Vážený pane řediteli,

jako členové vědecké sekce Rady Národního parku Šumava se po dlouhá léta snažíme uplatňovat naše poznatky při ochraně přírody v národním parku. Šumava je v rámci střední Evropy extrémně cenným územím, které splňuje na podstatné části území předpoklady pro zařazení do kategorie IUCN II. Vyskytují se zde unikátní biotopy, chráněné druhy rostlin a živočichů, a také cenná území, kde probíhá samovolný vývoj. Společně s NP Bavorský les nemají tato území ve střední Evropě obdoby.

Po roce a něco se vracím na místo činu. Tedy na stránky Ekolistu, abych udělala malé veřejné přiznání neboli reflexi svého vztahu k bezplenkové metodě, k jejímuž praktikování jsem se zde vyznala. Jak to tedy vypadá s mým bezplenkováním?

V Národním parku Šumava (NPŠ) probíhá velkoplošná disturbance lesních ekosystémů vlivem nekontrolovaného žíru lýkožrouta smrkového; zatím se to týká především lesů horských. Dochází nepochybně k zásadním a dlouhodobým změnám struktury lesních ekosystémů a tím zákonitě i ke změnám jejich funkcí environmentálních a krajinotvorných, včetně funkcí sociokulturních. Je to důsledek řízení minulého vedení MŽP ČR na bázi doktríny fundamentálního environmentalismu, prosazované po roce 1999, v plné míře od roku 2003.

Motto: „Ten nejlepší vyhraje závod, ale na stupínek vítězů se postaví rozhodčí.“

Jsou to necelé dva měsíce, co mi zavolal pan Petrlík z Arniky, že koncem týdne křtí novou knížku a jestli bych nešel za kmotra. Protože mám Arniku za jednu z těch zelených nevládek, které svou práci dělají dlouho, systematicky a dobře, tak jsem souhlasil. Knížku mi poslali mailem, jmenovala se Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. Večer před křtem jsem si jí přečetl a ten dobrý život mě uvrhl do hlubokého pocitu marnosti. Abych žil tak, jak se praví v titulku, musel bych splnit nesplnitelné. Zelení osvětáři si to možná vždycky neuvědomují, ale máloco je tak demotivující, jako maximalismus v nárocích spojený s katastrofickým pohledem na svět.

Netuším kdo přišel jako první na myšlenku „privatizovat“. Ale že je tato myšlenka mocných „nadmozků“ scestná je asi nepochybné. Vezmeme-li si příklad Nového světa, dnešní Ameriky, kde po mnoho staletí před příchodem evropanů žily kmeny původního obyvatelstva, které jsme pod domněnkou objevení Indie nazvali „Indiány“. Původní obyvatelé žili v souladu s přírodou, bez soukromého vlastnictví a nějak podvědomě cítili, že jsou po dobu svého života na jakési krátké návštěvě na zemi, kterou jim po tuto dobu svěřil do šetrného užívání sám velký „Manitou“. Pochopili, že jejich životy jsou závislé na šetrném zacházení s přírodou a živými tvory a tak byli přesvědčeni o nutnosti předávat tuto zem spolu se zkušenostmi svým potomkům v nezničeném stavu. Zlom nastal příchodem španělských (evropských) dobyvatelů, začalo se parcelovat pod jménem krále. Tím nastal velký zvrat v duchu známého rčení „co je tvoje to je i moje, ale co je moje po tom ti nic není“. Pokračování? Zlato, nafta, železnice, dřevo, a původní obyvatelstvo skončilo v rezervacích.

Minulý víkend se v Krkonoších vydařil – krásné počasí, stabilní svahy s minimem lavinového nebezpečí, prachový sníh a k tomu spousta lidí. A jaký je výsledek jednoho pěkného víkendu? Všechny potenciálně sjízdné volné terény byly rozježděné kvůli desítkám lidí, kteří nerespektovali pravidla pohybu v národním parku a sobecky využívali poslední zbytky klidových zón živočichů pro svoje sportovní či adrenalinové uspokojení. Co se vlastně dělo?

Pokud se řekne emise z dopravy, tak už si mnoho lidí konečně představí alespoň emise z výfuku automobilů. Plyny a jemný prach sice nejsou okem až tak moc vidět a v rozptýlené podobě nejsou cítit, neboť máme otupělý čich z dlouhodobého pobytu ve městě. Osvěta však již trochu zapracovala a ačkoliv nás naše smysly vůbec nevarují, tak si alespoň vybavíme u slova emise z dopravy obrázky dýmu za výfukem a vzpomeneme si na špatný pocit od žaludku z kouře z „nafťáků“, z kouře za Avií, z ranního studeného startování nákladních aut či autobusů na naftu nebo ze zimního rozjezdu běžného motorového vozidla.

Mají ekologické nevládní organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí?

Vstřícná tisková zpráva ekologických nevládek nabízející spolupráci novému ministrovi Tomáši Chalupovi vyvolala uvnitř těchto organizací a mezi jejich sympatizanty ostré diskuse. Ty diskuse se od tiskové zprávy odrážejí k obecnějšímu a podstatnějšímu tématu, než jakým je jedna jakkoli sporná tisková zpráva: jaký je vlastně dnes charakter nevládních ekologických organizací, jak se v poslední době proměnily, kam směřují..?