tématem. V roce 2004 ale Česko vstoupilo do EU, která již před českým vstupem začala zavádět opatření s cílem omezit spotřebu fosilních paliv, a poměrně jasně vytyčila dlouhodobou vizi, která směřuje k jejich opuštění. Ve stejný rok začal platit Kjótský protokol, ale emise České republiky přitom po výrazném propadu v 90. letech přestaly klesat. Spolu s tím, jak Česko začala dohánět realita mezinárodního závazku o omezování skleníkových plynů, mohli jsme vidět i rozmach aktivit popírajících závažnost klimatické změny. Vzhledem k tomu, že jedním z významných iniciátorů klimatických politik je Evropská unie, není příliš překvapivé, že se popírání klimatické vědy často protíná s tzv. euroskepticismem (resp. vyhraněným odporem proti Evropské unii jako takové).

Samotnou problematiku klimatické změny poněkud paradoxně pro širokou veřejnost popularizoval Václav Klaus intenzivním popíráním výsledků klimatické vědy v době svého prezidentství. Cesta k popírání klimatické vědy zřejmě vedla přes jeho neoliberální ideologický fundamentalismus, který má tendenci ignorovat nedostatky volného trhu a negativní externality. Právě dlouhodobá neschopnost tržních aktérů reagovat na problematiku klimatické krize pro neoliberální dogmatiky znamená problém, jehož častým řešením je i snaha popřít samotnou existenci problému.

Přečtěte si také |

Ekologismus a ekonomismus Václava Klause

Samotný Klaus přitom pro svůj anti-klimatický postoj nacházel podporu v řadě organizací podporovaných fosilním průmyslem, do kterých po roce 1989 vstupoval a začal navštěvovat jimi organizované konference. Během 90. let vstoupil např. do Mt. Pelerin Society, organizace sdružující ekonomy, filozofy i politiky za účelem popularizace a prosazování neoliberální ideologie, včetně globálně nejvýznamnějších postav popírajících klimatickou vědu, jako je fosilní magnát Charles Koch.

Ačkoliv Klaus v klimatické problematice postrádá jakoukoliv odbornost, udělal z ní jednu z os svého prezidentství. V jeho průběhu zval do ČR profesionály na vytváření pochybností o vědě, kteří jsou placení lobbistickými skupinami. Uváděl zmanipulované dokumentární filmy, překládal knihy financované fosilní lobby a koneckonců sám ve svých vystoupeních i knihách na tyto zdroje odkazoval. Klaus se stal vůbec nejcitovanější postavou v Česku na téma klimatických změn a do jisté míry formoval klimatický diskurz.

Přečtěte si také |

Oteplí se a bude líp aneb Jak si čeští klimaskeptici dali debatu o klimatu za rámeček

V této souvislosti je třeba zmínit i to, že Václav Klaus má jak rodinné, tak osobní vazby na fosilní průmysl — Jan Klaus, jeho syn a spoluzakladatel Institutu Václava Klause, je manažerem ČEZu, největšího vlastníka fosilních zdrojů v České republice. Nadnárodní skupina PPF, založená českým podnikatelem Petrem Kellnerem, je zase téměř výhradním sponzorem Institutu Václava Klause. U podnikatelského úspěchu PPF přitom stály investice do fosilního giganta Gazprom a orientace v ruském prostředí udělala z PPF v roce 2010 jednoho z největších zahraničních investorů v Rusku. PPF později založila spolu s bankou J&T a Danielem Křetínským Energetický průmyslový holding (EPH), zatímco ČEZ prodal část uhelného portfolia Pavlu Tykačovi.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Vstup do uhelného průmyslu v tuto dobu ovšem de facto představoval sázku na krach či alespoň zpomalení dekarbonizačního úsilí. Nutno říci, že tato sázka se bohatě vyplatila, a to v případě EPH Daniela Křetínského až do takové míry, že se vyšvihl do pozice jednoho z hlavních hráčů evropské energetiky. Řada indicií ovšem ukazuje, že tito hráči šli svým zájmům naproti i v ovlivňování veřejné debaty prostřednictvím aktivit popírajících výsledky klimatické vědy. Zatímco Daniel Křetínský skoupil velkou část médií, včetně výrazných, klimatickou vědu popírajících titulů, subjekty tvořící PR pro Seven Pavla Tykače zase provozují falešné profily, které na internetu vystupovaly proti snahám snižovat emise, diskreditovaly environmentální aktivismus a podobně.

Klimatické konspirace v ČR a vliv Ruska

Nicméně se jedná obecněji o oblíbenou „politickou technologii“ na mobilizaci voličských skupin a vytváření kolektivní sounáležitosti. Kooptace problematiky klimatické změny do různých konspiračních teorií nabývá celé řady (často navzájem se vylučujících) podob. Klimatická věda v těchto teoriích zpravidla hraje roli zkorumpované služky politiky, která má za cíl vystrašit populaci, aby byla snáze ovladatelná.

Konspirační teorie tvrdí, že mezinárodní organizace, jako je OSN, World Economic Forum (WEF) a řada dalších, usilují o zavedení globální vlády. Tyto organizace bývají podle těchto teorií pod vlivem nějakých ještě zlovolnějších skupin (satanistů, globalistů, komunistů, Iluminátů, Židů nebo třeba reptiliánů — mimozemských měňavců z Alpha Draconis, kteří jsou schopni nabývat lidskou podobu a žijí mezi lidmi).

Všechno je podvod!

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Elvert Barnes / Flickr

Tvrzení, že je klimatická změna hoax, můžeme najít i v současnosti. Globálně nejpopulárnější je konspirační teorie Qanon, která v jádru tvrdí, že svět ovládá satanisticko-pedofilní kabala, kterou přišel svrhnout Donald Trump. Součástí Qanon teorie je i tvrzení, že přijde období masových poprav politických protivníků, které mají nastat po vítězství pro-trumpovských sil (událost mytologicky označovaná jako „Bouře“).

Konspirační prostředí se také částečně prolíná s nábožensky fundamentalistickým prostředím, které zase v omezování emisí vidí snahu o zasahování do Božího plánu, případně aktivity samotného Satana.

Nástup popularity vyfabulovaných konspiračních teorií je globální a projevuje se i v České republice, kde je spojen především s aktivitami proruských webů, projektů a médií. V ruském politickém prostředí hrají konspirační teorie stěžejní roli dlouhodobě. V postsovětském období jim mimořádnou popularitu zajistila schopnost být srozumitelným vysvětlením náhlého rozpadu SSSR a následného ekonomického úpadku v 90. letech.

Rozpad SSSR je vysvětlován spiknutím Západu, který se snaží Rusko ovládnout — a k tomu má sloužit i klimatická politika, protože ruská prosperita je dlouhodobě spojena s exportem fosilních paliv (příjmy z jejich exportu představuje dlouhodobě kolem 20 procent HDP a téměř polovinu příjmů státního rozpočtu).

S nástupem Vladimira Putina k moci totiž začalo být Rusko mnohem proaktivnější v ovlivňování svého mezinárodního obrazu. Toto úsilí výrazně posílilo po pro-západních „barevných revolucích“ v postsovětském prostoru, masivních protestech ruské (především liberální) veřejnosti mezi lety 2011 a 2013 proti omezování občanských práv a podezření ze zmanipulování voleb při opětovném zvolení Vladimira Putina prezidentem.

Ruský establishment v té době zaznamenal významnou ztrátu ideologické podpory pro svoje mocenské zájmy, a to jak v okolních státech, tak mezi vlastní populací. Konspirační teorie jsou tak využívány především jako mocenská politická technologie v domácím i zahraničním politickém boji. Slouží k udržování podpory pro vládnoucí elity, vysvětlení problémů ruské společnosti i k diskreditaci politických oponentů.

Jaký máme obraz na západě?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | The Presidential Press and Information Office / Wikimedia Commons

Potřebu aktivní tvorby obrazu Ruska v zahraničí zmiňoval Vladimir Putin nedlouho poté, co se ujal prezidentského mandátu. Postupně vznikla řada organizací — od think-tanků po mediální projekty —, které tvoří rozsáhlou síť ovlivňující veřejnost v souladu s ruskými zájmy.

V roce 2005 byla za účelem ovlivňování informačního provozu ve prospěch Ruska založena televize Russia Today (později RT). RT je primárně zaměřená na zahraniční publikum a buduje si značku tím, že informuje o tématech, o nichž západní média „nemohou“ mluvit. Součástí toho ovšem je i systematické šíření vyfabulovaných konspiračních teorií.

Poce 2010 ruská aktivita v mezinárodním informačním prostoru dále stoupala a otisky se začaly objevovat i v ČR. Prakticky všechny mediální a politické subjekty, které dlouhodobě podporují pozice Ruska, přitom nějakým způsobem popírají závažnost klimatické změny.

Rusko je sice na exportu fosilních paliv ekonomicky závislé, zároveň ho ale používá jako geopolitický nástroj na udržování mezinárodního vlivu. Přitom dodnes nemá žádný kredibilní plán na dekarbonizaci ekonomiky, jeho závislost na fosilních palivech se naopak v čase významně zvýšila a přechod světa na nízkouhlíkovou energetiku chápe jako bezprostřední ohrožení. Katastrofický úpadek Ruska v průběhu 90. let, spojený s nízkou cenou fosilních paliv na světových trzích, je stále v živé paměti.

Z hlediska fosilních infrastruktur je přitom dekarbonizace do roku 2050, ke které se zavázala EU a celá řada zemí, velmi blízko.

Zároveň část ruské veřejnosti i odborníků byla také poměrně dlouho přesvědčena, že zrovna Rusko bude z oteplování, narozdíl od ostatních, spíše profitovat (snížením potřeby vytápění, prodloužením vegetační sezóny, otevřením arktické námořní cesty). Ačkoliv novější výzkum odhaluje i významná rizika klimatické změny pro Rusko, historicky je zde i v odborných kruzích vnímání urgence řešení klimatické změny spíše nízké. Souhra těchto vlivů vyústila ve skutečnost, že popírání závažnosti klimatické změny má v Rusku dlouhodobě silné zázemí.

V českém prostředí je nástup popularity nepodložených konspiračních teorií spojený se vstupem Michala Voráčka (mediální podnikatel blízký Miloši Zemanovi) do Parlamentních listů. Po něm se Parlamentní listy změnily do podoby skandalizujícího média s minimálními náklady na redakci. V rámci své transformace začal také na svém webu poskytovat hosting většině nejvýznamnějších konspiračních projektů (Protiproud, Freeglobe, Eurabia), často s antisemitskou tematikou. Někteří autoři spojení s těmito weby (Adam B. Bartoš, Ladislav Zemánek nebo Vladimír Stwora) byli pravomocně odsouzeni za antisemitskou propagandu či popírání holocaustu.

Na všech těchto webech je vidět jak zřetelný otisk ruské propagandy, tak i značný průnik se subjekty na krajní pravici, kterou Rusko dlouhodobě podporuje napříč Evropou s cílem posílení vnitřních štěpných linií. Krajní pravice si téma popírání závažnosti klimatické změny v poslední dekádě přisvojila, zvláště v kontextu posilující popularity konspiračních teorií.

Petr Hájek, rok 2011.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Michal Reiter / Wikimedia Commons

I zde hraje roli Václav Klaus a jeho okolí — blízký spolupracovník Petr Hájek v Parlamentních listech začínal se svým konspiračním projektem Protiproud a Institut Václava Klause je zase Parlamentními listy neobvykle často zmiňován.

V tomto ohledu stojí za zmínku i to, že expanze do Ruska vynesla Klausova mecenáše Petra Kellnera do pozice světové byznysové elity a že Václav Klaus podobně jako jeho nástupce Miloš Zeman navštěvoval Rhodské fórum, organizované ruským oligarchou Vladimirem Jakuninem. Ten je blízkým spolupracovníkem Vladimira Putina, bývalým agentem KGB a vedoucím Katedry státní politiky na Fakultě politologie Lomonosovovy Moskevské státní univerzity. Rhodské fórum přitom zřejmě slouží k ovlivňování vybraných postav světové politiky a byznysu ve prospěch Ruska.

Klaus se také stal členem dozorčí rady Jakuninova think-tanku „Dialog civilizací“ a ruský překlad jeho knihy „Modrá, nikoliv zelená planeta“ platil ruský fosilní gigant Lukoil.

Klaus, a především jeho spolupracovníci stáli u uvádění konspiračních teorií, které jsou typické spíše pro krajní pravici, do českého prostředí. Na hraně krajní pravice se ostatně dlouhodobě pohybuje celá řada jeho spolupracovníků. Například jeho bývalý tiskový mluvčí a spolupracovník Petr Hájek se postupně stal výraznou postavou konspirační scény spolupracující s antisemity a podporující antisemitské politické subjekty a následně také aktérem ruské propagandy.

Hájek přitom již označil za marxistické projekty, jako je evoluční teorie, lékařský výzkum dokazující škodlivost kouření nebo vakcinaci a na svém serveru Protiproud pravidelně brojí proti údajnému satanistickému spiknutí globálních elit, jehož součástí má být i klamání ohledně klimatické změny. Hájkovy mediální projekty měly sice široký dosah, ale také jsou dlouhodobě prodělečné — a zřejmě financované Ruskem.

V České republice přitom dezinformační prostředí proruských serverů zahrnuje desítky mediálních projektů a souhrnně zasahuje několik milionů lidí, čímž může směle konkurovat největším mainstreamovým zpravodajským serverům.

Závěr

Tato situace vede k řadě negativních důsledků, jako je snižování schopnosti získávat o klimatu pravdivé informace, polarizace veřejnosti, vytváření vyfabulovaných konspiračních teorií a kulturních konfliktů, oslabování komunikace vědecké obce s veřejností či nedostatek spolehlivých informací.

Tato situace vytváří pro tvůrce a tvůrkyně politik, odborníky a odbornice, ale i úředníky a úřednice nepřehledný prostor, kde je obtížné orientovat se v tom, co jsou relevantní odborné podklady a co ne. Výsledkem je potom to, že veřejnost nedokáže rozlišit mezi autentickou polemikou ve vědecké literatuře a vykonstruovanými či zástupnými argumenty, zčásti proto, že k rozpoznání tohoto rozdílu je třeba mít v tématu expertizu. Ze strany veřejných institucí přitom dostatečně nefunguje reakce, která by množství zavádějících informací konfrontovala.

Přečtěte si také |

Seriál o popírání klimatické vědy, díl I.: Vznik klimatické vědy

Nepřehlednost klimatické debaty potom vede k neschopnosti opírat se o relevantní a podložené zdroje, což znemožňuje dlouhodobé plánování a správné strategické rozhodování. Výsledkem jsou neefektivní politiky, trpící ekonomika, nesprávně využité zdroje, ale také ohrožená politicko-ekonomická stabilita. Ve střednědobém horizontu je ohrožena také národní bezpečnost.

Klimatická debata je zahlcena celou řadou subjektů, které mají silné zájmy na jejím znepřehlednění. V současnosti proti fosilnímu průmyslu a jeho podílu na dezinformování o klimatu probíhá již množství soudních sporů po celém světě. Bohužel, jak ukazují zkušenosti s dezinformačními praktikami tabákového průmyslu, než se podaří najít přesvědčivé množství důkazů, může to trvat i desítky let.

Přečtěte si také |

Seriál o popírání klimatické vědy, díl II.: Zrod popíračských kampaní

Přitom množství fosilních paliv, které si můžeme ještě dovolit vypustit, abychom se nedostali do stavu nebezpečné klimatické destabilizace, klesá — a v podstatě bude vyčerpáno v řádu jednotek let. To svět dostává do stavu, v němž buď bude nucen hledat stále nákladnější a extrémnější řešení ke snižování emisí, nebo bude muset akceptovat stále nebezpečnější a nákladnější svět klimatické destabilizace.

V tomto ohledu je obzvlášť skličující vědomí toho, že koncem 80. let, kdy začala klimatická vyjednávání, bylo času na řešení relativně dostatek. Ten byl bohužel promrhán. A organizované kampaně popírající klimatickou vědu na tom mají lví podíl.