Je slonů afrických na světě moc, nebo málo?
Byť i ty nejpřesnější čísla o početnosti slonů v Africe na počátku 20. století mají podobu neskromných odhadů, v průměru sází velikost tamní kontinentální populace k 10 milionům kusů. A ještě než pohotově ukážeme prstem na bílé koloniální lovce, připomeňme, že k oněm 10 milionům se dopracovali bez vnější pomoci sami Afričané, a to z 26 milionů sloních exemplářů za necelých 500 let, jen foukačkami, luky a oštěpy. Tato minulost, stejně jako nikdy neklesající cena slonoviny, pak předznamenala velmi neradostnou současnost slonů. Která má aktuálně podobu posledních 415 000 jedinců.
Je to málo, nebo moc? V porovnání s mnohamilionovým propadem se otázka zdá být skoro zbytečná. Jenže není. Zatímco některé africké státy dál hlásí setrvalý propad sloních populací směrem k vyhubení (Mali, Čad, Kamerun, DR Kongo, Angola, Tanzanie, Mosambik), jiné se přidržují pomalé a nejisté stagnace početnosti (Keňa, Zimbabwe, Zambie) a v dalších zemích (Burkina Faso, Benin, Niger, Uganda, Malawi, Jižní Afrika) jsou sloni na vzestupu. A právě tam, kde slonů k upřímné radosti zbytku světa přibývá, otázka: „Kolik slonů je tak akorát?“ padá nejčastěji.
Více slonů, více lidí
Ve 30. letech minulého století se v celé Botswaně nacházelo kolem 2000 slonů, o 10 let později jich mohlo být už kolem 15 000 a dnes se tu nachází něco kolem 130 000 exemplářů. Ano, třetina až čtvrtina všech slonů z celé Afriky je „k vidění“ botswanském v Chobe-Hwange. Místní z toho ale nadšení nejsou.
K pochopení se hodí znát demografický kontext. V roce 1900 žilo na zdejším území (581 730 kilometrů čtverečních, plocha cca 7 Českých republik) 165 000 obyvatel. A k tomu přibližně 0 nebo jen jednotlivé exempláře slonů. Od těch časů se počet zdejších obyvatel znásobil přibližně 17x, na utěšených 2,3 milionů. Jenže mezitím rapidně přibylo i slonů. A na území státu, který je ze 70 % své rozlohy tvořen neúrodnou pouští Kalahari, začalo všem být pořádně těsno.
S pětitunovým zvířetem, které umí být pořádně agresivní a prakticky nezastavitelné, po dobrém nepohnete. Stačí krátká zastávka sloní rodinky na vaší zahradě, jediném zdroji vaší vegetariánské obživy, a je z vás žebrák a bezdomovec. A doživotní nepřítel všech chobotnatců. Tohle téma přitom není vlastní jen Botswaně, ale prakticky celé Africe.
Pokud je budeme jen chránit, dobře se jim nepovede
V roce 1900, kdy se Afrikou (tehdy na území dnešních 32 států) možná prohánělo 10 milionů slonů, tu na celém kontinentu žilo 140 milionů lidí. Dnes slonů drasticky ubylo, ale výrazně přibylo lidí. Už jich tu žije 1,2 miliardy. Skoro by se v tom, že slonů je o 95 % méně (a lidí 8x více) chtěla vidět příčinná souvislost. Lidí tu evidentně bude dál utěšeně přibývat. V roce 2050 jich tu bude žít už 2,5 miliardy, a ve velmi vzdáleném roce 2100 nejspíš 4,3 miliardy. Zbude tu nějaké místo pro slony? Odpověď nepotěší: je to zatím dost nepravděpodobné.
Protože nás, lidi v Africe nežijící ale ochranu slonů aktivně/pasivně podporující, zcela míjí problematika nezbytné regulace jejich početnosti. Nemáme žádný plán B pro nečekaně pozitivní scénář.
Tleskáme, když meziroční čísla populací slonů afrických (aspoň někde) trochu rostou. Ale už ve svém nadšení vynecháváme podstatnou kapitolu o tom, že tam, kde na tom sloni zrovna nejsou nejhůř, dochází nejčastěji ke konfliktům mezi slony a lidmi. Konfliktům, které mohou při setrvalém ignorování a neřešení problému velmi rychle eskalovat k úplnému vyhubení slonů.
Stabilizovaná sloní populace je odsouzena k růstu
Pytláci se momentálně starají o krajně nevybíravou „regulaci“ početnosti sloní populace o 8 % (to je jeden zastřelený slon každou čtvrthodinu), zatímco maximální populační přírůstek stabilní sloní populace činí 7 %.
Jenže mimo hrubé součty bohužel neplatí, že by úbytek slonů v Čadu nebo Tanzanii kompenzovaly přírůstky z Botswany nebo Nigeru. Slonů je tak pořád někde příliš málo a jinde, zdá se, až příliš mnoho. Takový systém má k rovnováze a harmonii daleko.
Do úvah o slonech, které vnímáme jako majestátní ikonu všech ohrožených druhů, dost často nezapadá informace o tom, kdo vlastně je jejich predátorem, přirozeným nepřítelem. Ano, nejriskantnějším obdobím pro slony je první rok jejich dospívání. Kdy krokodýlům, lvům a hladovým hyenám padne za oběť až třetina mláďat. Jenže pak už se slony, zvlášť v rodinné skupince, nehne nic. A mohou se od svých 11 let vesele množit až do 65. V tomto dlouhém období relativní nezranitelnosti měli v posledních 500 letech jediného nepřítele: člověka.
Nikdo jiný jejich dospělce udolat nedokázal.
Totální ochrana, která zamezí všem snahám o regulaci sloní populace (tam, kde jejich početnost roste a nikoliv klesá), se tak snadno může přehoupnout do opačného extrému. S tím, že každý pokus o snižování jejich početnosti, vyvolává značnou mezinárodní nelibost a akceleruje konflikty na africké scéně. Slonů je přeci všude málo, ne? Ne. Ale to už vidět nechceme.
Budou ochranu přírody zajišťovat ploty?
Slon je „naším“ symbolem druhové ochrany v Africe, nikoliv však „jejich“. A právě z tohoto podivného a ne zrovna osvíceného myšlenkového rozpoložení, kdy „my“ chceme chránit „jejich“ slony „před nimi“ a pro „nás všechny“ se rodí třeba takové nápady jako návrh badatelů z univerzity v Helsinkách.
V krátkosti: vzali překryv sloní, lidské (a také lví) populace na mapě Afriky, zachytili vysoce-rizikové zóny případných konfliktů (tam, kde se pole, stáda skotu nebo lidské zasídlení dostalo příliš blízko ke slonům a lvům) a navrhli tam vystavět „mitigační bariéru“. Plot vysoký a silný tak, aby jej ani slon nevyvrátil. Pro zmírnění potenciálních konfliktů mezi lidmi/slony/lvy v Africe by prý do začátku postačilo 10-12 000 kilometrů takových plotů. To je jako obehnat zdí Českou republiku dokola pětkrát.
Nápadu se pro jednoduchost a srozumitelnost dostalo široké mediální podpory, byť celá tahle myšlenka totálního zakonzervování je ve svých důsledcích děsivá. Neřeší totiž úbytek ani přemnožení slonů, problematiku a příčiny pytláctví, kolaps ekosystému a nosnou kapacitu životního prostředí, realitu života lidí v Africe… jen tohle všechno odsouvá za plot, aby se snad sami Afričané nepokoušeli řešit ochranu vlastní přírody po svém.
Je to asi snazší, než připustit, že stejně tak jako jsou sloní populace někde v těžké krizi, jinde jejich populace prosperují a stávají se problémem, který by si zasloužil řešení. A nemusí to být rovnou řešení odstřelem, ale třeba smysluplným transferem, repatriací.
reklama
Dále čtěte |
V Indonésii bylo spatřeno mládě vzácného nosorožce jávského
Netopýry ohrožuje proměna prostředí i poptávka po lihovinách
V britských vodách nalezli nového mořského slimáka, je citlivý na změny klimatu
Další články autora |
Čerstvě vylíhlí kohoutci už nemusí končit v rychloběžném mlýnku. Pohlaví kuřete lze poznat před vylíhnutím
Neolitická kultura na Ukrajině byla po staletí soběstačnou komunitou. Klíčem k její udržitelnosti byl hnůj
Z jaderného bunkru v Polsku byl do světa vypuštěn milion kanibalských mravencůOnline diskuse
Všechny komentáře (7)
Zbyněk Šeděnka
15.6.2021 10:47
Radomír Dohnal
15.6.2021 11:01 Reaguje na Zbyněk ŠeděnkaZbyněk Šeděnka
15.6.2021 11:36 Reaguje na Radomír Dohnal1) Masivní migrace do Evropy ( odhadem aspoň miliarda lidí)
2) Masivní vymírání místních obyvatel (Pokud nastane první varianta, i ta druhá je reálná, protože Evropa na humanitární pomoc Africe nebude mít prostředky)
3) Celoplošná občanská válka v Africe o zdroje.
Takže pokud bychom se chtěli vyhnout všem těm třem variantám, jediná humanitární pomoc, kterou bychom měli Africe poskytovat, by měl být dovoz prezervativů a osvěta o plánovaném rodičovství.
vaber
15.6.2021 17:14 Reaguje na Zbyněk Šeděnkavýhled do budoucnosti se občas nepovede
