Kdysi vyrabované a opuštěné Krušné hory jsou teď moje životní láska, říká kulturolog Petr Mikšíček

Před lety Krušné hory pěšky prošel. A pak se do nich zamiloval a stal se jejich propagátorem. A po celou dobu jej provází dvojité vnímání, Pražáci jej mají za Krušnohorce, Krušnohorci ho stále vidí jako Pražáka. O Krušných horách jsme si povídali s Petrem Mikšíčkem, který svůj profesní i soukromý život spojil s regionem Krušnohoří. Jsou Krušné hory něčím výjimečné? Proč jim věnujete tolik energie?

Je to neprávem přehlížená krajina. Strašně dlouho jsem nechápal, proč lidi nezajímá. Nerozuměl jsem tomu, proč takový krásný kus světa má tak špatné jméno a lidé jej stále vnímají jako zničenou, nezajímavou zemi.

Fascinovalo mě to. A trýznilo. Natolik, až jsem sám sobě musel dokázat opak.

Mně přijde, že Krušné hory jsou příšerně zajímavé. Je to ale taková láska na druhý pohled. Nejsou to Alpy se svými štíty, které člověka uchvátí okamžitě. Jakmile si člověk dá čas a projde si víc míst, zjistí, že je není schopen během jedné návštěvy vstřebat, poznat, ani nafotit. Aby ho to pustilo, aby mohl jít dál.

Proč ale zrovna Krušné hory?

Můj děda pracoval v 50. letech v Jáchymově na uranu. Bydleli tehdy s babičkou v Horní Blatné. Měli krámek s potravinami, vyrostla tam moje máma. A když skončil uran, tak děda koupil chalupu v Rudném. Půl roku byli v horách, půl roku v Praze. Stejně tak to dělám i já a spousta dalších lidí s nevyjasněnou identitou. A ve chvíli, kdy jsem zjistil, že chci pryč z Prahy, přirozeně jsem zamířil sem.

Všechno do sebe zapadlo poté, co jsem v roce 2000 obešel pěšky republiku. Šel jsem přes Jizerské a Krušné hory, Český les, Šumavu a Novohradské hory až do českých Slavonic. V Krušných horách jsem strávil dost času, protože jsou opravdu velmi dlouhé. A tam se zformovala moje vnímavost ke krajině.

Když jde člověk tři měsíce krajinou, sám, změní ho to. Mně to přeformátovalo mozek, změnilo to mou životní cestu.

A tenhle přerod se stal někde cestou v Krušných horách. A tělo i duše si to pamatují. Takže od té doby jsem upjal všechny svoje snahy a aktivity do Krušných hor. Kdybych tu cestu nešel, nepovídali bychom si tu teď…

Proč myslíte, že mají Krušné hory tak „strašné jméno“?

V roce 1979 došlo k ekologické likvidaci lesů na hřebeni Krušných hor.

Tehdy bylo v Podkrušnohoří deset neodsířených elektráren a znečištění z nich se koncentrovalo v mracích. Měsíc byla v kraji inverze. A pak se změnilo počasí a během jednoho dne se ta kyselá měsíční mlha přelila přes hřeben Krušných hor do Německa. Spálilo to veškeré lesy, zahubilo statisíce ptáků. Mé známé Brigitte Roscher, která bydlela v meteorologické stanici na Fichtelbergu, to tehdy naleptalo okna, že ani nešla umýt.

Během následujících dvou let smrkový les na hřebeni odumřel a bylo nutné ho vytěžit. Musel se odstranit půlmetr svrchní vrstvy půdy, a teprve pod to se začaly sázet nové stromky.

Semenáčky byly většinou narychlo sehnané náhradní dřeviny, které byly schopné zadržet vodu a ochránit půdu, aby v horách nedošlo k erozi. Začala tu růst bizarní směs stromů, břízy, borovice, do toho stříbrné smrky a různé keře. Na některých místech vypadá porost jako totální lesnický chaos. Ale hory to zachránilo od nejhoršího.

Od roku 1979 do poloviny 90. let, kdy se odsířily všechny elektrárny, byly Krušné hory opravdu mrtvé hory. Zlikvidované lesy, kde nic nežije a nic neroste. A k tomu v podhůří uhelné elektrárny. A ještě povrchové doly. Mediální obraz Krušných hor byl absolutní nula, život v nich vykazoval spíše záporné hodnoty. A to trvalo strašnou dobu.

A jaká je současnost?

Tenhle stereotyp zdevastovaných hor se drží a předává se dál.

Příklad za všechny. V roce 2014 jsme točili v Pardubicích ukázkovou hodinu vlastivědy, kterou vedla sama paní ředitelka. Zrovna probírali, do jakého kraje by jeli s rodiči na dovolenou. A když přišel na řadu Ústecký kraj, tak je paní ředitelka odrazovala: „Tam raději nejezděte, děti, tam jsou povrchové doly a zničené lesy.“ Když na dovolenou, tak na Šumavu. A když chcete vidět zničenou krajinu, tak do Krušných hor. Měl jsem problém se udržet a něco po ní nehodit… Lidi pořád opakují dokola to, co se sami učili.

Přitom Krušné hory procházejí renesancí ve všech ohledech. Probíhá renesance přírody, kultury, renesance přeshraničních vztahů Čechů s Němci.

V Krušných horách není aktuálně nic negativního. Loni tu byl vyhlášen Hornický region UNESCO. Hornické památky jsou v Krušných horách naprosto výjimečné, jedinečné, a jsou všude, na každém kroku.

Všude?

Kdekoli člověk vstoupí do lesa, dříve nebo později narazí na propadliny, dobývky, roklinky, kde jsou propadlé štoly, vodní příkopy, pozůstatky domů, staré agrární valy zarostlé lesem, staré zplanělé ovocné stromy a další známky toho, že tu kdysi hospodařil člověk.

Krajina je takových stop plná, protože v ní dřív žilo desetkrát víc lidí než dnes. Opuštěná místa postupně zarostl les, ale zůstaly staré úvozové cesty, zídky, cesty zpevněné kameny, staré hornické vodní příkopy, které dřív vedly vodu na rýžoviště.

To je tedy ten fenomén Krušných hor?

Krušné hory byly do průmyslové revoluce nejbohatším a nejinovativnějším regionem českého království. Vznikl tady tolar, nejslavnější stříbrná mince, předchůdce amerického dolaru. Pod Krušnými horami byly nejúrodnější půdy, obrovské jezera, mokřady.

Bohuslav Balbín ve svém cestopisu ze 17. století popisuje Podkrušnohoří jako nejhonosnější a nejbohatší krajinu celých Čech. Je to region, který v minulosti zažil obrovskou slávu. Ale pak se v době průmyslové revoluce v Krušných horách narazilo na uhlí, kvůli kterému se krajina vyrabovala.

Lidi si pamatují jenom tu poslední epochu, kdy jsme si z krajiny jen brali. A už nevnímají, že před tím to bylo úžasné místo pro život. Opravdu bohatý kraj.

A já se snažím, aby se prosperita do regionu vrátila. Aby si místní lidé historii připomněli a byli na ni hrdí. Protože je na co.

Zajímavé je, že ačkoli na obou stranách hranice se v minulosti jednalo o bohaté regiony, které svým státům zajistily prosperitu, dnes jsou to regiony nejchudší. Na obou stranách.

A mě z toho vychází, že hornictví je hrozně špatný způsob správy krajiny.

Jak to myslíte?

Karlovarský a Ústecký kraj, kde se dolovalo a doluje, jsou dnes ekonomicky nejslabší v ČR. Karlovarský kraj má v přepočtu nejmenší HDP, lidi tu berou nejmenší peníze, kraj nemá univerzitu. Zato má nejvíc zničených památek a zaniklých sídel.

Člověk by řekl, že na saské straně, v tom bohatém Německu, to musí být lepší. Ale není. Krušné hory na saské straně jsou nejchudší region Německa. A jsou na tom demograficky ještě hůř, než jsme my. Odešla pryč celá generace lidí, a zůstali jen ekonomicky neaktivní starší lidé.

Na druhé straně hranice od Abertam je město Johanngeorgenstadt, leží v jakémsi epicentru hornictví. A je to nejchudší město celého Německa.

A já nerozumím tomu, jak to, že to oba státy dovolí. Že se nepostarají o regiony, které kdysi vydaly své bohatství a které teď potřebují nějaké bohatství vrátit. Jsou to vlastně hrdinové, něco jako váleční veteráni.

Máte nějakou vizi, kam by se Krušnohoří mohlo vyvíjet? Je to místo, kam jet třeba na dovolenou? Kam se přestěhovat, když někdo chce utéct z města?

Myslím, že spojit svůj život s Krušnými horami má smysl. A teď nemyslím na bohaté investory z Prahy a okolí, kteří mají v regionu dost špatnou pověst. Myslím obyčejné lidi.

Domy jsou tu zatím levné, lidé se v malých obcích rádi druží a je na nich moc vidět, jak svou krajinu milují, žijí s ní a váží si jí. A také žárlí na všechny turisty, kteří přicházejí do hor ve stále větším počtu.

Krušné hory zažívají renesanci a začínají je objevovat i turisté. A můžete tu zkusit žít, zkusit, jestli vás Krušné hory uživí. Dost možná bude mít každý turista lepší auto, než si budete moci dovolit vy, ale zase budete žít v pozoruhodné krajině, kde je krásně. Nebudete tu jen na výletě, kdy místem proběhnete. Budete sledovat, jak se příroda a počasí kolem vás stále mění, nebesa jsou vám tady nahoře blíže. A to je znát.

A děje se to, co si přejete?

Turistů rozhodně významně přibývá a tím pádem se začíná i stavět. A místní lidi z toho můžou těžit a založit si na tom své živobytí. Penziony, restaurace, služby.

Moje snaha není ty hory zpropagovat tak, aby se do nich seběhli bohatí investoři a narejžovali si a peníze odnesli pryč.

Můj sen je, aby do hor přišlo spousta nových stálých obyvatel. A také aby místní či přespolní našli odvahu a chuť s tím regionem splynout a žít ho. A to se zatím bohužel moc neděje. Být turistou je jednodušší než se stát zchudlým Krušnohorcem. Ale s platovým sešupem se tu člověk musí smířit, i já jsem si tím prošel. Člověk tím ale získá mnohem více, než o co přijde.

Co obce očekávají od zapsání hornického regionu Krušnohoří na Seznam světového dědictví UNESCO?

Už samotná nominace způsobila asi největší pozitivní změnu v myslích Krušnohořanů. V obcích vznikaly hornické spolky, lidi si nechávali šít vlastní uniformy, hledali si staré znaky horníků, spolky se začaly účastnit takzvaných bergparád – hornických přehlídek. Vrátilo to lidem hrdost.

Já jsem cítil, jak lidi skrze hornictví cítí mnohem bližší vztah ke své obci. Najednou se v jinak nepodnětném prostředí objevili nadšení lidi, kteří jsou vidět a začínají dělat věci pro povznesení krajiny, kultury, města.

V dnešní době se už řeší hlavně provozní věci: jak upravit kapacity vycházek po hornických památkách, jak provozovat prohlídkové štoly, kdo to má dělat, kdo to zaplatí, a pak taky ty přízemní věci, jako kde bude parkoviště.

Což je velká bolest Krušných hor.

Co?

Chybí tu turistická infrastruktura. Lidi, kteří chtějí zaparkovat poblíž nějaké hornické památky, mají problém. Turistický ruch narůstá, ale krajina nemá vybavení, aby to pobrala. Obce na to nemají finance, kraje taky ne. Takže rozvoj infrastruktury jde pomaleji, než narůstá turistický ruch.

Jak nárůst turistů vnímají místní?

To s tím souvisí. Místní mi často říkají, že lidí už je v Krušných horách až moc, že víc turistů už nechtějí. Spíš je odhánějí. Například Boží Dar je dnes vyloženě restriktivní vůči vjezdu do města a parkování.

Takže myslím, že místním už to stačí. Mají pocit, že hory přestávají být jejich a začínají být turistů. Což může být znak toho, že region ztrácí svoji duši a začíná se stávat atrakcí. Resortem.

A já místním rozumím. Proto já své aktivity nedělám jako masovou záležitost. Snažím se svými díly lidi hlavně vzdělávat, aby více znali svoji krajinu a historii. A čím dál více cílím na zdejší lidi než na celostátní média a turisty. Spousta mých aktivit zdejší lidi skvěle propojuje a vznikají sítě spřízněných duší: lidé z Königsmühle a lidé z Great Walks. Pomáhají si, kamarádí se.

Jaká míra pozornosti je pro Krušné hory žádoucí? Dá se něco udělat, aby turismus v Krušných horách zůstal v únosné míře?

Dobrým indikátorem toho, do kdy je turistický ruch pozitivní, je vývoj obydlenosti sídel. Ve chvíli, kdy začne ubývat místních obyvatel, kteří už v místě nechtějí žít, protože je tam moc turistů, je turismus kontraproduktivní. Na Božím Daru už prý počet místních obyvatel klesá…

Určitě se dá poučit z vývoje v Krkonoších a v Českém Krumlově, ale v těch číslech Krušnohoří ještě zdaleka není. Jedině na Božím Daru a Klínovci v době po Vánocích se možná dá mluvit o tom, že je přelidněno. Ale není to srovnatelné s cestou na Sněžku.

Ale existují tendence takovou noční můru přivodit, například výstavbou skywalku na Klínovci. Na vrcholku Krušných hor se má postavit obří železná prolézačka, zatočený chodník nahoru na vyhlídku a zpátky. Bez jakéhokoli edukativního kontextu. Atrakce, která naláká lidi. A velmi zatíží silnice, parkoviště, a další. Na místo je jediná přístupová silnice, která je přetížená už teď v zimě, když si lidi jedou zalyžovat.

A něco podobného má stát i na Plešivci, což je kopec u Abertam. Absolutně nechápu, kdo to mohl vymyslet. Ten kopec je malý, silnice úzká, parkoviště malá.

Vy do Krušných hor ale také lákáte lidi. Jak se liší to, co děláte vy?

Letos dokončujeme dvouletý projekt Znovuoživené Krušnohoří. Na území sedmi obcí a měst vzniká sedm vycházkových okruhů s využitím vizualizací v rozšířené virtuální realitě. Jsou to všechno velice unikátní a drahé obsahy, poloilustrované, polonatáčené. Jsme schopní ukázat lidem, jak vypadaly zaniklé vesnice v době, kdy byly zcela živoucí.

Bude z toho aplikace na telefon, která se jmenuje Živé hory. Je to dělané jako stroj času. Člověk si může stáhnout 40 vizualizací a stát se součástí dějin. Představte si video, které je 360°. Děj se odehrává všude okolo vás, jste součástí scény.

Jak se líbí váš cestovatelský seriál Great Walks?

Minulý rok jsme premiérovali sedm nových dílů, vyprodali kino v Klášterci a v Nejdku. Má to slušná čísla zhlédnutí, lidi na základě toho pak chodí po krajině.

Naším cílem je dostat lidi jinam, než jsou přetížená centra, jako je Boží Dar. Aby se lidi podívali dál a tato centra se trochu odlidnila.

A doufám, že přijde ta chvíle, kdy návštěvníci zjistí, že Krušné hory jsou hezké celé, že i u nich vznikne ta láska na druhý pohled. Budou se chtít vracet. Nebo usadit.

A vrací se?

Určitě. Příkladem může být Königsmühle, což je zaniklá obec u Loučné pod Klínovcem, kde po roce 1945 po odsunu Němců už nikdo nebydlel. Domy zchátraly, ale nebyly na rozdíl od stovky jiných míst zbourané. Dodnes tam stojí ruiny. A to údolí je krásné: z jedné strany les, z druhé horská louka, uprostřed meandruje potok.

Je to nádherné spojení té prazvláštní historie, nádherné přírody a dneska i umění, protože tam od roku 2012 pořádáme landartový festival. Některá umělecká díla z festivalu tam zůstávají. Dnes se z toho stal docela navštěvovaný výletní bod. Není to žádná masovka, protože lidi musí do Königsmühle dojít pěšky, ale udělali jsme tam horskou útulnu, kde se člověk může schovat, kde se dá zatopit a schovat se před horským počasím. Lidé tam píší vzkazy do návštěvní knihy, které mne hřejí u srdce když je čtu. Všichni jsou místem nadšeni a chtějí se vrátit znovu. Cítí tu touhu vidět Krušné hory v různých ročních obdobích, v různém počasí, s různými lidmi nebo i sami. To je hodně dobrý začátek pro vznik pouta, které často končí přesídlením.

Chcete Königsmühle obnovit?

To ne. My jen jsme pozastavili jeho rozpadání.

Udělali jsme útulnu ve skandinávském stylu, prosekáváme cestičky v trávě, obnovili jsme pramínek, udělali jsme tam vodní plochu, aby se tam děti mohly koupat.

Jak je v regionu živá česko-německá historie?

Občas vypluje na povrch. Připomínání zaniklých obcí je příběh, který Čechy a Němce už nerozděluje, spíš spojuje. Němci i Češi se shodnou, že to bylo hrozné, ale už je to dávno. Bylo to vzájemné trauma. Jedni přišli o domov a druzí o hodnoty v krajině.

Teď jsou Krušné hory nejplodnější česko-německý region, když to přepočítávám na počty spolků a přeshraničních projektů. Němci jsou sousedi Krušnohorci z druhé strany hranice. Jsou místním mnohem bližší než Pražáci, protože zažívají stejné problémy.

Proč není v Krušných horách vyhlášená chráněná krajinná oblast (CHKO)?

V době, kdy se CHKO a národní parky ve větší míře vyhlašovaly, byly Krušné hory zničené kyselými dešti. Teď, kdy by si vyhlášení zasloužily, tak to není ničí priorita. Bohužel.

Vy jste pro vyhlášení CHKO Krušné hory?

Myslím, že je ostuda, že tu CHKO není. Ta krajina a historie jsou jednoznačný důvod. Myslím si, že by to jejich jménu mohlo pomoct. V očích veřejnosti by se trochu rehabilitovaly poté, co je stát nechutně vyraboval, zničil a opustil.

Je ale jasné, že případné CHKO musí být Krušných horám šité na míru. Protože oproti Šumavě nebo Orlickým horám či Českému lesu je v místě velká spousta živých obcí a intenzivní přeshraniční ruch.

Jaká jsou pro a proti vyhlášení CHKO Krušné hory? Já ze svého pohledu vidím jen klady. Vím, že spousta starostů má z CHKO obavy, že by je to omezilo ve změnách územního plánu, rozšiřování zástavby atd. Tomu rozumím. Proto říkám, že případné CHKO se musí dobře vymyslet.

Krušné hory čeká v dalších dvaceti letech velký rozvoj. CHKO mohl být problém, ale zároveň záchrana. Například o louky kolem Loučné nejspíše přijdeme navždy, má se tam prý 20 let jen a pouze stavět.

Jaké jsou přírodní hodnoty Krušných hor?

Hodnotou číslo jedna jsou rašeliniště. Ta jsou v rámci Ramsarské úmluvy chráněná skoro v plné velikosti.

Na to jsou navázané mokřadní horské louky se spoustou druhů vzácných rostlin, kterých jsou tam desítky. Pak jsou tam velké ptačí oblasti. Projít si na jaře loukami kolem Königsmühle je neuvěřitelný zážitek. Barevné louky, všude samý pták.

Cenné jsou i přírodní bučiny jižních strání Krušných hor, hlavně ve střední a východní části.

Spojuje se s Krušnými horami nějaký symbol?

Jedna z největších hvězd Krušných hor je koprník štětinolistý, což je rostlinka podobná kopru, která nádherně voní. To je aroma Krušných hor. Na Lesné koprník pozastavil výstavbu plynovodu, takže sílu má nejen jeho vůně, ale i jméno.

Další unikátní biotop jsou hornické památky, což je bezlesí, kde jsou skalní útvary se spoustou ještěrek a hadů, rokle, kde se drží sníh a led.

Typický znak Krušných hor je taky jeřabina, jeřáb ptačí. To je takový duch Krušných hor, jak je pokroucený.

A velký klimatický fenomén je mlha. Mlha je v Podkrušnohoří a v Krušných horách velmi častá. Oficiální vládkyní Krušných hor je Marcebila, paní mlh. Jsme jediné české pohoří, které má jako vládkyni ženu, a jsme na to patřičně hrdí.

Proč je v Krušných horách často mlha?

O tom mluvil už Balbín v 17. století. Pod Krušnými horami byla spousta mokřadů a jezer, které jsou v dnešní době často už vysušená nebo vyschlá. Ale držela se tam údolní vlhkost, a měnila se v mlhu. A ta hory obklopuje.

V Krušných horách jsou různá chladná údolí a mrazové kotliny, kde se mlha po ránu drží téměř celoročně.

Místní Němci říkají mlze böhmische Nebel, protože se drží jenom na české straně. Celá česká kotlina je zalitá mlhou, a pak člověk přejede přes hřeben Krušných hor do Saska a tam je sluníčko.

---

reklama

---