Už od roku 2016 se v chovné stanici ve Vídni úspěšně množí desetitisíce jeseterů ročně. Někteří z nich se po vypuštění do Dunaje a řeky Moravy usídlí i v Česku. Na projektu se podílí i Povodí Moravy.

Urbánní prostředí pokrývá 3 % povrchu Země a stále se rozrůstá. Jedním z jeho charakteristik je noční osvětlení, které se neustále zlepšuje i v rozvojových oblastech. Dobrá věc pro lidi z důvodů pohodlí i bezpečnosti. Ale co na to příroda?

Aleje a stromořadí provázejí člověka na jeho cestách od nepaměti. První vznikaly už ve středověku, vrcholu „popularity“ dosáhly v období baroka a staly se nedílnou součástí tzv. komponované krajiny. Úloha alejí nebyla pouze estetická, sdružovaly se zde funkce krajinotvorné, strategické (např. orientace v terénu, krytí pro táhnoucí vojska) i produkční (aleje ovocných stromů ona táhnoucí vojska zase živily). Tato polyfunkčnost alejí byla natolik důležitá, že si vyžádala i změny legislativy (zákonná povinnost vysazovat aleje podél nových cest – nařízení Marie Terezie z r. 1752, Borský 2010). Článek si klade za cíl vyzdvihnout novou historickou úlohu alejí a demonstrovat nutnost jejího akceptování při údržbě a obnově těchto krajinných prvků.

Hořec šumavský, prha arnika, hořeček mnohotvarý český nebo prstnatec májový, ale také perleťovec mokřadní, modrásek černoskvrnný, tetřívek obecný, chřástal polní. Pro tyto vzácné druhy rostlin a živočichů je zásadní existence šumavských luk. Právě těm se letos Správa Národního parku Šumava bude věnovat po celou sezónu v rámci „Roku šumavských luk“.

O huculských koních se dlouho věřilo, že jsou to nejpřímější potomci evropských divokých koní. Sice tomu tak není, ale přesto jsou pro Česko huculové významní. V 70. letech minulého století, kdy na světě žilo jen asi 300 huculských koní, se čeští nadšenci zasloužili o jejich záchranu. Dnes jsou huculové považování za české hmotné kulturní dědictví a řadí se do genových zdrojů České republiky.

Jen stěží bychom našli někoho, kdo navštívil Lednicko-valtický areál, prohlédl si v něm pozoruhodné stavby z dob panství Liechtensteinů, aniž by si přitom v okolí povšiml celý tento prostor obepínajících gigantů dubů letních. Ačkoli mnoho z těch, u nás v této velikosti velmi vzácných stromů na tom není dnes zdravotně nejlépe, jak se o tom dále zmíním, přesto řada je dosud vitálních a jejich věk jim naopak na kráse výrazně přidává. Proto je návštěvníci tohoto krásného přírodního zátiší s obdivem obcházejí a často na ně míří fotoaparáty. Tak nevšední stromy dovedou hodně zaujmout. Svědčí o tom rovněž mé nedávné letní setkání s jednou rodinou u zámečku Pohansko. Všichni její členové navštívili celý areál už několikrát, a přesto se pokaždé nejvíce těší právě na toulky po nivních loukách pod těmito duby. „Různých krásných hradů a zámků je u nás spousta, ale taková báječná stromiska jsou jenom tady,“ říkala s nadšením paní té rodiny. A měla pravdu.

O potravinových či jedlých lesích se poslední dobou hovoří hodně. Mnozí si nesprávně ztotožňují jedlý les s přírodní zahradou či zahradou ponechanou svému vývoji s minimálními zásahy člověka. To není jedlý les, to je zahrada, která pustne.

Tisíce Čechů zachraňují i v dobách pandemie koronaviru ohrožená zvířata v rezervaci divokých koní ve středočeských Milovicích. Přestože se řada lidí musí obejít s omezenými příjmy a mají obavy o sebe i o své nejbližší, přispívají na záchranu rezervace. Ochranáři potřebují získat částku 1,5 milionu korun na ohrazení zbývající části pastvin. Na jejich dokončení závisí desítky vzácných zvířat.

Na první pohled se může zdát, že popisování nových druhů vědeckými postupy a jejich následné logické třídění podle příbuznosti může být důležité jen pro značně omezený počet posedlých nadšenců, kteří se jim věnují ve svém volném čase, v lepším případě pro pár nepraktických staromódních vědátorů, zakopávajících o krabice s brouky. Jenže opak je pravdou.

Letos v lednu se opět podařilo potvrdit výskyt silně ohroženého rysa ostrovida v chráněné krajinné oblasti Brdy. Zachytila jej jedna z fotopastí, které jsou tu naistalovány díky mezinárodnímu projektu 3Lynx. Snímky byly porovnány se stovkami fotografií rysů z nejbližší oblasti jejich trvalého výskytu, tedy ze Šumavy. Zvíře se ale identifikovat nepodařilo. Na základě fotografie nešlo ani určit pohlaví, rys byl proto prozatím označen kódem R721.