Hlavní šumavský spor se často vyhraněně prezentoval a prezentuje jako kácet, nebo nekácet, rozuměj „zasahovat proti kůrovci“. Jádrem problému je ale otázka, kde zasahovat, a kde ne. Zasahovat proti kůrovci by se důsledně mělo na okrajích národního parku tak, aby se omezilo šíření kůrovce do čistě hospodářských lesů v okolí. Ve vlastním národním parku jen velmi uvážlivě a v jeho nejcennějších částech, zvláště v oblasti přirozeného výskytu smrčin, prakticky vůbec. Tohle by mělo být snad jasné každému, kdo něco ví o ochraně přírody v národních parcích (nevyšší stupeň ochrany přírody a krajiny).

Prolomení těžebních limitů je naprosto nesmyslné... kolem tohoto problému bylo řečeno snad již vše, co se říci a napsat dalo...

Když došlo koncem 80. let minulého století k prvním výrazným sesuvům jižních svahů Krušných hor pod Jánským vrchem západně od zámku Jezeří, začali ekologové i ochránci památek ve státní správě i mimo ni poprvé bít na poplach.

Martin Mach Ondřej pojmenoval v reakci na sloupek Mám se oběsit na konopném provazu? můj způsob konzumace knihy Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně jako fastfoodové čtení (má pravdu), zatímco on prý osvětovou knížku z Arniky nosí v batůžku a čítá si v ní cestou tramvají. O tu moji mě požádal jeden kamarád a myslím, že ji čte podobně pečlivě. Výborně, to už jste dva. Pak si ji ještě pořídí někteří učitelé, pro ty je užitečná právě svojí komplexností, prostudují ji a budou po částech dávkovat dětem. Jenže co dál? Podobné publikace se přece nevydávají proto, aby měli přesvědčení aktivisté co číst v tramvaji. Nedebatujeme tu o tom, jestli autoři návodů ke skromnosti čtenáře k něčemu nutí (jistě nenutí), ale o tom, jak ta doporučení efektivně dostat právě k fastfoodovým čtenářům a konzumentům, kteří si podobnou knihu nikdy nekoupí a skromnost je zcela mimo jejich obraz světa. Pokud chceme něco změnit, tak o ty jde především.

Vážený pane ministře Chalupo,

před setkáním ministrů životního prostředí zemí Visegrádské čtyřky a jednáním Evropské environmentální rady v příštích dnech Vás tímto otevřeným dopisem vyzýváme, abyste v souladu se zájmy České republiky a EU prosazoval přijetí závazku na 30% snížení emisí CO2 do roku 2020. Dokument Evropské komise Roadmap for moving to a low carbon economy in 2050, nová studie pro německou vládu a další vědecké analýzy ukazují, že je to realistický cíl. A navíc cíl, který je nejenom v souladu s dlouhodobým výhledem boje proti klimatickým změnám, ale který zároveň představuje i nový start evropské ekonomiky.

Se zájmem jsme zaznamenali zasvěcený rozhovor Ekolistu s Davidem Storchem, který byl pod názvem Odhady poklesu globální biodiverzity jsou naprostá hausnumera zveřejněn 17. ledna. Názorů Davida Storcha si vážíme a považujeme ho za jednoho z předních makroekologů světového formátu, přesto se ne plně ztotožňujeme s jeho názorem na globální ukazatele biodiverzity, navíc podtrženým titulkem celého rozhovoru, a cítíme jako svoji povinnost na něj reagovat. Domníváme se, že se jednalo o snahu přiblížit veřejnosti naše omezené znalosti o rozsahu biodiverzity na planetě, stejně jako naše omezené znalosti celkových trendů biodiverzity, což nezpochybňujeme. Nicméně protože Ekolist slouží především jako informační a popularizační médium a ne všichni čtenáři jsou experty na biodiverzitu, mohlo by na základě některých vyjádření Davida Storcha dojít k nedorozuměním. Například jeho vyjádření, že ukazatele úbytku globální biodiverzity jsou „hausnumera“ by mohlo pro méně znalé čtenáře znít tak, že si tvůrci těchto globálních indexů vše takříkajíc „vycucali z prstu“, což rozhodně neodpovídá skutečnosti.

Každá tepelná izolace je ve své podstatě dobrá. Šetří spotřebu energie při provozu objektu a tím významně snižuje jeho dopady na životní prostředí. Ve vzduchu přesto dál visí otázka, které izolační materiály jsou více a které méně ekologické. Podívejme se, jakými způsoby se to dá zjistit a k jakému výsledku můžeme s dostupnými daty dojít.

Pomalu se stává zvykem, mluví-li se o energii, hovořit pouze o elektřině. To je ovšem velmi nepřesné. Elektřina je jen jedním z druhů energií, které spotřebováváme. Na konečné spotřebě paliv a energií českých domácností se elektřina podílí dle přehledů Českého statistického úřadu zhruba pětinou. Její význam ve spotřebě však neustále a dlouhodobě roste, proti roku 1990 se její podíl na celkové spotřebě domácností zvýšil dvojnásobně. Ale i tak není rekordmanem, tím je naopak spotřeba zemního plynu - nejenže vzrostla na podíl blížící se čtyřiceti procentům, za stejné období se tento podíl zvýšil dokonce 2,5krát.

Česká energetika se mění rychlostí slimáka. I přes některé impulsy stále zdejší elektřině vládnou hnědouhelní dinosauři. Spalování uhlí je pak také hlavním českým zdrojem skleníkových plynů – přispívá téměř 60 % českých emisí. Se spotřebou uhlí souvisí další negativa spojená s devastací krajiny i hrozba dalšího bourání měst a obcí v severozápadních Čechách. Další fosilní paliva (zemní plyn a ropa) přináší zranitelnost ekonomiky vysokou mírou dovozní závislosti na nevyzpytatelném Rusku. Ilustrativní číslo za loňský rok: Česko utratilo každý den 164 milionů korun jen za import zemního plynu.

Jaký zdroj energie je nejvíce šetrný k životnímu prostředí? K životnímu prostředí koho? – anaerobní bakterie by jistě uvítaly, kdyby se nám podařilo z atmosféry odstranit kyslík, který je pro ně jedovatý.