„Petit pays, petits gens“ neboli „malá země, malí lidé,“ řekl kdysi o Belgii budoucí král Leopold. Jeho země se mu zdála tak malá, že si usmyslil najít pro své aktivity působiště na africkém kontinentu. Začal pomalu, ale jistě. Až nakonec ovládl území větší než pětina Evropy, dnes známé jako Demokratická Republika Kongo. V jeho severovýchodní části leží jeden z nejznámějších afrických parků – Garamba. Zprávu o tom, jak to v něm dnes vypadá, ale i vyprávění o jeho pohnuté historii, přináší Markéta Antonínová, která se od loňského roku snaží přímo v parku pomáhat při jeho ochraně.

Už v mládí pro mě byl tučňák tím nejatraktivnějším tvorem ptačí říše. I dřívější cesta do Norska za papuchalky byla vlastně jen takovou náhražkou – vždyť papuchalkovi se přece říká tučňák severu! Letos v lednu jsme s kolegou fotografem Bohdanem Němcem vyrazili na tři týdny na Falklandy. A zažili jsme tam mnohem víc než jen setkání s tučňáky.

Poprvé se botanik David Zelený na Tchaj-wan podíval v roce 2005 – měl tam zaškolit terénní ekology v rámci projektu na mapování vegetace Tchaj-wanu. Nakonec se však spolupráce rozšířila, v letech 2007 a 2008 tam vyrazil znova a dohromady na ostrově strávil osm měsíců. V oblasti horského mlžného lesa sbírá terénní data a studuje, jak mlha ovlivňuje druhové složení této vegetace. Jak se „botanizuje“ na Tchaj-wanu? A jak se tam vůbec žije?

Karpaty patří k našim nejcennějším a nejzachovalejším přírodním oblastem a jsou zároveň krajem výjimečně bohatým na kulturu. Společně s Láďou Šáchou ze Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty jsme se proto loni na podzim opakovaně vydávali za jejich tak trochu utajeným dědictvím přírodním i kulturním, hmotným i nehmotným – zejména ale takovým, které v krajině zůstalo a stále žije v místních lidech. Jak takový jeden náš den vypadal?

Dokonce i 5 500 metrů nad mořem, vysoko na strmých svazích ekvádorských sopek, se francouzský glaciolog Bernard Francou pohybuje elegantně. Přeskakuje mezi ledovými bloky a skalní sutí, aby nakonec zastavil u balvanu, na jehož povrchu jsou jakési modré znaky. "Označují, kam až sahal ledovec před sedmi lety, když jsme sem přišel poprvé," vysvětluje Francou, nevšímající si zimy a nepříjemného mrholení. A pak ukazuje nahoru nad sebe, kde se ve vzdálenosti delší než fotbalové hřiště tyčí modravá zeď, značící, kam ekvádorský ledovec Antizana dosahuje dnes.

"Nepravděpodobný příběh o tom, jak se hlavní město Kolumbie Bogotá stalo místem, kde byste chtěli žít." Tak zní podtitulek článku Lisy Jonesové v americkém internetovém deníku Grist Magazine, který se zabývá informacemi o životním prostředí.