Říct na Šumavě, že jste tam s Hnutím DUHA na oslavě 10 let blokády u Ptačího potoka, zaručeně přivodí reakci místních lidí. Pamatují si vyhrocené emoce, které byly využité pro názorový spor o to, do jaké míry řešit kůrovcovou kalamitu v národním parku kácením napadených stromů. Zatímco po šrámech na vztazích mezi aktivisty, správou Národního parku Šumava a místními ještě někde přetrvávají nezacelené jizvy, příroda už se posunula o velký kus dále.

Slůvko mikroplasty uvedl do vědecké praxe mořský ekolog Richard Thompson z univerzity v Plymouthu v roce 2004. Jako popisný termín jednoho z mnoha typů znečištění oceánů mu přisoudil definici plastových částeček menších než 5 milimetrů. A od té doby se badatelé přou, jak moc špatné vlastně mikroplasty pro přírodu, a hlavně pro nás lidi, jsou. Zhruba jednou do měsíce proběhne tiskem zpráva, kde je (už zase) nějací výzkumníci našli. V krunýřích korýšů, písku pláží, antarktickém ledu, zažívacím traktu ryb a mořských ptáků.

Smrkové porosty více zachytávají atmosférické znečištění než buky a ukládají jej v nadložním humusu, proto vzhledem k masivnímu chřadnutí představují riziko zvýšeného uvolňování potenciálně toxických látek do vodních zdrojů. Vědci zkoumali vliv smrku a buku na obsah kadmia, mědi, olova a zinku v lesních půdách v Jeseníkách.

Překvapivý objev se podařil botanikům z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v údolí potoka Štinkovky u Šakvic na Břeclavsku. Při průzkumu zamokřených polí a nedávno revitalizovaných území zde našli 20 druhů slanomilných rostlin uvedených na červeném seznamu, z toho šest druhů kriticky ohrožených. Přitom už podrobný průzkum v 80. letech konstatoval, že slané biotopy a jejich specializovaná flóra zde zanikly, stejně jako na mnoha jiných místech jižní Moravy.

Nedostatek potravin, energetická krize, růst nezaměstnanosti, prohlubující se chudoba a také ohrožení přirozených ekosystémů. Tyto a další problémy hrozí státům v povodí řeky Mekong, pokud nenastolí efektivní řešení správy povodí.

Mokřadní lokalita u obce Dušejov na Jihlavsku se může nyní pyšnit potvrzeným výskytem cenných druhů vážek a dalších zajímavých organismů. O území se dlouhodobě starají ochránci přírody s cílem zachování mokřadů a cenných rašelinišť. Výskyt specializovaných druhů vážek na prameniště, rašeliniště a čisté štěrkové potoky dává zpětnou vazbu, že vynaložené úsilí do péče přináší výsledky. Mezi zaznamenanými druhy je i vážka jasnoskvrnná, druh chráněný v evropské síti chráněných území Natura 2000. Toto je hezký dárek k letošnímu vyhlášenému roku vážek.

Funící baťůžkáři pomalu postupující ve stlačeném zástupu na vrcholek hory; pláže v obležení slunících se výletníků, že přes lehátka, plavky a slunečníky nevidíte písek. Kolony u vjezdů parkovišť před branami národních parků. Když je turistů moc, poznáme to rychle. A máme vcelku jasno v tom, že takový předimenzovaný cestovní ruch nijak zvlášť přírodě neprospívá. Znamená tedy současně, že méně turistů je lépe? Ukazuje se, že se závadností turismu to není tak prosté, jak ostatně demonstroval celý loňský rok.

Ochránci přírody společně s vědci z Entomologického ústavu v Českých Budějovicích zkoumají plochy pod vedeními vysokého napětí. Jedná se o místa se specifickou péčí, která jinde v krajině nejsou. Díky tomu se zde daří vzácným druhům zvířat i rostlin. Byl zde objeven například i vzácný tesařík broskvoňový! Informuje o tom Český svaz ochránců přírody.

Povrch Sněžky je v neustálém pohybu. V důsledku mrazivého a větrného klimatu tam postupně vznikly mrazem tříděné půdy, zatímco kamenné mnohoúhelníky a brázdy, kryoplanační terasy či rozsáhlá kamenná moře jsou pozůstatky dob ledových, které Sněžku formovaly. Přírodní prostředí je na Sněžce (1603 m n.m.) nenahraditelné, řekl ČTK mluvčí Správy Krkonošského národního parku (KRNAP) Radek Drahný. Podle něj je proto nutné přísně chránit nejen tamní rostliny a živočichy, ale také geologické jevy.

Dospělé samičce kolibříka bělokrkého není neviditelná práce cizí. Když snese vejce, sameček kolibříka, který hrál rovnocennou roli při početí, není nikde k nalezení. Když se mládě vylíhne, krmí ho samička sama vyvráceným jídlem ze svého dlouhého zobáku. A pak je tu neustálé obtěžování. Zatímco tlumeně zelené samičky přilétají ke květinám, aby usrkávaly nektar, agresivní samečci s okázale modrou hlavou je pronásledují, narážejí do nich a klovou je. Některé samičky kolibříka bělokrkého proto mají eso v rukávu. Zelený háv vymění za modré peří a vypadají v podstatě stejně jako samečci, píše list The New York Times (NYT).