Severoamerické "flanelové" housenky. Umí vás přizabít. Jednou možná budou zachraňovat životy

Flanelové housenky, lezoucí kníry, červi Donalda Trumpa anebo též falešné příčesky. Roztomilost vzhledu i hravost alternativních pojmenování je ale v ostrém rozporu s tím, co vám tito na listoví dubů a jilmů si pochutnávající drobečci mohou učinit.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Na světě existuje nemálo tvorů, kteří vám mohou přivodit spalující bolest. K tomu, aby do vás vpravili jed, si obvykle vypomáhají žihadlem či kusadly.

Housenky severoamerických motýlů druhu Megalopyge opercularis žádné takové bodavé ústrojí nemají. A přesto mohou velmi snadno neopatrného člověka odeslat na jednotku intenzivní péče. Stačí k tomu pouhý dotek jejich kadeřavých chloupků.

Právě kvůli této nápadné ozdobě se jim přezdívá flanelové housenky, lezoucí kníry, červi Donalda Trumpa anebo též falešné příčesky. Roztomilost vzhledu i hravost alternativních pojmenování je ale v ostrém rozporu s tím, co vám tito na listoví dubů a jilmů si pochutnávající drobečci mohou učinit.

Lidé, kteří měli tu smůlu, že s nimi přišli do kontaktu takříkajíc na vlastní kůži, to popisují jako oslepující záblesk bolesti. Bílou slepotu, zatmění zraku, a stav ne nepodobný ráně do hlavy, hrozící ztrátou vědomí. „Je to nesnesitelné, intenzivní, jako kdybyste stále znovu prožívali proces lámání vlastní končetiny,“ uvádí. A trvá to prý celé hodiny, než bolest začne ustupovat.

Reakce jsou někdy lokalizovány na postižené místo, ale často se přenáší do celého těla. V místě doteku se objevuje typická skvrnitá podkožní vyrážka, otok se rychle šíří tělem dál. K dalším symptomům patří nevolnost, alergické puchýře, znecitlivění končetiny a potíže s dýcháním.

Zkrátka není to zážitek, o který by lidé běžně stáli.

Bádání nad molekulární jehlou

Nikdo ale neříká, že vědci jsou běžní lidé.

Tým molekulárních bio-výzkumníků z univerzity v Queenslandu pod vedením Andrewa Walkera je už několik let severoamerickými housenkami rodu Megalopyge doslova fascinován. Přesněji tedy, jsou fascinováni mechanismem přenosu onoho zničujícího toxinu.

Jeho bezprostředním zdrojem jsou ony hedvábně jemné chloupky, které ale na pokožce oběti jen ulpívají. Aniž by ji probodávaly. Fungují trochu podobně, jako třeba listy kopřivy. Ty, aby vás požahaly, bariérou vaší pokožky také nemusí projít.

Toxin obsahuje několik proteinů, které se zformují na povrchu molekul jedu do tvaru dutého prstence, a prorazí si cestu přímo dovnitř buněk. Je to něco jako biochemická jehla, žihadlo vpravdě molekulárních měřítek. Efektivní a zničující, protože i s nepatrnou dávkou jedu propíchnuté zasažené buňky dlouhodobě vysílají signály o silné bolesti do mozku.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Jenže dráždivý jed housenek motýlů nezůstává na povrchu.

Toxin se přenáší rovnou do těla neopatrného těla predátora, potažmo člověka. A jak nyní Andrew Walker s kolegy zjistil, tou zásadní fintou je jeho „chytré“ biochemické složení.

Obsahuje totiž několik proteinů, které se v aplikované dávce zformují na povrchu molekul jedu do tvaru dutého prstence, a prorazí si cestu přímo dovnitř buněk. Je to něco jako biochemická jehla, žihadlo vpravdě molekulárních měřítek. Efektivní a zničující, protože i s nepatrnou dávkou jedu propíchnuté zasažené buňky dlouhodobě vysílají signály o silné bolesti do mozku.

Byť to celé ani trochu nezní jako dobrá zpráva – aspoň pro lidi zasažené chlupatou housenkou z toho žádná úleva neplyne – výzkumníci univerzity v Queenslandu to vidí jinak. Popis mechanismu přenosu toxinu přímo do buněk má podle nich zásadní význam.

Mohl by totiž pomoci lékařským výzkumníkům vyvinout velmi efektivní léky. Napodobením oné molekulární jehly by pak bylo možné aplikovat léčiva přímo do buněk, kde by mohly déle a velmi cíleně působit.

Případně by bylo možné vyvinout takový toxin, který by se dal selektivně vpravit do patogenních nebo rakovinných buněk, a běžné buňky lidského těla by nechával na pokoji.

„To, že by účinné složky léku mohly působit přímo zevnitř buněk, má ohromný potenciál,“ říká Antonia O’Flaherty, která se na výzkumu podílela.

Kde k tomu chlupaté housenky přišly?

Současně je prý také zajímavé, že schopnost jedu housenek proděravět buněčné stěny není nepodobná způsobům, jakými se vyznačují toxiny patogenních bakterií Escherichia coli a salmonel.

Přenos jedu se jako adaptace housenek objevila přibližně před 400 miliony let. A jednou z pravděpodobných teorií je, že k tomu došlo poté, co housenku infikovala právě nějaká salmonela nebo E. coli, a vložila svou DNA do jader reprodukčních buněk hmyzu.

Když se taková nakažená housenka proměnila v můru a spářila se, předala tento nový gen, jako součást své vlastní genové výbavy, svým potomkům. Nejspíš. Pokud by se to potvrdilo, mohla by to být zajímavá ukázka horizontálního transferu genů, který zatím patří k dost neprobádaným fenoménům.

„Evoluce a život jsou zkrátka podivnější a komplexnější, než si obvykle myslíme,“ uzavírá Walker.

Pokud se ale lékařským výzkumníkům skutečně podaří napodobit podle předlohy housenčího jedu onu molekulárního jehlu, mohli by lidé nakonec začít pohlížet na lezoucí kníry přeci jen trochu smířlivěji.