Uhlí bylo motorem ekonomiky i živobytím mnoha lidí

Hnědé uhlí v lomu Nástup.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach / Ekolist.cz

Celkové množství vytěženého uhlí v českých zemích se počítá v miliardách tun. Největší objem vytěženého uhlí připadá na 70. a 80. léta minulého století, ještě do roku 1989 se těžilo zhruba 120 milionů tun ročně. Po pádu komunistického režimu přišel výrazný útlum těžby, podle dat České geologické služby (ČGS) klesla o desítky procent. Zatímco v roce 1989 se vytěžilo téměř 35 milionů tun černého uhlí a 89 milionů tun uhlí hnědého, loni to bylo necelých 3,2 milionu tun černého a 37,5 milionu tun hnědého uhlí.

Celkově známé zdroje uhlí v Česku podle ČGS činí 8,6 miliardy tun hnědého a 16,3 miliardy tun černého uhlí. Z většiny však nejsou využitelné, a to z ekonomických i ekologických důvodů.

Hlavními místy těžby byly a stále jsou v případě černého uhlí ostravsko-karvinská oblast, tedy česká část hornoslezské pánve, a v případě hnědého podkrušnohorské uhelné pánve, hlavně v severních Čechách (Mostecko, Ústecko, Teplicko) a na Sokolovsku. Těžilo se však i na mnoha dalších místech, černé uhlí na Plzeňsku, Rakovnicku a Kladensku (plzeňsko-manětínská pánev, kladensko-rakovnicko-slánská pánev), v jihomoravské rosicko-oslavanské pánvi či v podkrkonošké žacléřsko-svatoňovické pánvi. Hnědé uhlí bylo dobýváno i v další z podkruškohorských pánví - chebské. Kromě toho se těžilo ještě v malé míře na Liberecku (žitavská pánev) a lignit, nejmladší a nejméně kvalitní hnědé uhlí, na Hodonínsku (vídeňská pánev) a Českobudějovicku (českobudějovická pánev).

Přečtěte si také |

Hnědého uhlí k vytěžení v Česku ubývá, za limity se zatím netěží

Výrazné omezování těžby nastartoval program restrukturalizace uhelného průmyslu, který schválila vláda v prosinci 1992. Předpokládala v něm transformaci státních podniků na akciové společnosti, přičemž zároveň přislíbila podílet se na nákladech na útlum těžby. Do nich měly být zahrnuty i sociální kompenzace pro propuštěné zaměstnance, rekvalifikace, rekultivace krajiny či odstraňování ekologických škod.

Pohled z Jezeří do Mostecké pánve. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

Z 15 státních podniků vzniklo sedm akciových společností: Ostravsko - karvinské doly (OKD), Českomoravské doly Kladno (ČMD), Sokolovská uhelná společnost (SU), Mostecká uhelná společnost (MUS), Severočeské doly Chomutov (SD) a dvě menší společnosti - Jihomoravské lignitové doly a Západočeské uhelné doly. Východočeské uhelné doly, s.p., Trutnov byly již od roku 1991 v útlumu s výhledem postupné likvidace.

Přečtěte si také |

Hnutí DUHA a Greenpeace opouštějí Uhelnou komise. Po dnešním hlasování už jim členství nedává smysl

Nyní, po různých peripetiích privatizace, útlumu a restrukturalizace, těží černé uhlí pouze severomoravská OKD, která již opět patří státu. V severočeské pánvi v současnosti těží hnědé uhlí společnost Severočeské doly (SD), která patří polostátní energetické firmě ČEZ a je největším producentem, a také společnosti ze skupiny Sev.en Energy finančníka Pavla Tykače. Kromě toho na Sokolovsku těží také soukromá společnost Sokolovská uhelná.

V historicky nejvýznamnější oblasti těžby černého uhlí v Česku, v ostravsko-karvinském revíru, se začalo těžit v 70. letech 18. století, významné byly například Staré hlučínské kamenouhelné doly v Petřkovicích. Rozmach těžby a dalšího průmyslu závislého na těžbě přišel ve 30. letech 19. století. Doly zpočátku patřily zejména arcibiskupovi Rudolfu Habsburskému (1788 až 1831), který je odkázal olomouckému arcibiskupství.

Od arcibiskupství koupil doly Salomon Rothschild, který na Ostravsku začal podnikat v roce 1843. Na Karvinsku hrál důležitou roli šlechtický rod Larisch-Mönnichů. Až do okupace v roce 1939 zůstaly severomoravské doly v soukromých rukou, za druhé světové války byla těžba podřízena potřebám německých okupantů. Po osvobození stát doly znárodnil. To dalo základ dnešnímu OKD, jenž zastřešil všechny moravskoslezské doly.

Přečtěte si také |

Příběh jezerní krajiny Podkrušnohoří může skončit dříve, než začne

Černé uhlí se dlouho těžilo také na jižní Moravě, a to v rosicko-oslavanské pánvi. Objeveno zde bylo počátkem 50. let 18. století, těžba byla zahájena na uhelné sloji u Oslavan, o něco později i na sousedním rosickém panství. Postupně se těžba rozrostla do okolních obcí. Ukončena byla v únoru 1992, poslední uzavřenou těžební lokalitou revíru byl důl Antonín ve Zbýšově.

Mnohem starší je historie těžby v plzeňské a radnické pánvi, která sahá až do poloviny 16. století. Hlubinná těžba zde skončila kvůli nerentabilitě v březnu 1995, a to na dole Krimich v Tlučné u Plzně. Také středočeské Kladno a okolí bývalo několik staletí úzce spjato s uhlím. Postupně zde vzniklo 33 dolů. Posledním místem, kde se v regionu dobývalo černé uhlí, byl důl Schoeller, známý jako Šelerka, kde těžba skončila v červnu 2002. A například v podkrkonošském Žacléři se v černouhelném dolu, který řadu let nesl jméno Jan Šverma, těžilo černé uhlí více než 400 let.

Přečtěte si také |

Pokud by průmysl platil za přírodní zdroje, nikdy by nebyl ziskový

Nejstarší písemná zmínka o těžbě "hořlavého kamene" v severočeské hnědouhelné pánvi pochází z roku 1403. Do počátku 19. století probíhala těžba uhlí primitivním způsobem, těžilo se ručně v mělkých jamách. Skutečný rozvoj zdejší těžby souvisel s výstavbou železnic v polovině 19. století. Na přelomu 19. a 20. století těžily v oblasti severozápadních Čech desítky hlubinných dolů a začaly se objevovat i první povrchové doly.

Během druhé světové války ovládla těžbu v severočeském uhelném revíru firma kontrolovaná německým státem. Po válce a znárodnění hlubinné doly postupně ustupovaly povrchovým velkolomům, kterým padlo za oběť mnoho obcí včetně historického města Most. V roce 1950 bylo v severočeském hnědouhelném revíru vytěženo 20 milionů tun hnědého uhlí, v polovině 80. let vrcholila na téměř 75 milionech tun za rok.

Přečtěte si také |

Největší solární elektrárna světa má mít 120 km2. Elektřina půjde na export nejdelším podmořským kabelem