Již od poloviny devadesátých let minulého století Český svaz ochránců přírody aktivně zachraňuje mnoho desítek, či spíše stovek starých odrůd ovocných stromů. Toto bohatství se nashromáždilo hlavně během posledních 400 let, kdy se ovocné stromy staly naprosto samozřejmou součástí krajiny Čech, Moravy a Slezska.

Rokytka je vodní tok v povodí dolní Vltavy. Pramení jihovýchodně od Říčan v prostoru Říčanského lesa mezi obcemi Tehov a Tehovec v nadmořské výšce 453 m. Celková délka potoka je 37,5 km. Prameny Rokytky jsou dva a po několika stech metrech se stékají a stávají se počátkem nejdelšího pražského potoka, jenž má na území Prahy délku 31,5 km. Slovo „rokyta“, které dalo jejímu jménu základ, je staroslovanské pojmenování vrby, kterými je říčka lemována dodnes.

Víra v pokrok vědy a rozumu nikdy nebyla silnější než v dlouhém devatenáctém století. Když chemik Fritz Haber přišel v roce 1909 na to, jak syntetizovat čpavek z atmosférického dusíku, jistě byl přesvědčen, že s pomocí vědy, respektive umělých hnojiv, pomůže nakrmit celý svět. A svým způsobem měl pravdu. Jenže už nemohl dohlédnout všechny následky, které rozšíření umělých hnojiv přineslo — a které nás o sto let později mohou přivést až k potravinové krizi.

Jarní zežloutnutí našich polí se stalo každoročním koloritem. Vždycky s sebou přinese také obvyklou argumentační přestřelku, zda se řepky nepěstuje příliš, nakolik krajině škodí, anebo naopak prospívá. Jak si však ve stínu řepkové debaty vedou ostatní plodiny a čím se naši zemědělci řídí při jejich výběru?

Proces majetkového vyrovnání mezi církvemi a státem vzedmul v nábožensky jinak spíše vlažném Česku vlnu emocí. Jejich symbolickým vyjádřením se stala ruka preláta, natahující se na předvolebních billboardech ČSSD z roku 2012 lačně po naditém žoku peněz. Stranou pozornosti účastníků disputací o adekvátnosti vynaložených miliard zůstalo mnohé. Například snaha o reflexi, co bude emancipační proces znamenat pro roli církve ve společnosti — natož co bude znamenat pro přírodu. Další díl seriálu Naše půda jsme se proto rozhodli věnovat církevnímu hospodaření na tuzemských polích a lukách.

Labský kaňon je unikátní nejen pro své krajinné a přírodní hodnoty, představuje zároveň obrovský potenciál pro turistické a rekreační využití. Zatímco na německé straně si to uvědomili již dávno, na straně české stále přežívá snaha přetvořit Labe na průmyslový dopravní kanál. Historie turistického využití zdejší krajiny přitom sahá až do devatenáctého století, kdy zde vznikly jedny z nejstarších turistických spolků v Evropě a území se spolu s Alpami stalo kolébkou evropské i světové turistiky. Fascinující krajina Českosaského Švýcarska inspirovala věhlasné romantické umělce. Jejich díla a později i staré pohlednice k nám dnes promlouvají o přírodní podobě Labe.

Mladý rys, kterého na podzim roku 2018 zachytila fotopast v chráněné krajinné oblasti Brdy, se na konci roku vrátil zpátky na Šumavu, do její západní části a tady trávil celou dobu říje. Potvrdilo to porovnání snímků z fotopastí, na kterých je tento jedinec zachycen. Každé zvíře má totiž jedinečnou kresbu, která při podrobném zkoumání umožňuje jeho přesnou identifikaci. Informuje o tom Agentura ochrany přírody a krajiny spolu s Národním parkem Šumava.

Mokrsko je malá vesnice na západním úbočí Veselého Vrchu a je součástí obce Chotilsko, nedaleko Příbrami. Z druhé strany Veselého Vrchu protéká řeka Vltava, na které se v tomto místě nachází Slapská přehradní nádrž. To je jeden z důvodů, proč je zdejší oblast velmi populární pro rekreaci, a nejen pro Pražany. Má to ovšem jeden zlatý háček.

Louky mají v krajině výlučné postavení. Působí na nás bukolickým dojmem, stojí někde na pomezí divoké, a přesto kultivované zemědělské krajiny. Pohledově volně přecházejí v další krajinné prvky, a díky tomu můžeme snadno nabýt dojmu, že jsou v daném místě odnepaměti. Že jsou zosobněním krajiny mlékem a strdím oplývající. Zákon však na krajinu pohlíží jinak. V jeho jazyce vody nehučí po lučinách, ale po TTP — trvalých travních porostech.

V důsledku poválečného rozdělení Německa uniklo Labe osudu mnoha západoněmeckých řek, zejména nebylo regulováno a přehrazováno. Labe dnes na 550  km dlouhém úseku přirozeně protéká jedinečnou říční krajinou, na mnoha místech chráněnou, a to i mezinárodně. Mezi chráněná území patří národní park Saské Švýcarsko, začínající přímo na česko-německé hranici, a biosférická rezervace UNESCO Labská říční krajina, která zahrnuje 400  km toku. Labe je i součástí světového dědictví UNESCO Dessau-Wörlitzer Gartenreich (Desavsko-wörlitzská zahradní říše). Téměř na celý tok Labe se vztahuje právo Evropské unie v rámci soustavy Natura 2000 a podle rámcové směrnice o vodách se řadí mezi přirozené toky, které musí být udržovány v dobrém ekologickém stavu.