Stromy, semena a zvířata. Provázaný mechanismus, který dostává na frak

Stromy jsou sice pevně kořeny přichyceny k podkladu, ale za dobu své existence vyvinuly celou řadu způsobů, jak šířit svá semena a plodenství do větších vzdáleností. Proč? Třeba proto, aby jejich vlastní semenáčky nemusely bojovat o světlo a živiny ve stínu mateřské rostliny. Klasikou takového příhodného transportu je například anemochorie, šíření tisíců lehoučkých semen s pomocí větru. Jiné stromy sází na to, že jejich přezrálé plody doslova puknou, a tím vymrští svá semena do dálek. Zhruba polovina všech dřevin ale přenechává práci s šířením semen na zvířatech.

Stromy a keře nabídnou živočichům nějakou výživnou pochoutku, plod nebo ořech, s nimiž se trávicím traktem onoho zvířete sveze i budoucí zárodek nové dřeviny. Který pak, spolu s trusem při vyměšování někde vypadne. Strategie založená na transportu semen pomocí zvířat, zoochorie, není u dřevin všude stejně populární. Zrovna v tropických deštných lesích je ale na prvním místě a v různých variacích ji tu využívá okolo 90 % druhů dřevin. Je to jeden ze základních funkčních principů, který umožňuje na jednotku plochy maximální druhovou pestrost pralesních dřevin. Má to samozřejmě háček. Tenhle dřevinám jinak perfektně fungující model šíření semen naráží na práh svých možností, když ubude zvířecích šiřitelů semen. Ptáků, větších i drobných savců.

Bez přenašečů ubude druhů stromů

Ekologové z univerzit v Aarhusu, Houstonu a Amesu nyní vypočetli, jak se zoochorie promítá do schopnosti dřevin šířit se do dalších regionů a obsazovat nové habitaty. Což je pro stromy a keře klíčový mechanismus, jak odolat a přežít klimatickou změnu. V krátkosti: v regionu stiženém suchem nebo naopak extrémními srážkami konkrétní mateřská rostlina-dřevina přežít nemusí, ale když svá semena včas vyšle skrze živočichy do příhodnější lokality, její druh změnou tolik ohrožen nebude. Pokud ale ubydou nebo vymizí zvířecí přenašeči semen, zůstanou dřeviny bez možnosti úniku. A klimatická změna se pak může podepsat pod jejich vyhynutí.

„Mechanismy šíření semen prostřednictvím zvířat tu fungují už miliony let, jejich provázanost a komplexita vztahů se ale postupně mění,“ říká Haldre Rogersová, u Iowské státní univerzity. Ve Francii se už dávno nešíří semena v srsti lvů jeskynních anebo mezi prstními články bláto šlapajících srstnatých nosorožců, na Madagaskaru nepřispívá k šíření semen trávicí trakt obřích lemurů, za šířením bobulnatých keřů v Kalifornii už dávno nestojí medvědi grizzly. „Spektrum zvířat, zvláště těch schopných transportovat těžší semena, je dnes značně zredukované. V podstatě ho dnes v různých regionech obstarávají jen sloni, tapíři nebo zoborožci. A podobně redukované jsou pak možnosti stromů k šíření do klimaticky příhodnějších oblastí,“ dodává Evan Fricke, hlavní autor studie.

Problematické je to, že z desítek tisíc druhů zvířat šířících semena stromů jich bylo přímo zkoumáno jen velmi málo. Tým badatelů proto sestavil rešeršní výčet dostupných informací a analyzoval tři informace – kdo co šíří, jak daleko a jak moc v dobrém či zlém se ona cesta trávicím traktem promítne do úspěšnosti semenáčků. A pak, s programem výkonného počítače, adaptovali získaná data na nejrůznější druhy dřevin a živočichů.

Stromy jedou na 40 % potenciálu. Zatím

Výsledky? Do úzkých se momentálně dostávají hlavně dřeviny, vybavené šťavnatě-masitými plody s bohatou dužinou. Dosavadní úbytky a snížení velikosti populací savců a ptáků vedou k tomu, že se schopnost zmíněných dřevin „utéct“ klimatickým změnám snížila o 60 %. A pokud by padly dnes ohrožené druhy – savanových slonů, zoborožců nebo šimpanzů bonobo, schopnost dřevin přesunout se jinam by se snížila o dalších 15 %. Úbytek druhů živočichů, schopných transportovat semena dřevin, se v minulosti dost markantně propsal do podoby lesů Severní Ameriky, Evropy a jižní části Jižní Ameriky. Ohrožení přináší budoucnost na jih Asie a Madagaskar.

Bez transportu semen pomocí živočichů pak selhávají i další funkce, které by se v budoucnu mohly hodit. Obnova a znovu-zalesňování pralesů se daří mnohem lépe, když v místě fungují přenašeči semen. A přenašeči semen rovněž garantují pestrost druhové skladby stromů, která je tou nejlepší zárukou schopnosti pralesního ekosystému odolávat nenadálým změnám. Čím méně bude dostupných přenašečů semen, tím nižší bude schopnost dřevin uniknout z pasti vytvořené neoptimálními podmínkami podnebí. K zemi jsou totiž připoutány kořeny, a bez funkčního mechanismu transportu semen se nemohou adaptovat změnám proměnou areálu rozšíření.

---

reklama

---