Aleš Erber: Je reálné maloplošné a přírodě blízké hospodaření v naši zemědělské krajině?

Přírodě blízké hospodaření neznamená zákonitě ekonomicky neudržitelný způsob zemědělského hospodaření, jak by se mohl někdo domnívat. Ba naopak, aby bylo zemědělství stále efektní a udržitelné v období změny klimatu, musí se mu přizpůsobit i stávající hospodářské postupy. S tím je spojen i přístup ke krajině, tedy hospodařit v maximální míře v souladu s přírodou a krajinou – hospodařit přírodě blízce. Pokud bude naše krajina odolná, bude odolné i české zemědělství.

Nejedná se o žádnou revoluci v zemědělství, nýbrž o evoluci v reakci na měnící se růstové a přírodní prostředí naši krajiny. Bez ohledu na vývoj počasí bude vždy cílem zemědělského podnikání dosažení zisku. Je tedy na místě hledat takové způsoby hospodaření, které minimalizují vstupy do výroby, čímž sice klesne výnos, ale stoupne zisk. Toho lze dosáhnout přírodě blízkým hospodařením, kdy se v maximální míře využívají dynamické sily přírodních procesů. Domnívám se, že by to mělo být cílem každého hospodáře.

Aby naše krajina výrazně změnila svůj ráz, povede ještě dlouhá cesta. Proto pohled do dnešní krajiny, kterou známe snad všichni, ať již v ní bydlíme, projíždíme nebo pohlížíme z leteckých pohledů, bude ještě chvíli trvat. Ta je v dnešní podobě charakteristická rozsáhlými lány polí bez. Často se jedná o krajinu, ve které chybí stabilizační zelené prvky, které zmizely vlivem změny hospodaření v 70. let minulého století, kdy všechno patřilo všem.

Nyní půdu vlastní na jedné straně mnoho drobných vlastníků, kteří často díky tomu nemají vztah ke své půdě, a tedy ani zodpovědnost, a na druhé straně zemědělské společnosti, které si od těchto vlastníků půdu pronajímají. Vzhledem k tomu, že cena pachtovného za půdu roste, vytváří se vyšší tlak na ekonomickou efektivitu hospodaření u podniků, kteří nejsou samotnými vlastníky zemědělské půdy. Díky tomu jsou v hospodaření upozaděny ekologické a sociální aspekty, což ale vnímám jako logický krok. Jedná se totiž o přežití v tvrdým tržním prostředí. Tím se hospodaření u těchto podniků dostává do nerovnováhy principu trvale udržitelného hospodaření, které je postaveno na vyváženosti třech pilířů: ekologickém, sociálním a ekonomickém.

Jinou skupinou správců krajiny jsou farmáři a menší soukromí zemědělci. Tito vlastníci menších výměr, kteří většinou navázali na své předky, nebo založili své farmy na zelené louce, žijí a obhospodařují většinou svá pole v místě bydliště příkladně. To vychází z toho, že jsou více svázáni s krajinou, ve které žijí, a z tohoto důvodu jsou schopni více chápat princip TUH. Dotační politika se v tomto bodě ale „neohýbá“. Je rovná bez rozdílu velikosti majetku, druhu zemědělského podniku (živočišný, rostlinářský, bioplynový apod.) a přínosu pro rozvoj venkova a samotný přístup ke krajině. Proto lze chápat, že farmáři menších obhospodařovaných majetků podporují zastropování dotací, aby byli více konkurenceschopní vůči větším podnikům. Naopak velcí jsou proti z důvodu, aby byli konkurenceschopní vůči západoevropským podnikům.

Samostatnou kapitolou jsou zemědělské podniky, které založily svůj byznys na výrobě elektrické energie prostřednictvím zemědělské produkce. Ta, jak je ukotvena v ČR, zřejmě není optimální. Jestli je takto celkově nastavený „sofistikovaný“ systém v rámci zemědělského nakládání s krajinou a hlavně s půdou správný, nechám na posouzení čtenářům.

Osobně bych ale jádro problémů s biodiverzitou či vysokou erozí apod. v české krajině nehledal v dotační politice EU, a co se týče zastropování dotací už vůbec ne, nýbrž v nedostatečné podpoře vlastníků půdy na počátku 90. let minulého století. Tehdy veškeré úsilí podpory mělo směřovat k tomu, aby se v maximální míře obnovily sedlácké rodiny a aby se opět začalo „maloplošně“ zemědělsky hospodařit. Nyní lze jen těžko dohnat časovou ztrátu a rázem změnit dosavadní hospodaření jak mávnutím kouzelného proutku, ačkoliv bychom se o to měli alespoň pokusit.

Ovšem k této pomyslné metě bychom se racionálně a efektivně s ohledem na ekonomiku měli přiblížit. Zároveň bychom tak zmírnili negativní dopady na krajinu a český venkov. K tomu je nutné vycházet ze stanovených rizik, stávajících znalostí, získaných dat z našich polí a v neposlední řadě i z vědeckých poznatků. Co se týká samotné dotační politiky, dávají-li se dotace v rámci jednotné platby na plochy tzv. SAPS (Single Area Payment Scheme), měly by mít větší ekologické plnění vycházející ze stavu krajiny. To bohužel zatím chybí, což se odráží na nynějším stavu krajiny.

Nová společná zemědělská politika EU to asi bude vyžadovat. Dosavadním politickým nástrojem k dosažení ekologické stability krajiny jsou tzv. plány společných zařízení, které vycházejí z potenciálních rizik především v agrární krajině, jako je eroze, degradace půdy či z jiných negativních vlivů zhoršujících stav půd a výnosy z hospodářské činnosti. Bohužel tento „jízdní řád“ draze zpracovaný z veřejných prostředků není v praxi uplatitelný, protože není pro hospodaře závazný, a tudíž vymahatelný. Proto se krajina v těch katastrech, které mají schválené společné zařízení i ukončené pozemkové úpravy, výrazně nezměnila.

Jaké adaptační nástroje jsou k dispozici?

Adaptace krajiny společně s mitigačními opatřeními se skloňují stále častěji. Byť jsme udělali velký kus práce, stále značný podíl stojí před námi. A pokud tato opatření nezavedeme včas, může se stát, že v některých případech již nemusí fungovat tak, jako kdybychom je zavedli o pár let dříve. Proto je nutné zvýšit tempo, např. ve výstavbě přírodě blízkých vodních nádrží, které zvýší retenci vody k zadržení vody v krajině. Ty jsou snad už samozřejmostí. Za další je nutné vrátit půdě humusovou složku, ta je nejvíce schopna vodu zadržet. Znamená to ze strany státu podpořit zvýšení živočišné produkce. Za třetí je nutné zavádět agrotechnická opatření ke zpomalení působení větrné a vodní eroze či eliminovat tlak na půdy nezbytně nutnými přejezdy, což na sebe váže využití nejmodernější techniky a technologie k přípravě půdy. Pro vznik protierozních opatření, pro zvýšení pestrosti krajiny a opětovné zavedení zdravotně-hygienických funkcí krajiny je nezbytně nutné zakládání mezí, biopásů, větrolamů, liniových či individuálních (solitérních) výsadeb apod. a racionalizace využívání chemických postupů.

Plně respektuji ekonomickou náročnost environmentálnějších postupů ve vztahu k vysokým nájmům půdy! Proto se musejí hledat takové alternativy hospodaření, které by ztráty eliminovaly, ba dokonce vytvořily nové finančně výhodné příležitosti v podnikatelském prostředí, a zvýšily tak efektivitu hospodaření. Významným hybatelem by se mělo stát MZe, které by mělo vytvořit takové dotační nástroje na podporu českých zemědělců a české krajiny, které by ruku v ruce měly společný cíl – zlepšení stavu krajiny a zvýšení konkurenceschopnosti a efektivity hospodaření českých zemědělců.

Jaké možnosti se nabízejí?

Přirozeně se nabízí hospodaření, které je pro někoho známé jako pojem, ale z praktického hlediska pro podmínky České republiky je možná neznámé, a to jsou agrolesnické systémy (více na www.agrolesnictví.cz). Přírodě bližší a maloplošné systémy hospodařní kombinují živočišnou, rostlinnou a dřevoprodukční funkci včetně funkcí mimoprodukčních, což je přirozený benefit zlepšující stav krajiny z pohledu adaptace a mitigace krajiny na sucho, erozi či zadržení vody v krajině. Zároveň zvyšuje biodiverzitu a zdravotně-hygienické funkce krajiny a v neposlední řadě tvoří významný estetický prvek. Má mnoho forem a kombinací, což samo o sobě dává hospodářům široké možnosti z hlediska uplatnění v jednotlivých přírodních podmínkách, které jsou v ČR různorodé a velice pestré.

Vzorem implementování agrolesnických forem hospodaření je Francie, Německo či Nizozemí, kde začali zavádět tento způsob již před 20 lety, aby předešli negativním dopadům globální klimatické změny.

Třebaže vím, že zde navržené možnosti řešení nejsou všelékem, ale jedním z mnoha myslitelných adaptačních opatření, přesto nestůjme vedle a hleďme dál než na konec hospodářského roku.

Závěr

České krajině bohužel chybí ucelený koncept a efektivní řízení prostřednictvím státní správy jako celku: agrární krajina, lesy a vodní plochy. Jeho cílem by mělo být zlepšování stavu půd, pestrost krajiny, co se týče biodiverzity, vymahatelné státní politikou, a vytváření kvalitních služeb pro zemědělce (poradní orgán, nejen kontrolní). Stávající fungování státní správy působí roztříštěně. Z toho vyplývají desítky nekoordinovaných kontrol na české správce krajiny, a to především na zemědělce.

Proto se vytvořilo uskupení pod Botanickým ústavem Akademie věd České republiky s názvem Platforma pro krajinu, která má ambici zastřešit různé organizace působící v krajině. Ty, jimž stav krajiny není lhostejný a které chtějí mluvit jedním, o to však silnějším hlasem k politickým představitelům a médiím s cílem zlepšit stav a celkové fungování krajiny z pohledu státní správy.

---

reklama

---