Klimatická opatření by neměla uvrhávat lidi do větších problémů. Mají život naopak zkvalitnit, říká Zuzana Harmáčková

Klimatická změna není jen o hromadění CO2 v atmosféře. Většina problémů, které ve spojitosti s klimatem řešíme, jsou společenského charakteru. Jak se změní naše podmínky pro život a jak bude náš život v rychle se měnícím klimatu vypadat? O tom, jak klimatická změna proměňuje společnost, jsme si povídali se Zuzanou Harmáčkovou, která se věnuje vědě o udržitelnosti. Kdybyste měla říct jednu věc o klimatické změně, co by to bylo?

Když mluvíme o klimatické změně, máme tendenci bavit se o atmosféře, CO2, ukládání uhlíku a korálových útesech. Ale je důležité si uvědomit, že to, co řešíme, není otázka přírody, ale lidské společnosti. Je to otázka lidských příčin a dopadů na lidi.

Klimatickou změnu řešíme proto, že máme obavu, jestli budeme moct jako společnosti i v budoucnosti fungovat způsobem, kterým chceme. To, co vypadá jako environmentální problém, je dost často problém společenský. A naopak.

Jak může vypadat společnost, která se zvládne vypořádat se změnami klimatu?

Velkým stavebním kamenem společenské odolnosti vůči velkým výzvám, jako je změna klimatu, je sociální smír. Fungování společnosti, kdy lidi mají jistotu v tom, že společnost za nimi stojí. Že je podpoří, že je nenechá padnout na dno.

Společnost, která je vybudovaná na tom, že jednotlivé její části hledají způsob, jak si navzájem pomoct. A ne, jak se od sebe odtrhnout a jak se nenávidět.

Naši odolnost vůči změně klimatu ovlivňují ryze společenské jevy – to, jakým způsobem fungují naše instituce, jakým způsobem jsou rozhodovací procesy ve společnosti pružné a schopné pracovat se změnou. Potřebujeme se jako společnost naučit pružně reagovat a hledat společně řešení, spíše než se snažit za každou cenu zachovat věci tak, jak je známe, a utvrzovat se v tom, že změna není možná.

V českém prostředí odolnosti nenapomáhá to, že máme tendenci řešit věci na jednom písečku v jednom odvětví, ačkoli se jedná o problémy, které jdou napříč různými sektory.

Co pro to potřebujeme?

Ze společenského hlediska hodně záleží na tom, jestli jsme schopní kombinovat různé typy znalostí. Když se dělají rozhodnutí, strategie nebo politiky, nemohou vycházet jenom čistě z politické, expertní nebo vědecké znalosti problematiky, ale ani ne jen a pouze z místních znalostí lidí. Ideálně je při rozhodování potřeba kombinovat všechny tyhle vědomosti dohromady a tím nalézat efektivnější a spravedlivější řešení. To je velká část odolnosti.

Sociálně-ekologickou odolnost formuje i to, do jaké míry máme v živé paměti, jak se řešily problémy v historii. Jestli jsme schopni čerpat z minulých zkušeností a krizí.

A potom samozřejmě s naší odolností souvisí odolnost naší vlastní přírody a životního prostředí. Na příklad v souvislosti s dnešní geopolitickou situací se řeší potravinová bezpečnost. A tam se ukazuje, že mít narušenou odolnost našich ekosystémů, včetně zemědělských nebo polních ekosystémů, je hrozně nebezpečné. Protože nikdy nevíme, kdy budeme na vlastní půdě znovu plně závislí.

Aby ekosystémy mohly fungovat produkčně, musí být zdravé. A aby mohly být zdravé, musíme o ně pečovat a nedívat se na ně jen jako na produkční mechanismy.

Napadá vás příklad nějaké krize, kterou jsme dobře zvládli?

Z poslední doby by to asi byla první fáze covidové pandemie nebo války na Ukrajině, kdy došlo k semknutí společnosti. To přináší zjištění, že jako společnost v sobě máme opravdu velkou sílu na něčem společně pracovat a o něco se zasadit. A že je velmi funkční, když se to děje.

Zároveň nám to taky přineslo poznání, jak silné jsou dnes ve společnosti odstředivé síly. Společnost má problém spolupracovat na řešení krizí, když jsou v ní skupiny, které se cítí opomíjené a pociťují, že nemají důvod vlastní společnost podporovat, protože sami od ní také žádnou podporu nedostávají. Případně mají pocit, že jsou vůči nim politiky a fungování společnosti nastaveny necitlivě nebo nespravedlivě. Politiky, které neřeší situaci nejohroženějších skupin ve společnosti, tak nabourávají sociální smír a snižují naši kolektivní schopnost řešit krize typu klimatické změny nebo pandemie.

Máte nějaký tip, jak učinit českou státní správu pružnější?

Já bych jako první krok viděla to, že přestaneme neustále řešit zeštíhlování státní správy. Od otázky zeštíhlování a rozšiřování bych se přenesla k tomu, jak efektivně kontrolovat, jak státní správa vlastně funguje. A to nemusíme vymýšlet od píky, ale můžeme se podívat na různá řešení z jiných zemí.

V tom chci upozornit na publikaci Klimavize, která se ve větší šíři dívá na společenské dění a ukazuje, která hloubková opatření v oblasti fungování státní správy by mohla napomoct řešení klimatické krize v Česku.

Co tedy můžeme jako česká společnost udělat, abychom se více zaměřili na řešení klimatické krize?

Úplně zásadním krokem, který se může zdát od tématu hodně odtažitý – ale není, je daleko víc uznávat aktivní občanství. U nás má z kulturních a historických důvodů negativní nádech, ale právě z aktivního občanství vyrůstá dobře fungující společnost.

Člověk má ale naštěstí celou řadu možností, jak být aktivním občanem. Ať už se zajímá o to, co dělá jeho okolí, co dělá aktuální politická reprezentace nebo podporuje nějaké spolky.

I v našich spotřebních vzorcích je ohromná síla k řešení klimatické krize. To, co se rozhodneme spotřebovávat nebo jaký typ dopravy volíme, má velký dopad, protože i malými rozhodnutími ohledně vlastní poptávky utváříme nabídku okolo sebe, a tím otevíráme další možnosti pro ostatní. Pokud například jíme míň masa, vytváříme tím zároveň trh pro vegetariánské restaurace nebo vegetariánské volby v jídelníčcích. V řadě evropských měst vidíme, že zvažovat stravu s menším podílem masa je ochotno více lidí, pokud mají snazší přístup k odpovídající nabídce v restauracích a obchodech. Lidé jsou daleko náchylnější dělat udržitelné volby, když mají tu možnost, nabídku, infrastrukturu.

Podobný vývoj se ukazuje v případě vlakové dopravy. Po zrušení nočních vlaků po Evropě v posledních desetiletích platilo, že když noční vlak není, tak ho logicky nikdo ani nevyužije. Ale poptávka po nich v posledních letech vzrostla a řada těchto dálkových spojů se zavedla zpátky. A když takový spoj je, tak má daleko větší množství lidí možnost ho využít a skutečně sledujme, že se tak děje.

Mluvíte o osobní zodpovědnosti za klimatickou změnu?

Ne úplně. Spíše o tom, že nejefektivnější boj proti změně klimatu je dělat věci, které mění širší systém okolo nás.

Těmi řešeními, která se orientují jenom na jednotlivce, se velké změny dosáhnout nedá. A tím nemyslím, že by osobní volby neměly smysl, ale ten narativ, že když chce člověk něco dělat s klimatickou změnou, tak se má výhradně orientovat na sebe a na své volby, je hrozně zkreslující a nebezpečný. Protože zakrývá systémovou podstatu problému a tlačí lidi do toho, aby nehledali systémová, ale pouze individuální řešení.

Vy se zabýváte scénáři možného vývoje. Jaký je ten nejlepší možný scénář, jak se vypořádáme s klimatickou změnou?

Pro evropský prostor se uvažuje o několika základních scénářích, které mají tendenci se znovu a znovu objevovat. Je potřeba ale zdůraznit, že scénáře nemají za cíl věštit nebo hodnotit pravděpodobnost toho, co se stane. Mají spíš ilustrovat typy budoucností, které jsou za hranicí našeho běžného přemýšlení, a které je dobré zvažovat při plánování do budoucna.

Z hlediska těch udržitelných scénářů se mluví hlavně o dvou. Nejvýraznější dopad by měl scénář, který předpokládá, že se podaří zmobilizovat vyšší politické vrstvy pod tlakem toho, že obyvatelstvo bude vyžadovat změnu k udržitelnosti. Díky tomu se politici semknou a začnou na vysoké úrovni řešit globální výzvy. Kdyby se tohle povedlo, tak to bude nejefektivnější, protože klimatická změna je globální problém.

Druhý scénář, který by zřejmě také mohl vést k udržitelné budoucnosti, ale do menší míry než první, je scénář regionální udržitelnosti. Ten předpokládá, že lidi se daleko víc přeorientují na lokální fungování, že se budou daleko víc zajímat o to, jak vypadá jejich místní životní styl, do větší míry se vrátí k lokální produkci potravin, k energetické soběstačnosti.

Na základě různých modelů to vypadá, že tyhle scénáře by udržitelné byly. Jeden předpokládá velkou globální spolupráci, druhý spíš regionální.

Jak by měla vypadat česká krajina, aby se dobře vyrovnala se změnou klimatu?

V českých podmínkách je krajina tím silnější, čím je rozrůzněnější. Krajina, která má v sobě jen velké lány polí a velké plochy monokulturního lesa, není schopná zajistit všechny funkce, které potřebujeme.

Zároveň je pro krajinu důležité zajistit větší celistvá území, která jsou ponechaná přírodnímu fungování. Tady naopak malé plošky nestačí, a potřebujeme určité kritické území, aby tam mohly fungovat přírodní procesy. Chráněná území pak dále fungují jako databanka procesů (například opylování, čištění vody a vzduchu) pro své okolí.

Máme nějaký příklad ekosystému, který využíváme dobře, aniž bychom ho poškozovali?

V Česku je to těžká věc. My máme lesy oslabené tím, že se dlouhodobě tlačily monokulturní přístupy, způsob hospodaření na zemědělské půdě je v obecném měřítku taky dost nešťastný a vede k velkým problémům s erozí. Vodní toky, které jsou regulované a napřímené, se zpřírodňují velmi pomalu.

Nechci být pesimista, ale mám pocit, že náš trochu panovačný a inženýrský přístup ke krajině není moc nápomocný k udržování odolnosti ekosystémů. Což je jednak problém pro přírodu, hlavně ale opět pro nás, protože odolné ekosystémy potřebujeme jak z materiálního hlediska pro produkci potravin, dřeva nebo zajištění čisté vody, ale i pro rekreaci a možnost vyčistit si hlavu v přírodě.

A co třeba města? Považujete je za ekosystémy budoucnosti?

Města jsou strašně důležitá, protože v nich už dnes žije většina populace světa.

Ekosystém města je opravdu ekosystémem budoucnosti, jak z hlediska lidského, tak přírodního. V budoucnosti se pravděpodobně do měst přesune i část produkce potravin, mluví se o vertikálním zemědělství a tak podobně. V tomhle ohledu je důležité řešit zachování a rozšiřování zeleně ve městech. Tu potřebujeme nejen kvůli tomu, že je hezká a dobře se do ní chodí na procházky. Ale i čistě ze zdravotního hlediska, kvůli regulaci mikroklimatu, které je narušováno tepelnými ostrovy, které ve městech zažíváme.

Příklad dobré praxe je každá snaha o zachování nebo rozšíření smysluplné městské zeleně.

V posledních měsících vychází po částech 6. hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu. Připadá vám, že se v něčem liší od těch předchozích?

Roste tón urgentnosti sdělovaných informací.

Ukazuje se, že klimatická změna je problém, který na nás dopadá teď, ne v budoucnosti. A čím dál tím víc se ukazuje, že přijatá opatření jsou nedostatečná.

Zároveň se ale ukazuje velká síla různých společenských hnutí. Ochota politiků zaujmout ke klimatickým problémům nějaký postoj vzrůstá. A to je tím, že politici vidí tento občanský zájem. To je nadějné.

To odkazujete zřejmě na studentské klimatické hnutí. Na druhou stranu ve Francii se zvedlo hnutí žlutých vest, které mělo spíš opačný apel.

Ano, to je pravda, nicméně na tom se právě potvrzuje, že společenská hnutí jsou mocná věc.

Já si myslím, že pro nás všechny je to dobrá zpráva. Že jako občané máme pořád ještě nějaké možnosti, jak ovlivňovat svět kolem sebe. Ukazuje to, že lidi, kteří se sdruží, mají větší sílu než jednotlivci.

Hnutí žlutých vest nám ukazuje, jak strašně důležité je neignorovat to, že spousta lidí pociťuje nejen důsledky klimatické změny, ale také dopady klimatických opatření víc než ostatní. Třeba kvůli tomu, že jsou už od samého začátku znevýhodnění.

Když se podívám na českou populaci, pak lidé, kteří žijí na venkově, jsou mnohem víc závislí na automobilové dopravě než ti, kteří žijí ve městech, kde můžete pohodlněji využívat hromadnou dopravu. A potom chápu, že opatření, která míří na automobilovou dopravu, se lidí ve venkovských oblastech dotýkají mnohem bolestněji.

V opatřeních na zmírnění klimatické změny je potřeba být velmi sociálně citlivý. Být si vědom toho, že pro lidi, na které ty změny dopadají nejvíc, je potřeba vytvářet mechanismy, které jim pomůžou. Že opatření na zmírnění změny klimatu by neměla uvrhávat lidi do větších problémů, ale naopak by měla pomoct vytvářet kvalitnější život pro nás pro všechny.

Žluté vesty přesně ukazují, že se musíme chovat sociálně citlivě. A to platí nejen o klimatické změně, ale obecně.

Byla sociálně citlivě prezentována Zelená dohoda pro Evropu? V Českém prostředí vyvolala jakýsi politický odpor. A při první příležitosti se u nás začaly ozývat hlasy, abychom od Green Dealu ustoupili, zatímco jinde v EU to nebylo téma.

Tohle je zajímavá situace. Protože v samotném Green Dealu je zdůrazňování společenského rozměru velmi silné, a obsahuje i mechanismy, jak zajistit sociální citlivost klimatických opatření. Spravedlivé změny jsou v něm silně akcentovány. V českém mediálním prostoru je tento prvek ale daleko míň zdůrazňovaný.

Částečně to bude asi způsobeno tím, že my v Česku debatu o klimatu zatím nejsme schopni orientovat na řešení, na příležitosti, na sociální spravedlnost. Z mého pohledu je to velké selhání na straně politických představitelů a médií.

Z mého pohledu je potřeba přeorientovat klimatickou debatu na otázky kvality lidského života, spravedlnosti a fungování společnosti jako celku. Potřebujeme mluvit o tom, že se změnou klimatu bojujeme proto, abychom kvalitu lidského života udrželi nebo zvýšili.

---

reklama

---