Zachráníme planetu nakupováním?

Mít dnes bezodpadovou domácnost se zdá jako módní trend posledních let. A jako módní trend bývá tato snaha také kritizována. Odpovědná spotřeba a udržitelnost ale lidi zajímá. Nechceme dělat věci s vědomím, že všechno děláme špatně. Chceme něco dělat dobře.

Zmatení ale panuje v pohledu na to, co je dobře a špatně. A také v názoru, kdo by měl přijmout odpovědnost za stav životního prostředí: jednotlivec, stát, nebo korporace, které na našem spotřebním způsobu života vydělávají?

Sociologové a další humanitní vědci se pokoušeli najít odpověď, jak je udržitelná spotřeba relevantní, na dubnové konferenci Naše společná přítomnost

„Ačkoliv podle Centra pro výzkum veřejného mínění 82 % české veřejnosti souhlasí s tím, že je dobré něco pro životní prostředí dělat, i když to stojí více peněz nebo to zabírá více času, pouze 39 % Čechů podle International Social Survey Programme z roku 2012 uvádí, že se tak také sami chovají,“ říká Jan Krajhanzl, která spolu se svými kolegy sepsal knihu Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí.

Pokud už se pustíme do činností příznivých k životnímu prostředí, dáváme přednost těm, které nás nestojí moc úsilí, jejich výsledek je viditelný nebo na nich ušetříme. Typicky je to úspora vody, úsporné osvětlení nebo třídění odpadu. Jsou to ale ty nejlepší věci, které můžeme pro ochranu životního prostředí udělat?

Záleží na tom, čeho chceme dosáhnout. Klimatický rozvrat zřejmě tříděním odpadu nevyřešíme, ale pokud dokážeme udržet výrobky co nejdéle v oběhu, bude méně odpadu na skládkách, ve spalovnách, i v oceánu. V pitné vodě možná bude méně mikroplastů a jiných nežádoucích látek, které jsou zdraví škodlivé.

Pokud budeme poměřovat smysluplnost každé šetrné činnosti tím, zda pomůže ochránit klima, můžeme zhoršit jiné ekologické problémy.

Člověk jako hnací síla spotřeby, nebo jako kolečko v systému?

Současné společenské hnutí, které volá po účinné ochraně klimatu nebo biodiverzity, hledá, komu své volání po změně adresovat. Vzbuzuje otázku, kdo je za současný stav planety zodpovědný a kdo by tedy měl vést jeho nápravu.

Většina české populace vidí zodpovědnost za poškozování životního prostředí především na straně průmyslu a korporací. Podle evropského průzkumu z roku 2011 je 99 % Čechů přesvědčeno, že hlavní odpovědnost za ochranu životního prostředí mají nést velcí znečišťovatelé.

Polovina obyvatel ČR zároveň v roce 2016 podle CVVM uvedla, že pro lidi, jako jsou oni sami, je těžké dělat pro životní prostředí něco více, než dělají. Přesto se 62 % lidí v ČR kloní k názoru, že má význam dělat něco pro životní prostředí navzdory tomu, že to nedělají ostatní lidé.

Ve svých životech sdílíme současně několik rolí. Jsme jednak spotřebitelé, kteří podporují konzumní způsob života nakupováním, abychom uspokojili své skutečné i domnělé potřeby, jsme voliči, kteří svěřili část rozhodovacích pravomocí politikům, ale jsme také pouhá součást systému vydělávání peněz – firmy a stát chtějí, abychom spotřebovávali, abychom zajistili ekonomický růst.

Každá z těchto rolí ovlivňuje náš přístup ke světu. Pokud dáváme důležitost individuální zodpovědnosti, máme tendenci být dobrovolně skromní, vystačit si s malým bytem, oblečením ze second handu, jezdit po Evropě vlakem a nejíst maso. Má smysl vybírat si výrobky, které nevyužívají dětské práce a vznikly s ohledem na životním prostředí. „Korporace reagují na spotřebitelské trendy velmi citlivě. Má smysl volit peněženkou,“ obhajuje tento přístup Michaela Linda Thomas z designerské firmy Butterflies and Hurricanes.

Pokud se vnímáme jako součást společenského systému, v jehož sílu a uspořádání věříme, máme tendenci obracet se na politiky, aby vytvořili spravedlivá pravidla hry.

Verica Pospíšilová Kordić, koordinátorka hnutí rodičů stávkujících za ochranu klimatu, shrnula principy tohoto přístupu takto: „Individuální aktivita je sice důležitá, nicméně zdaleka nestačí. Za udržitelnost našeho života je zodpovědný každý z nás, ale zásadní kroky pro dalekosáhlé společenské a hospodářské změny spočívají na politicích a společnostech, které svou činností ničí životní prostředí na planetě Zemi – našem jediném domově. Náhradní planetu nemáme.“

Část lidí ale vnímá, že je něco špatně v samotném nastavení, v systému. Vnímá neochotu politiků prosazovat opatření, která by posílila hodnotu přírody vůči ekonomickému růstu. Státy měří svůj úspěch výší HDP. A to je ukazatel, který je dost možná v zásadním konfliktu s ochranou prostředí. Anglický novinář George Monbiot mluví a píše o tom, že je potřeba vzdát se kapitalistického modelu fungování světa.

„Musíme svrhnout systém, který ničí naši planetu neustálým růstem. Od kdy je vůbec HDP smysluplným ukazatelem společenského blaha?“ ptá se Monbiot a dodává: „A přesto: jediné, oč vlády usilují, je posílit růst HDP. Už teď překračujeme všechny přírodní limity a ničíme planetu. Světová banka a OECD chce růst zdvojnásobit?! To je šílenství!“

Umíme ale fungovat jiným způsobem? Zatím to vypadá, že ne. A tak prostě pracujeme s tím, co máme. Dobrovolná skromnost, přesvědčování politiků, aby přijali nová opatření a přesvědčování firem, aby se přihlásily ke společenské odpovědnosti za podobu životní prostředí.

Inspiraci v hledání jiného způsobu fungování ale mohou nabídnout paradoxně právě hnutí, které se hlásí k udržitelnému životnímu stylu a odpovědné spotřebě.

Některé místní iniciativy totiž posouvají životní styl od individuální ekologické spotřeby ke snahám o participaci, soběstačnosti anebo k vytváření společenství. Na člověka se v nich dívá spíš jako na ekologického občana než na zeleného spotřebitele. Nedají se jednoduše shodit označením „zelený konzumerismus“.

Marta Kolářová ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR sem řadí například ekokomunity, samozásobitelství potravinami, komunitou podporované zemědělství, co-housing (sdílené bydlení), Transition Towns, praxe DIY (do-it-yourself, udělej si sám) nebo lokální výměnný obchodní systém (LETS).

Řadě těchto aktivit je společné to, že jejich hnací silou jsou matky dětí do 10 let. Ženy ve věku 30 – 40 let dominují jak permakulturnímu hnutí, tak jsou odběrateli komunitou podporovaného zemědělství a propagátorkami zero waste (bezodpadového) přístupu.

Co tedy máme dělat?

Ať je váš přístup k odpovědnosti za stav životního prostředí jakýkoli, snížením spotřeby nic nezkazíte. Omezit množství věcí, které spotřebováváme, je možnost dosažitelná pro všechny. A zároveň nejméně sporná. Protože jakmile se začneme dívat na to, jaký dopad mají různé výrobky na životní prostředí, najdeme mnoho různých ukazatelů a perspektiv.

Snižování emisí v Evropě? K žádnému nedošlo

Dívat se ale na ekologické problémy s různých perspektiv je důležité nejen proto, abychom intervencí v jednom problému nezhoršovali jiný. Je to potřebné i proto, abychom si ověřili, jestli jsme opravdu v řešení nějakého problému postoupili.

„Pokud se například podíváme na emise skleníkových plynů skrze environmentální stopu výrobků a nikoli přes emise jednotlivých států, dojdeme k poměrně překvapivému závěru, že k žádnému snížení emisí celosvětově nedošlo,“ uvádí Jan Weinzettel z Centra pro otázky životního prostředí UK.

Emisní zátěž si totiž do Evropy dovážíme v podobě výrobků ze zemí, které emise neomezují. Evropa tak k produkci výrobků využívá zbytek světa. Přesunuli jsme špinavou výrobu za hranice unie, takže naše „emisní vysvědčení“ sice vypadá dobře, ale celosvětový výsledek je nulový.

„Zvětšující se vzdálenost výrobních aktivit a spotřebitele způsobuje to, že dopad těchto aktivit je méně viditelný,“ vysvětluje Weinzettel. A problémy, jejichž důsledky snadno nevidíme, máme tendenci neřešit. Příkladem toho může být právě klimatická změna. „Řešení klimatického rozvratu nesmí přesunout problém do jiných států,“ upozorňuje Weinzettel.

Umíme mluvit o budoucnosti?

Chceme se v téhle situaci bavit o budoucnosti? A přitom právě to může být zásadní. Současní středoškoláci stávkují za to, aby měli budoucnost. Ekologické problémy se ale zdají tak velké, že je v některých částech světa stále ještě možné před nimi zavřít oči a doufat, že se vyřeší samy.

Do budoucnosti se ale dívat potřebujeme. Slovy kurátora Jaroslava Anděla na konferenci Naše společná přítomnost: „Pokud se nám nepodaří vytvořit pozitivní příběh budoucnosti, bude to s námi špatné.“

---

reklama

---