Vlny veder a nastupující srážkový deficit posledních několika let jsou výmluvným odrazem probíhajících klimatických změn. Sucho postihuje především nížinné oblasti našeho státu (viz také projekt Intersucho). Ministerstvo zemědělství proto přišlo loni na jaře s plánem, jak ochránit Česko před stále větším suchem. Návrh spočívá v podpoře výstavby nových rybníků a nádrží na „podporu zadržení vody v krajině“. Potenciální užitek z výstavby těchto nádrží je ale diskutabilní, pokud se bude jednat o typické nově budované rybníky bez jakékoliv vegetace a často se zpevněnými břehy. Odpar vody z otevřené hladiny je totiž mnohem vyšší než z mokřadů zarostlých vegetací, a to hlavně u rybníků v zemědělské krajině (Čížková et al., 2017). Zároveň má nad hladinou vody často kontrolu hospodařící subjekt, který s ní může v rámci zákonných limitů manipulovat dle svého uvážení.

Naše vláda, ve své neskonalé moudrosti, schválila další návrh zákona a to „Návrh nového stavebního zákona“. Laik se diví, odborník žasne, jak mohlo být něco takového schváleno. Tento zákon je kladivem, ale ne na čarodějnice, ale na životní prostředí v naší zemi. Zato příjemně pohladí ty, kdo dělají všechno možné pro likvidaci toho, co hezkého nám v naší zemi ještě zbývá.

Ve druhé polovině roku 2019 se opět rozvířily vody kolem citlivého tématu: Střílet olověným střelivem, nebo přejít na bezolovnaté alternativy? Hlavním důvodem byly aktivity Evropské komise, snažící se omezit další vnášení olova do přírodního prostředí. Přispěla k tomu ale i připravovaná „Národní strategie řešení nelegálního zabíjení a otrav volně žijících živočichů v České republice (2020–2030)“, k jejímuž zpracování nás zavazuje členství ČR v Bonnské konvenci (úmluva o ochraně migrujících druhů volně žijících živočichů) a jejíž nedílnou částí by měla být i kapitola věnovaná používání olověného střeliva v myslivosti a olověných zátěží v rybářství.

Katastrofické požáry, které nedávno zuřily na většině území Austrálie, představují obrovskou ránu nejen pro australské obyvatelstvo a ekonomiku, ale jsou také obrovským zásahem do biologické rozmanitosti a fungování tamního ekosystému.

Českomoravská myslivecká jednota nebo Svět myslivosti v pátek 3. ledna naletěli Milanu Chmelíkovi, který na svůj profil publikoval video, údajně dokazující to, že v našich lesích se pohybují vlci, kteří se nebojí člověka. Podle zjištění serveru Manipulátoři.cz za Chmelíkem jela i TV Nova a nebylo daleko od okamžiku, kdy se tato fáma objevila v Televizních novinách. Ve skutečnosti si Chmelík (úmyslně či neúmyslně) spletl vlka s československým vlčákem.

3. ledna 2020 vyšel na stránkách Ekolist.cz článek „Rybářské svazy selhávají v ochraně původních druhů ryb“. Jeho autor Jan Knap, předseda spolku Zachraňme lipana a pstruha potočního, z.s. (a člen Českého rybářského svazu, z. s.) v něm nabízí čtenářům řadu tezí, jež je možné shrnout do jedné myšlenky: rybářské svazy v posledních letech rezignovaly na snahu o udržení původních (respektive reofilních) druhů ryb.

Toto jsou jedny z nejdůležitějších otázek dneška: Kolik nás bude náprava environmentu (tj. nejen CO2) stát? Jaká řešení s ohledem na "účinek za peníze" zvolit?

Česká republika patří k zemím, kde dosud vládne neuvěřitelná byrokracie a ve světovém měřítku k nejtragičtějším patří stavební řízení. Přestože digitalizace nabízí nástroje na zkrocení byrokracie, developeři využili svoji příležitost u stavebního zákona. Zvonečník odmítá návrh nového stavebního zákona od ministryně Kláry Dostálové. (Pozn. red. Tento text vyjadřuje stanovistko spolku Zvonečník.)

Vláda schválila novelu zákona o ochraně přírody a krajiny, která má omezit invazní nepůvodní druhy podle předpisů Evropské unie. Novela bohužel nesplnila má očekávání a obsahuje několik problematických bodů, jako je například neexistence Národního seznamu invazních druhů, nekontrolované vysazování nepůvodních druhů ryb, které mohou ohrozit naše domácí druhy, a možnost výsadeb monokultur invazní douglasky tisolisté. K tzv. invazní novele je také nesmyslně přilepena změna režimu kácení dřevin podél vodovodů a kanalizací, která výrazně oslabí ochranu dřevin ve městech a obcích. Na území České republiky se eviduje přes dva tisíce nepůvodních druhů, podíl invazních se pohybuje okolo 15 procent.

Po čtrnácti letech a proinvestovaných 625 milionech korun skončilo hodnocení vlivu plánovaného jezu u Děčína na životní prostředí s tím, že se tento plavební stupeň nepostaví. Stát tak skrze Ředitelství vodních cest ČR utratil obrovskou částku na projekt, u kterého bylo od počátku nabíledni, že nemá šanci na realizaci kvůli zásadním negativním dopadům na životní prostředí. „Buďme za to rádi," dodává Petr Štěpánek, předseda Strany zelených, „neboť odhadovaná cena vybudování plavebního stupně v Děčíně byla odhadována na 5 miliard korun a zesplavnění do Pardubic by mělo stál další 4 miliardy. Taková investice by se přitom státu nikdy nevrátila. Ušetřené peníze by měly být investovány do rozvoje osobní i nákladní železniční dopravy a do nápravných opatření v krajině."