https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/nejvetsi-samotu-a-divokost-prirody-zazijete-v-krajine-kde-skoncila-tezba-uhli-rika-krajinar-daniel-matejka
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Největší samotu a divokost přírody zažijete v krajině, kde skončila těžba uhlí, říká krajinář Daniel Matějka

31.3.2020 04:50 | ÚSTÍ NAD LABEM (Ekolist.cz)
Halda Rheinelbe v Německu byla navršena převážně z černouhelného lomu stejného jména. Najdete ji v Emscherparku v Porůří. Okolní terén převyšuje o 40 m a její kužel je záměrně udržovaný bez porostu.
Halda Rheinelbe v Německu byla navršena převážně z černouhelného lomu stejného jména. Najdete ji v Emscherparku v Porůří. Okolní terén převyšuje o 40 m a její kužel je záměrně udržovaný bez porostu.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Daniel Matějka / archiv autora
Těžba nerostných surovin je natolik zásadním zásahem do krajiny, že prakticky vymaže její historii. Co se s krajinou stane, až se lomy a doly uzavřou? O možnostech rekultivace krajiny jsme si povídali krajinářským architektem Danielem Matějkou.
 
Jaká je krajina po těžbě?

Spící a zároveň živelně tepající. Záleží na tom, jak se na to člověk podívá.

Já pocházím z Ostravy, a potěžební krajinou jsem se zabýval právě tam. Ostravsko je černouhelný revír s hlubinnou těžbou, je to výrazně jiná krajina než v Krušnohoří, kde je povrchová těžba hnědého uhlí. Ať už se to týká morfologických tvarů, charakteru krajiny, i toho, co v ní zůstalo zachováno.

Ostravsko může člověku, který nevidí do hloubky, připadat jako měsíční krajina nebo pustina. Ale když se člověk podívá pozorněji, uvidí i přírodní procesy, které v ní probíhají, a jsou extrémně aktivní. A proto bych řekl, že je to krajina živelná.

Co si mám představit pod těmi extrémně aktivními procesy?

V klasické kulturní krajině, která je například od baroka kontinuálně obhospodařována, nedochází k velkým výkyvům. Nepozorujeme, že by se rok od roku měnila.

Zato v potěžební krajině probíhá hodně dynamických změn. Je svým způsobem divoká. Tím, že z ní vymizeli obyvatelé, kteří ji obhospodařovali, je od lidu prázdná. A mimochodem, díky tomu v ní člověk zažije větší samotu a divokost přírody než v chráněných oblastech, kde krajinu ovlivňuje turismus.

Daniel Matějka je krajinářský architekt, který se zaměřuje zejména na nové využití brownfieldů a krajiny po těžbě v Moravskoslezském kraji. Od roku 2005 se zabývá industriálním dědictvím na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Je spoluautorem knihy Krajiny z druhé ruky, která popisuje proměnu 61 areálů s průmyslovou minulostí v Německu.
Daniel Matějka je krajinářský architekt, který se zaměřuje zejména na nové využití brownfieldů a krajiny po těžbě v Moravskoslezském kraji. Od roku 2005 se zabývá industriálním dědictvím na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Je spoluautorem knihy Krajiny z druhé ruky, která popisuje proměnu 61 areálů s průmyslovou minulostí v Německu.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Daniel Matějka / archiv autora

Jestli je specifikem potěžební krajiny to, že je liduprázdná, pak zřejmě bude zájem ji naplnit nebo využít, je to tak?

Ano, takový zájem se začíná objevovat.

Teď právě stojíme na milníku, jak se tato krajina bude využívat. Jestli bude pro rekreaci, nebo budou její části ponechané přírodním procesům a budou třeba chráněnými územími.

Na Ostravsku jsou lokality, kde to možná znovu kolonizuje průmysl, třeba logistické areály.

A nemusí to být nutně špatně.

Já vnímám, že naše práce krajinářů je, abychom pomáhali definovat, jaká území mají vysoké přírodní hodnoty, které je dobré zachovat, které mají vysoký potenciál v rekreaci, a které mohou být využity pro nový průmysl. I ten někde musí být. A jde o to rozčlenit krajinu tak, aby to konkrétním vlastnostem krajiny vyhovovalo. Abychom nešli proti ní, ale snažili se na ni navazovat.

Musí být každá krajina po těžbě rekultivovaná?

Podle současné legislativy ano. Ve chvíli, kdy někde probíhá těžba, musí být určité procento ze zisku odkládáno na zahlazování důlní činnosti a na následné rekultivace. Ale ty finance mohou být využity i na rekultivace přírodě blízké. Detailněji jejich využití upravuje zákon o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon o lesích.

Ale samovolná obnova krajiny se nechává proběhnout na minimu potěžebních prostor, a většinou se přistupuje k technickým rekultivacím...

Technická rekultivace je v přesném chápání jen jedna složka rekultivace . Pokud to řeknu zjednodušeně, tak technická rekultivace se zabývá modelacemi terénu a na ni navazuje biologická, která zajišťuje návrat bioty, tzn. výsadby, výsevy a obnova biologických procesů. Často se ale klasickým rekultivacím říká technické...

Se samovolnou obnovou se začalo pracovat relativně nedávno, společnost ji pořád spíše objevuje. Někde se začíná dařit ji prosazovat. Ale obnova potěžební krajiny byla dříve nastavena tak, že se všude dělá klasická rekultivace jak ve své technické, tak biologické části. Krajina se vede ke kultivování, to je k zemědělství nebo k pěstování lesa.

Příroda se na některá místa vrátí sama.
Příroda se na některá místa vrátí sama.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Daniel Matějka / archiv autora

Dnes už jsme podle mě v době, kdy odborná veřejnost ví, že všechny plochy nemusí být rekultivovány uměle a že mohou být hodnotná i ta místa, které se rekultivovat třeba nestihla. A že se na nich hodnoty samy objeví. Smutné je, že klasické rekultivace stále převažují, přestože biologové už vcelku dlouho dokazují, že narušená krajina má velmi silnou schopnost obnovit se sama a navíc z hlediska cílového stavu kvalitněji.

Často jsou ale nějaké zásahy potřeba, protože v krajině po těžbě bývají například problémy s invazními druhy. Myslím, že by se však v nápravných opatřeních po těžbě mělo jednat spíše o usměrnění přírodních procesů, nikoliv bojování s nimi.

Proč se vlastně rekultivace dělají?

Myšlenka klasických rekultivací je vlastně logická. V území, které je přírodní, harmonickou kulturní krajinou, se najde ložisko nerostné suroviny a společnost se rozhodne, že je to tak významná hodnota, že se surovina vytěží. Ale zároveň se řekne, že by bylo fajn, aby se pak vrátilo to hezké, co na místě bylo, až se ložisko dotěží.

Logika, se kterou se na věc kdysi nahlíželo, je pochopitelná.

Ale pak se ukázalo, že je to dost obtížné udělat. A že některé věci jsou dokonce nereálné, především z hlediska té terciární infrastruktury, toho nehmatatelného, co v krajině bylo.

Ztratily se kulturní památky, zpřetrhaly příběhy a způsoby, jak lidé krajinu využívali. Lidé se v tom místě o krajinu přestali starat, protože tam najednou byla stometrová jáma.

Po těžbě je tedy potřeba se na místo podívat jako na novou krajinu.

Kruhový amfiteátr na náhorní plošině haldy Haniel v německém Porúří.  Konají se zde koncerty a divadelní představení, hlediště pojme až 800 návštěvníků.
Kruhový amfiteátr na náhorní plošině haldy Haniel v německém Porúří. Konají se zde koncerty a divadelní představení, hlediště pojme až 800 návštěvníků.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Daniel Matějka / archiv autora

Co to s sebou přináší?

My se zpravidla bavíme o rekultivaci z hlediska biologického nebo z hlediska vegetačního pokryvu. Ale často chybí hledisko navrácení vztahů k území. Sociální pilíř se v rekultivacích upozaďuje. O něm se nemluvilo a nedělal se. Proto jsou vlastně ty krajiny „prázdné“.

Staré průmyslové regiony trpí právě tím, že se nemyslelo na vztah lidí k území. Ale tady si můžeme vzít ponaučení z Německa, kde sice jsou jiné rozměry a jiná ekonomika, ale Němci kladou při regeneračních procesech důraz na to, aby se vytěžená krajina resocializovala. A funguje jim to. Na to bychom se měli zaměřit i u nás.

Co dělají Němci jinak?

V Porúří, což je černouhelná těžební oblast, byl už v 90. letech vytvořen strategický plán celého regionu, co má do budoucna na daných plochách být, a postupně se naplňoval.

A podobně se to dělá v oblasti Lužice, která je hnědouhelný region hodně podobný našemu Podkrušnohoří. V Lužici mají také strategii na deset let dopředu. Na obou příkladech se mi líbí, že jejich strategie začaly vznikat v době, kdy se ještě těžilo.

Na Ostravsku, pokud pominu karvinskou část, byl v roce 1994 uzavřen poslední důl, a teprve potom se začalo řešit, co s krajinou bude dál. Pokud pominu klasické rekultivace, které samozřejmě v území s různými výsledky probíhaly.

Na Karvinsku už je to lepší, tam ještě některé doly fungují a už teď vznikla iniciativa Poho2030, Pohornická krajina 2030, která vytváří plán, jak by krajina měla po uzavření dolů fungovat.

Halda Ema v Ostravě.
Halda Ema v Ostravě.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Boris Renner / Magistrát města Ostravy

K čemu je to dobré?

Pokud chceme, aby v území po těžbě vznikla pestrá krajina s vysokou biodiverzitou. K tomu je potřeba, aby území bylo členité. A k tomu je například dobré udělat nějaké modelace terénu, pokud nevzniknou samovolně. A když se to promyslí dopředu, dá se tím ušetřit spousta peněz.

Jak to?

Ve chvíli, kdy vznikne jedna obrovská tabulová výsypka, která bude plochá a bude mít 1 km čtvereční, moc pestrých stanovišť na ní nevznikne. Bude to homogenní rovný povrch.

Zatímco pokud to bude území se sníženinami, které budou vlhčí, i s vysychavými stráněmi, tak to bude krajina s větší diverzitou.

A když dopředu existuje plán, co s krajinou chceme dělat, pak se podle něho dá hlušina rovnou umisťovat tak, aby vznikl členitý reliéf, který umožní vznik zajímavých stanovišť, ale třeba i prostor pro zobytnění krajiny a její rekreační využití. Když to neuděláme při navážení hlušiny, tak po skončení těžby budeme muset dodatečně přemístit tisíce tun materiálu.

Jak tedy podle vás dopadla ostravská krajina, když se nemyslelo na to, jak bude vypadat po těžbě?

Ono se na to myslelo, v té technicko-biologické části rekultivace, ale nepracovalo se vůbec se složkou sociální, s tím, že je to krajina, kterou obklopuje třistatisícové město, a že to město bude po ukončení těžby fungovat jiným způsobem… Celé to území se dlouhou dobu restrukturalizovalo pouze v technické rovině.

Ostravská krajina má výhodu, že se v ní těžilo hlubinně. Byly použity staré těžební metody, díky kterým vznikaly kuželovité haldy, takže opravdu kopce, nikoli obrovské tabulové plochy a navíc se naštěstí na mnoha územích klasická rekultivace nepovedla nebo nestihla.

Na haldách pestrost je, střídají se zde velmi teplé a výsušné polohy s vlhkými sníženinami, v jiných částech území jsou zase zavodněné poklesy vznikající po propadech vytěžených prostor Obě tyto extrémní polohy mají vysokou přírodní hodnotu.

Ale problém je, že pokles byl, a možná stále je, z hlediska smýšlení o rekultivacích problém. Podle rekultivačního plánu v krajině být nemá. A tak se stávalo, že některé poklesy byly zavezené hlušinou. A to vnímám, že byla chyba. Zavážení poklesů, překrývání hlušinových substrátů nebo odstranění industriálních a architektonických dominant zkrátka potěžební krajině nepomůže.

Všudypřítomné potrubní energovody jsou nezaměnitelným symbolem potěžební karvinské krajiny.
Všudypřítomné potrubní energovody jsou nezaměnitelným symbolem potěžební karvinské krajiny.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Daniel Matějka / archiv autora

Očekáváte, že to tedy na Karvinsku bude probíhat jinak?

Na úvod je potřeba říct, že rekultivace probíhají průběžně, takže na Karvinsku už jich mnoho a mnoho proběhlo. Jenom je to přece jen více než 60 km2, kde se dlouhodobě intenzivně těží a Karvinsko už je také podle posledních plánů pár let před ukončením těžby.

Na území mezi Orlovou, Karvinou a Havířovem vznikla v projektu Poho2030 vize, jak by krajina mohla vypadat. Neřeší ani tak samotné rekultivace, ale spíše definuje hodnoty a potenciály v území a snaží se je rozvíjet. A to jak v části environmentální, tak sociální a ekonomické. A uvidí se, jestli se bude naplňovat.

Doteď to na Karvinsku bylo tak, že si jednotlivá zastupitelstva řešila jen svou obec a její katastr. Například Karviná si nechala zpracovat projekt na zpřístupnění vytěženého území cyklostezkami V podstatě výborná myšlenka a projekt, ale končil na hranicích katastru.

A kraj byl natolik osvícený, že řekl: Pojďme se na to podívat společně, aby si města sedla k jednomu stolu s odborníky a vytvořili spolu nějaký koncept, který bude dávat smysl pro území jako celek. To se povedlo. Jen je otázka, jestli se bude uplatňovat to, co vzniklo.

Na čem to závisí?

Jestli na tom bude do budoucna politický zájem a finance. Podepsalo se memorandum, které by mohlo znamenat určitý závazek, aby se plán naplňoval.

Komu patří dotčené pozemky? Obcím?

Na Karvinsku patří značná část pozemků společnosti Asental, která je získala od společnosti OKD. Ta je také signatářem memoranda. Myslím, že pochopila, že když za ně někdo vymyslí, co by se s tím územím dalo dělat, jejich pozemky se tím zhodnotí. A nakonec přistoupili i na to, že některé plochy budou ponechané přírodním hodnotám, takže se zřejmě nebudou dát zpeněžit. Ale možná si spočítala, že i tak je to výhodné.

Kouřící halda Ema v Ostravě. Krajina po těžbě už sama o sobě trpí ekologickými zátěžemi, je třeba ji uchránit před dalšími, například před zavážením odpady.
Kouřící halda Ema v Ostravě. Krajina po těžbě už sama o sobě trpí ekologickými zátěžemi, je třeba ji uchránit před dalšími, například před zavážením odpady.

Část pozemků vlastní města Karviná, Havířov a Orlová. Celkem asi 40 subjektů se shodlo na tom, že vize Pohornické krajiny 2030 je dobrý záměr.

Chápu to tak, že cílem je udělat z krajiny po těžbě zase „normální“ krajinu, jako by se tam netěžilo, možná s respektem k historii, která tam proběhla? Jako že vývoj krajiny byl na určitou dobu přerušen a teď se tam vrací zpátky?

Ne. Ani Karvinsko, ani Ústecko už nikdy nebude normální krajina.

Jak to?

Došlo k velkým změnám v reliéfu a stabilitě území, k přetrhání vazeb. Například navážky a poddolování mění podmínky i z pohledu možné výstavby.

Vždycky to už bude jiné území.

Určitě se na něj vrátí život, možná i bydlení a možná i výroba. Asi se zase bude osidlovat, ale už jinak než dřív.

A už nikdy tam nebudou středověké kolonizační vesnice. Charakter nového osídlení, pokud k nějakému dojde, bude úplně jiný, nový.

A víte o nějakých zaniklých vesnicích, které by se chtěly znovu obnovit na původním místě? Starosta Chabařovic zmínil, že takový záměr mají se zrušenou obcí Viklice, kterou by chtěli obnovit jako Nové Viklice.

U nás na Ostravsku se nic neobnovilo a nevím o tom, že by se to plánovalo. V Německu v oblasti Lužice vznikaly pokusné plovoucí domy, které měly být něco jako plovoucí vesnice na jednom z nových jezer. Ale myslím, že to skončilo u prototypů, které fungují jako rekreační domky. Můžete mít chatičku na jezeře.

Dá se ve vytěžené, zničené krajině udělat při obnově něco špatně?

Ano.

Co?

Například se při rekultivaci dá zahladit členitosti území, dojde k jeho homogenizaci. Což se u rekultivací někdy děje. Pozemek se zarovná a vysadí se les. To by být nemělo. Krajina by se měla nechat více plastická.

Poklesové jezero Kozinec u Doubravy je ve fázi vzniku. Ještě před několika lety zde stály domy, dnes je největší hloubka kolem 7 metrů a místo je oblíbeným rybářským revírem.
Poklesové jezero Kozinec u Doubravy je ve fázi vzniku. Ještě před několika lety zde stály domy, dnes je největší hloubka kolem 7 metrů a místo je oblíbeným rybářským revírem.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Daniel Matějka / archiv autora

Další, co se dá pokazit, je, že území neuchráníme od zavážení odpady. Krajina po těžbě už sama o sobě trpí ekologickými zátěžemi. A je potřeba nepřidávat ji zátěž další.

Jak tomu bránit?

Po určitou dobu by se například měl regulovat do území vjezd, aby v něm lidé nezakládali černé skládky. Jejich rozměry totiž bývají obrovské.

Abychom si rozuměli, nebavíme o tašce s odpadky, které někdo vyhodí z auta. Ale o náklaďácích plných odpadu. Náklady na následné vyčištění území jsou obrovské peníze vynakládané navíc. A zbytečně.

Další riziko, které si dokážu představit, je, že by se povolovala nová zástavba logistických areálů v přírodně cenných územích. Právě na karvinsku jsme v rámci projektu POHO2030 pomáhali vymezit oblasti, kde přírodní procesy nebudou regulovány a budou chráněny před civilizačními tlaky.

Často dochází i k zneprostupnění území. Když jsme analyzovali strategické dokumenty k obchvatům měst, zjistili jsme, že by se snadno mohlo stát, že rekultivovaná krajina, která má obrovský rekreační potenciál, bude od sídel doslova odříznutá dálnicemi. A přitom je šance udělat to dobře: naprojektovat obchvat s podchody či přemostěním, aby sídla a rekultivovaná krajina zůstaly propojené.

Je důležité, aby rekultivovaná krajina byla obyvatelná a obývaná?

Obyvatelná ano. Ale asi není nutné, aby byla trvale obývaná.

Ale pokud víme, že v blízkosti žije několik set tisíc obyvatel, kteří by tu krajinu mohli potenciálně využívat ke své rekreaci, tak proč jim to neumožnit? Pokud to nebude poškozovat přírodní hodnoty.

Anebo pokud si budeme muset vybírat, jestli postavíme nový skladovací areál na orné půdě, nebo v území po těžbě, tak opět – pokud to nepoškodí historické nebo jiné hodnoty, tak to radši než na poli postavme v území, které už je narušené.

Z části posledního těžebního stroje v Großräschen v německé Lužici byla vytvořena lávka do budoucího jezera. Připomíná tak historii místa.
Z části posledního těžebního stroje v Großräschen v německé Lužici byla vytvořena lávka do budoucího jezera. Připomíná tak historii místa.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Daniel Matějka / archiv autora

Na co byste chtěl, aby se u potěžební krajiny myslelo?

Aby se ke krajině přistupovalo s respektem k tomu, co se v ní odehrálo a odehrává. Vždycky je potřeba vztahovat se k tomu, co konkrétní území potřebuje. Pokud v německém Porúří žije 6 milionů obyvatel, potřebuje něco jiného než Mostecko, kde je obyvatel řádově méně.

Když se vrátím na Ostravsko, tam vidíme, že je to velká aglomerace, kde potěžební krajina má rekreační potenciál. A pro společnost má smysl dát tuto krajinu jako alternativu k chráněné krajinné oblasti Beskydy.

V čem konkrétně?

Například když cyklisti chtějí někde na svých kolech sjíždět z kopců, ať radši jezdí na Ostravsku z hald. Na haldách to totiž může být žádaná disturbance. Na rozdíl od Beskyd, kde to krajinu poškozuje.

A bere se tenhle vliv do úvahy?

Myslím, že je snaha rozprostřít rekreační aktivity, které jsou čím dál tím silnější, na větší území. A plán, který na Karvinsku vznikl, to respektuje. Je to nejen atrakce, která přiláká lidi mimo region na to, že si mohou sfárat do dolu, ale myslí i na místní, kteří v regionu žijí.

V regionech, kde probíhá těžba, ubývá vzdělaných elit, protože mladí lidé odchází studovat do Brna nebo do Prahy a nevytváří v regionu to mentální zázemí.

A tím ty regiony trpí. Pokud se v regionu vytvoří prostředí, ve kterém najde uplatnění i kreativní třída, lidé pracující v nových technologiích a ve službách, je to pro region velký potenciál.


reklama

 
Další informace |
Líbil se vám článek? Přispějte si na napsání dalšího.
foto - Kováříková Zdeňka
Zdeňka Kováříková
Autorka je redaktorkou Ekolistu.cz.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist