Motto: „Ten nejlepší vyhraje závod, ale na stupínek vítězů se postaví rozhodčí.“

Jsou to necelé dva měsíce, co mi zavolal pan Petrlík z Arniky, že koncem týdne křtí novou knížku a jestli bych nešel za kmotra. Protože mám Arniku za jednu z těch zelených nevládek, které svou práci dělají dlouho, systematicky a dobře, tak jsem souhlasil. Knížku mi poslali mailem, jmenovala se Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně. Večer před křtem jsem si jí přečetl a ten dobrý život mě uvrhl do hlubokého pocitu marnosti. Abych žil tak, jak se praví v titulku, musel bych splnit nesplnitelné. Zelení osvětáři si to možná vždycky neuvědomují, ale máloco je tak demotivující, jako maximalismus v nárocích spojený s katastrofickým pohledem na svět.

Netuším kdo přišel jako první na myšlenku „privatizovat“. Ale že je tato myšlenka mocných „nadmozků“ scestná je asi nepochybné. Vezmeme-li si příklad Nového světa, dnešní Ameriky, kde po mnoho staletí před příchodem evropanů žily kmeny původního obyvatelstva, které jsme pod domněnkou objevení Indie nazvali „Indiány“. Původní obyvatelé žili v souladu s přírodou, bez soukromého vlastnictví a nějak podvědomě cítili, že jsou po dobu svého života na jakési krátké návštěvě na zemi, kterou jim po tuto dobu svěřil do šetrného užívání sám velký „Manitou“. Pochopili, že jejich životy jsou závislé na šetrném zacházení s přírodou a živými tvory a tak byli přesvědčeni o nutnosti předávat tuto zem spolu se zkušenostmi svým potomkům v nezničeném stavu. Zlom nastal příchodem španělských (evropských) dobyvatelů, začalo se parcelovat pod jménem krále. Tím nastal velký zvrat v duchu známého rčení „co je tvoje to je i moje, ale co je moje po tom ti nic není“. Pokračování? Zlato, nafta, železnice, dřevo, a původní obyvatelstvo skončilo v rezervacích.

Minulý víkend se v Krkonoších vydařil – krásné počasí, stabilní svahy s minimem lavinového nebezpečí, prachový sníh a k tomu spousta lidí. A jaký je výsledek jednoho pěkného víkendu? Všechny potenciálně sjízdné volné terény byly rozježděné kvůli desítkám lidí, kteří nerespektovali pravidla pohybu v národním parku a sobecky využívali poslední zbytky klidových zón živočichů pro svoje sportovní či adrenalinové uspokojení. Co se vlastně dělo?

Pokud se řekne emise z dopravy, tak už si mnoho lidí konečně představí alespoň emise z výfuku automobilů. Plyny a jemný prach sice nejsou okem až tak moc vidět a v rozptýlené podobě nejsou cítit, neboť máme otupělý čich z dlouhodobého pobytu ve městě. Osvěta však již trochu zapracovala a ačkoliv nás naše smysly vůbec nevarují, tak si alespoň vybavíme u slova emise z dopravy obrázky dýmu za výfukem a vzpomeneme si na špatný pocit od žaludku z kouře z „nafťáků“, z kouře za Avií, z ranního studeného startování nákladních aut či autobusů na naftu nebo ze zimního rozjezdu běžného motorového vozidla.

Mají ekologické nevládní organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí?

Vstřícná tisková zpráva ekologických nevládek nabízející spolupráci novému ministrovi Tomáši Chalupovi vyvolala uvnitř těchto organizací a mezi jejich sympatizanty ostré diskuse. Ty diskuse se od tiskové zprávy odrážejí k obecnějšímu a podstatnějšímu tématu, než jakým je jedna jakkoli sporná tisková zpráva: jaký je vlastně dnes charakter nevládních ekologických organizací, jak se v poslední době proměnily, kam směřují..?

Mají ekologické organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí?

Mají ekologické nevládní organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí? Podle mého názoru zcela jistě. Na druhou stranu nejsem a nemůžu být mluvčím všech ekologických organizací a říkám to především jménem Hnutí DUHA.

Ochraně přírody se kdysi přihodila věc s dalekosáhlými následky: rozhodla se legitimizovat samu sebe přírodovědou. Vůbec to tak nemuselo být, ochranářství začínalo jako záležitost estetická, možná etická, ale rozhodně ne vědecká, spontánně se chránily „přírodní památky“, všeliké malebnosti a pozoruhodnosti, zkrátka Panská skála nebo orel. Jenže argumentace ve stylu „máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá“ se zdála slabá; proto byla nahrazena jakoby odborným povídáním o ekosystémech a biodiverzitě. Nic proti tomu, cosi jako „ekosystémy“ snad na Zemi opravdu nalézt lze, když se chce, a jakousi „biodiverzitu“ také můžeme měřit, když si usmyslíme, že to má nějaký smysl, ale ochrana přírody tím na sebe vzala těžké břímě. Nejenže sleduje výkyvy v celospolečenské prestiži vědy (je to sinusoida, ale v posledním půlstoletí jako celek nahnutá směrem dolů), ale především se objekt i metody ochrany přírody nutně mění s vývojem přírodních věd. A ty se vyvíjejí neustále.