Minulý víkend se v Krkonoších vydařil – krásné počasí, stabilní svahy s minimem lavinového nebezpečí, prachový sníh a k tomu spousta lidí. A jaký je výsledek jednoho pěkného víkendu? Všechny potenciálně sjízdné volné terény byly rozježděné kvůli desítkám lidí, kteří nerespektovali pravidla pohybu v národním parku a sobecky využívali poslední zbytky klidových zón živočichů pro svoje sportovní či adrenalinové uspokojení. Co se vlastně dělo?

Pokud se řekne emise z dopravy, tak už si mnoho lidí konečně představí alespoň emise z výfuku automobilů. Plyny a jemný prach sice nejsou okem až tak moc vidět a v rozptýlené podobě nejsou cítit, neboť máme otupělý čich z dlouhodobého pobytu ve městě. Osvěta však již trochu zapracovala a ačkoliv nás naše smysly vůbec nevarují, tak si alespoň vybavíme u slova emise z dopravy obrázky dýmu za výfukem a vzpomeneme si na špatný pocit od žaludku z kouře z „nafťáků“, z kouře za Avií, z ranního studeného startování nákladních aut či autobusů na naftu nebo ze zimního rozjezdu běžného motorového vozidla.

Mají ekologické nevládní organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí?

Vstřícná tisková zpráva ekologických nevládek nabízející spolupráci novému ministrovi Tomáši Chalupovi vyvolala uvnitř těchto organizací a mezi jejich sympatizanty ostré diskuse. Ty diskuse se od tiskové zprávy odrážejí k obecnějšímu a podstatnějšímu tématu, než jakým je jedna jakkoli sporná tisková zpráva: jaký je vlastně dnes charakter nevládních ekologických organizací, jak se v poslední době proměnily, kam směřují..?

Mají ekologické organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí?

Mají ekologické nevládní organizace nabízet spolupráci novému ministru životního prostředí? Podle mého názoru zcela jistě. Na druhou stranu nejsem a nemůžu být mluvčím všech ekologických organizací a říkám to především jménem Hnutí DUHA.

Ochraně přírody se kdysi přihodila věc s dalekosáhlými následky: rozhodla se legitimizovat samu sebe přírodovědou. Vůbec to tak nemuselo být, ochranářství začínalo jako záležitost estetická, možná etická, ale rozhodně ne vědecká, spontánně se chránily „přírodní památky“, všeliké malebnosti a pozoruhodnosti, zkrátka Panská skála nebo orel. Jenže argumentace ve stylu „máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá“ se zdála slabá; proto byla nahrazena jakoby odborným povídáním o ekosystémech a biodiverzitě. Nic proti tomu, cosi jako „ekosystémy“ snad na Zemi opravdu nalézt lze, když se chce, a jakousi „biodiverzitu“ také můžeme měřit, když si usmyslíme, že to má nějaký smysl, ale ochrana přírody tím na sebe vzala těžké břímě. Nejenže sleduje výkyvy v celospolečenské prestiži vědy (je to sinusoida, ale v posledním půlstoletí jako celek nahnutá směrem dolů), ale především se objekt i metody ochrany přírody nutně mění s vývojem přírodních věd. A ty se vyvíjejí neustále.

Je nakupování na farmářských tržištích „ekologičtější“ než nakupování v supermarketech? Samozřejmě, že ano.

Trhy mají výhodu, že nabízejí něco navíc, něco co nenajdeme v klasickém obchodě – nostalgie po tom mít hrušky ze strejdovy zahrady, čerstvé mléko od tety Blanky, je v tom touha po tom ochutnat jídlo, které nám něco připomíná a vrátit se do dětství. Potraviny jako pohlazení na duši – to je nákup na trhu. Trhy jsou bezesporu dobrá věc, ale nemůžou nahradit nabídku supermarketů nejen co se týče šíře sortimentu, ale i co do bezpečnosti. Vítáme, že trhy tady jsou, absolutně je nevnímáme jako konkurenci, naopak, umožní lidem si uvědomit, že potřebuji dalších “pár“ věci, které seženou pravé v tom leckdy odsuzovaném supermarketu a třeba v neděli večer.

Je nakupování na farmářských trzích ekologičtější, než nakupování v supermarketech?