Součástí přístupových smluv států střední a východní Evropy k EU byla i jednání o evropsky významných lokalitách (EVL) a o ptačích oblastech (PO). Tato jednání však budoucí členské země pravděpodobně velmi podcenily. Druhová rozmanitost a ochrana přírody na územích ekonomicky vyspělých států s maximálně rozvinutým průmyslem či zemědělstvím - není již dost dobře možná. Zatímco rozsáhlá území postkomunistických zemí – například české hraniční pásmo či úrodné nížiny Slovenska - s velkým, dosud nevyužitým zemědělským potenciálem – jsou naopak optimální lokality pro ochranu přírody.

Tím, že Správa Národního parku Šumava a Ministerstvo životního prostředí ČR nastolily při spravování lesa management nezasahování, došlo zejména po zasažení území orkánem Kyril a nezpracování části polomů k rozsáhlé kůrovcové gradaci a uhynutí dospělého smrkového lesa, do současné doby asi na ploše 14 tis. ha. Zde se mrtvé stromy postupně rozkládají, a do 10 – 20 let většinou popadají. Mimo to vznikly, v místech, kde bylo možno kůrovce hubit, rozsáhlé paseky o rozloze přesahující 2, 5 tis. ha. To vše se událo na území Ptačí oblasti Šumava (Natura 2000), vyhlášené v roce 2004 o rozloze 968 km2, podle směrnic 79/409/EHS a 92/43/EHS. Její významnou součástí je také území NPŠ. Tato oblast byla vyhlášena k ochraně řady druhů ptáků, mimo jiné také těch, co hnízdí v dutinách starých stromů, šplhavců a sov. Jde o druhy: datel černý, datlík tříprstý, kulíšek nejmenší, sýc rousný, také ale strakapoud bělavý a kriticky ohrožený puštík bělavý. Uhynutím lesa, jehož konečná výměra se nepochybně ještě zvýší, došlo k vážnému postižení životního prostředí (biotopu) zmíněných druhů. V budoucnu zde totiž po dobu více než sto let nebudou přítomny staré stromy, v nichž by mohli hnízdit.

Jadernou havárii, kterou v japonské Fukušimě způsobilo zemětřesení a následná vlna tsunami, komentoval jak český prezident Václav Klaus, tak ČEZký generální ředitel Martin Roman. Oba panovníci přitom bohužel předvedli, že se pohybují mimo realitu.

Zajisté by se u člověka, který vždy zásadně a kategoricky odmítal (také v ČR!) výstavbu a provoz jaderných elektráren dalo očekávat, že se bude chtít na vlně vzedmuté nedávnými událostmi v Japonsku nějak „odvézt“.
Někteří lidé podvědomě očekávají, že budu chtít své jednoznačně negativní stanovisko k jaderné energetice nedávným neštěstím, ke kterému došlo v důsledku série havárií ve Fukušimě a na několika dalších jaderných zařízeních v Japonsku, nějak podepřít anebo odůvodnit.

Vážený pane předsedo vlády,
v zájmu bezpečnosti a prosperity České republiky Vás žádáme, aby se vláda České republiky připojila k provedení zátěžových testů jaderných elektráren navržených na úterní mimořádné schůzce k jaderné bezpečnosti EU a zároveň nově zanalyzovala budoucnost tuzemské jaderné energetiky.

Tomáš Feřtek ve svých komentářích ke způsobu šíření „zeleného evangelia“ položil několik otázek, na které je slušné odpovědět. Pokusím se o to v pořadí, jak se otázky objevovaly.

Na dlouhodobé nepřátelské dopravní politice vůči urbanisticky a environmentálně šetrné a bezpečné železniční dopravě v ČR, vystupňované ministrem dopravy panem V. Bártou (VV), se významně podílí neuvažování velkého balíku nekalkulovaných nákladů dopravy.

Vážení pánové,

obracíme se na Vás jménem Českého svazu ochránců přírody, občanského sdružení, jehož více než 9 000 členů spojuje aktivní zájem o ochranu přírody a životního prostředí a které je také koordinátorem Národní sítě záchranných stanic, zabývající se záchranou zraněných divokých zvířat na území celé České republiky.

Proč je oxidu uhličitému věnována taková pozornost? V historii zatím neexistoval problém, jemuž by lidstvo muselo čelit, srovnatelný s výzvou týkající se globálních změn klimatu. Můžeme zmínit chudobu, šíření epidemií, AIDS či ozónovou díru, ale všude přirovnání „kulhá“ zejména v tom, že se netýká prakticky všeho a všech. Přechod k nízkouhlíkovému hospodaření se však týká všech a také většiny záležitostí, na které jsme si rádi zvykli. A také jde o problém velmi záludný.

Tento týden přijala Evropská komise plán na dosažení energetické účinnosti a plán přechodu Evropy na nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050. Bylo by možné položit si otázku, proč se vůbec zabývat něčím, co bude až za čtyřicet let, když sotva dohlédneme konce nejhorší hospodářské krize od třicátých let minulého století.