Vadí vám elektrárna za domem? Neříkejme tomu NIMBY, ale vlastní rozum

Obnovitelné zdroje energie za humny mohou lidem vadit stejně jako tradiční elektrárny.

Licence | Volné dílo (public domain)

Zdroj | Piqsels

Nechat si postavit úložiště vyhořelého jaderného paliva, novou tepelnou elektrárnu, povrchový důl nebo potrubí ropovodu, pěkně hned za domem? „Ne, děkuji!“ prohlásí (možná ještě rezolutněji) většina z dotázaných, když se jich někdo náhodou zeptá na názor. Proč jim to vadí? Nejčastěji u zmíněných stavebních záměrů vnímají větší než malá rizika, plynoucí z jejich provozu. Ve hře je pochopitelně znečištěné ovzduší, zvýšená prašnost a hluk při průjezdu těžkotonážních vozidel, nepříjemné obstrukce spojené se stavbou a zvýšeným provozem, uváděné jako podružné negativní faktory. Ale nejvýraznější důvody proti se pojí s potenciálním nebezpečím nějaké havárie, a také tím, že se dotčení lidé necítí s takovými projekty vnitřně spjatí. Vadí jim z principu. Sami totiž smýšlí ekologicky, vstřícně k životnímu prostředí. A proto se nechtějí identifikovat s jaderným palivem, dolem nebo komíny čmoudící elektrárny za svými humny. Je to lidsky pochopitelné a dokážeme se s tím tak nějak ztotožnit.

Vadí fosilní zdroj i "eko"

Což je možná důvodem, proč je v médiích tak často dopřáváno prostoru těm, kteří proti podobným neekologickým projektům brojí. Odpor proti uhelné elektrárně nebo rozrůstající se jámě dolů nám dává smysl, protože ty bychom za domem sami taky nechtěli. A také proto, že takhle si budoucnost pro naše děti nejspíš nepředstavujeme. Vystoupit protestem či demonstrací proti takovým stavebním záměrům se jeví naprosto legitimní, odráží to racionální postoj jednotlivce i celé komunity.

Jenže ono to celé může vypadat i dost jinak. Za plotem zahrady vám totiž nemusí kolíkovat další elektrárnu živenou uhlím, ale třeba solární farmu. Nebo stráň posetou obřími větrníky, vodní elektrárnu, spalovnu biomasy. Čisté a obnovitelné zdroje energie, které si s těmi fosilními nezadají. Případně vám za humny může vyrůst opravdu vysoké a nevzhledné vedení vysokého napětí, které převádí energii z jednoho takového obnovitelného zdroje do místa udržitelné spotřeby. Je to čisté, bez emisí, „eko“. I tak se ale může zdvihnout nebývalá vlna nespokojenosti, která daný záměr stopne.

Odpor dotčených se přitom „ušlechtilostí záměru“ vůbec nezmění. A vlastně ani jejich argumentace. Změní se jen postoj širší veřejnosti, která pak odpůrce vnímá jako pokrytce (koukněte, nevoní jim uhlí, ale když jim nabídnete solární panely, taky prskají!), co pro lepší budoucnost a životní prostředí nechtějí hnout prstem. Kde je chyba? Překvapivě, ne v odpůrcích fosilních a udržitelných projektů, ale spíše v té „širší veřejnosti“.

S celým fenoménem NIMBY je přinejmenším nahnuté. Mezi respondenty totiž výzkumníci nenalezli doklad toho, že když někdo fandí typově jednomu projektu energetické infrastruktury na opačném konci státu, bude pak mít problém s tím, když se podobná realizace bude chystat za jeho dvorkem.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | asharkyu / Shutterstock.com

Právě na oblast argumentace a vnímání sporných bodů při realizaci energetických projektů (těch s OZE i fosilních) se soustředí aktuální studie uveřejněná v žurnálu Public Opinion Quarterly. Na vcelku slušném statistickém vzorku 16 200 dotázaných z prostředí USA řeší vztahy mezi vzdáleností obyvatel a jimi vyjádřenou veřejnou podporou stavebním záměrům energetické infrastruktury, optikou NIMBY. Tedy fenoménu "not-in-my-backyard", nesouhlasu se stavebními a jinými záměry, které jinak třeba i vcelku osobními postoji podporujeme, ale určitě je nechceme mít za svými humny. A co zjistili? V krátkosti, že to s celým fenoménem NIMBY je přinejmenším podivné a nahnuté. Předně, mezi respondenty totiž nenalezli statisticky průkazný doklad toho, že když už někdo fandí typově jednomu projektu energetické infrastruktury na opačném konci státu, bude pak mít problém s tím, když se podobná realizace bude chystat za jeho dvorkem. Nic takového z dat a odpovědí nevyčetli.

Dráty a elektrárny buď chceme, nebo nikoliv

Když například dotázaní fandí ropovodům nebo větrným elektrárnám, fandí jim, ať už jsou kdekoliv. Klidně i za jejich domem. A zrovna tak, pokud větrníkům nedrží palce, nelíbí se jim u sousedů ani u nich. Prostě žádné pokrytectví. A druhým závěrem studie je pak to, že opozice, odpor a nesouhlas s projekty energetické infrastruktury obecně nevychází z nějakých iracionálních „vzpříčených“ stanovisek, ale má obvykle velmi logické argumenty. Které se moc nemění. Pořád tu budou faktické stížnosti na proměněný vzhled krajiny/vizuální dopad záměru, ohrožení kvalit životního prostředí, hrozbu možných provozních rizik. A platit to bude, ať už jde o projekty z kategorie OZE nebo záměry fosilními palivy hnané energetiky. K drátům a elektrárnám máme buď postoj neutrální, kladný, nebo záporný. A to se, podle studie, moc nemění.

„Lidé, kteří podporují energetické projekty obecně, pak spíše podporují i projekty specifické, bez ohledu na to, jak blízko nebo daleko se od nich nachází,“ doplňuje David Koninsky, hlavní autor studie. Buď bez větších problémů za domem akceptujete elektrárnu (uhelnou anebo na bioplynku), anebo tam prostě nechcete žádnou, ať už je „eko“ či nikoliv. Ze studie přitom plyne i poznání, že k energetickým instalacím vstřícní respondenti mají tendenci „fandit“ určitým zdrojům, a ty pak akceptují šířeji, včetně jejich infrastruktury. Pokud například někdo preferuje zemní plyn, spíš se smíří plynovou elektrárnou i plynovodem, stejně jako lidé fandící solárním elektrárnám spíše akceptují i vedení vysokého napětí, pokud jím „teče“ čistá elektřina ze solární farmy.

Spravedlivý boj a zpátečnictví?

Spolu s kolegy Koninsky dále upozorňuje na to, že termín NIMBY se v podstatě bez bližší definice stal nadužívanou až zneužívanou zkratkou, často s až pejorativním přídechem. Protože přílišně zobecňuje složité vazby a příčiny ne-souhlasu s daným projektem v místě jeho plánované realizace. Může za ním například stát chabá reputace zřizovatele, nedůvěra k celému záměru, obava o snížení hodnoty vlastní nemovitosti. A určitě nejde jen o to, jestli takový záměr vedený v parametrech eko nebo fosilních paliv.

Termín NIMBY se stal nadužívanou až zneužívanou zkratkou, často s až pejorativním přídechem. Protože zobecňuje složité příčiny ne-souhlasu s daným projektem. Může za ním například stát chabá reputace zřizovatele, nedůvěra k celému záměru, obava o snížení hodnoty vlastní nemovitosti apod.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Haseeb53 / Flickr

Koninsky upozorňuje také na nevyváženost mediální prezentace, v kontextu NIMBY. Ropovod Keystone XL z kanadské Alberty byl cele vykreslen z jednostranného úhlu pohledu odpůrců celého záměru, kteří možná nebyli nejpočetnější, ale rozhodně byli nejhlasitější. Stejně tak kvůli odporu nespokojené veřejnosti zkolaboval projekt vedení vysokého napětí z Kanady do Nové Anglie. Když ale protestují lidé proti stavbě větrných turbín, produktovodů, spaloven odpadů nebo příbřežních elektráren, je z toho rázem úsměvná ukázka jejich sobecky-pokryteckého "NIMBYismu".

Ne, které znamená ne vždy

Téma rádoby „chvályhodného“ odporu proti některým prvkům energetické infrastruktury a náležitého NIMBY-výsměchu těm, kteří oponují projektům OZE, které Koninsky svou prací otevřel, přichází v kritický čas. Spojené státy americké totiž zažívají boom projektů obnovitelných zdrojů a současně také nebývalý boom odporu proti nim. Přihlášky nejrůznějších „prostorově intenzivních“ solárních farem v nedotčené poušti, „vysoce vizuálně rušivých“ svahů hor posetých větrnými elektrárnami a řek přerušených kaskádami vodních elektráren jsou pro odpor veřejnosti rušeny skoro tak rychle, jako podávány.

„Nálepkování odpůrců a jejich zařazení do kategorie NIMBY vytváří nebezpečně zjednodušující sentiment, který nikomu neprospívá,“ zmiňuje Alicia Rivera, tisková mluvčí RES Ltd., developerské společnosti zavádějící obnovitelné zdroje energie do praxe. „Někteří lidé prostě nechtějí krajinu posetou solárními panely, ale jen přírodní krajinu. A ti se nepotřebují dovzdělat o kladech obnovitelných zdrojů. Zrovna tak by na daném místě oponovali i projektům infrastruktury fosilních zdrojů. Mají pro to své důvody, kterým je třeba porozumět.“ Takový postoj je ale zatím vzácností, i díky jednostrannému pohledu médií, které o konkrétních případech referují.

„Vytvořit do roku 2050 v USA ekonomiku postavenou na čisté energetice s nulovými emisemi si bude žádat enormní nasazení a aplikaci obnovitelných zdrojů energie,“ uzavírá Koninsky. „A státní administrativa i energetické koncerny přitom pochopitelně budou narážet na opozici. Myslím, že nejlepším řešením by měla být snaha vlády i těchto společností navázat s dotčenými dialog o tom, kam konkrétní projekty umístit, a tím si postupně získat si jejich důvěru.“ Fenomén NIMBY je prostě příliš zjednodušující nálepkou pro legitimní názory odpůrců, ať už se staví proti fosilní nebo obnovitelné energetice.