David Číp: Jak je to s (ne)zachraňováním ptačích mláďat z pohledu záchranné stanice?
Národní síť záchranných stanic sdružuje 34 záchranných stanic, kdy mezi jednotlivými stanicemi jsou obrovské rozdíly. Vedle velkých, plně profesionalizovaných stanic, v kterých pracují celé týmy lidí, tu jsou současně také záchranné stanice, které má někdo doslova na zahradě u domu.
A jak pestré je složení, tak pestré jsou mezi jednotlivými stanicemi i názory na to, co a jak bychom ještě zachraňovat (ne)měli. Je proto zatím velmi těžké se dobrat ke společnému názoru a společnému postupu. Což ale současně neznamená, že se o to stanice nemají snažit, nebo že se o to už dávno nesnaží. Právě naopak.
O to stejné se nyní částečně snaží i státní ochrana přírody, která rozhodnutí co ještě (ne)zachraňovat nechává na rozhodnutí veterinářů a záchranných stanic. Výjimkou jsou případy, které jsou jasně dané zákony (= invazní druhy), nebo od letošního roku i s některé nejpřísněji chráněné druhy. Ale to je jen velmi omezená část zvířecích pacientů. Ta hlavní rozhodnutí, jak začít jednotně přistupovat k většině příjmů, nás všechny teprve čeká.
Sporné body:
Vymezení působnosti záchranných stanic:
„do záchranné stanice patří pouze a jen jedinci přímo poškození činností člověka: kolize s dopravou, sklem či elektrickým vedením, ty ano; ale určitě ne kos nedostatečně usmrcený krahujcem nebo čapí mládě polouklované rodičem,“ tvrdí Tomáš Grim a odkazuje na citaci:
„Smyslem záchranných stanic přitom není napravovat přírodu, ale minimalizovat aspoň některé škody, které volně žijícím organismům způsobuje člověk“ (David Storch, Ekolist 2021).
Záchranné stanice zpočátku vznikaly daleko jednodušeji – hlavně proto, že lidé měli potřebu zachraňovat a nosili pak tyto živočichy ochráncům přírody, sokolníkům nebo chovatelům se slovy – „jste chovatelé nebo ochránci přírody, tak se o to postarejte“.
Ustanovení sítě záchranných stanic vzniklo z potřeby koordinace a výměny zkušeností mezi jednotlivými zařízeními. Jedním z dalších důvodů vzniku záchranných stanic je reakce na zraňování a jiné úmyslné i neúmyslné poškozování živočichů ze strany člověka. Taková je většinou i praxe.
Bohužel to však takto oficiálně nikde ukotveno zatím není – jak zákon o ochraně přírody, tak směrnice záchranných stanic definují vymezení činnosti stanice šířeji, tedy na jakékoli zranění či poškození volně žijících živočichů.
Takto široká definice je však problematická: třeba „předcházení zraňování“ by znamenala a schvalovala (resp. nevylučovala) bez dalšího vymezení i odhánění predátorů od dosud žijící kořisti či hnízd – což je protizákonné, protože je to v konfliktu s obecnou ochranou (114/1992 Sb.) i zákonem o ochraně zvířat proti týrání (246/1992 Sb.).
Například předčasně z hnízd „vypadlá“ mláďata bývají často záměrně z hnízd vyhozená rodiči, protože jsou většinou defektní nebo alespoň neduživá. Jde tedy o kusy, které přírodní výběr konzistentně odstraňuje a my bychom jejich záchranou jen vyráběli větší problém. Zachraňování některých jedinců tak částečně blokuje evoluci a teoreticky může poškozovat druh jako takový.
Mělo by být zásadní měnit postupně pozornost veřejnosti a její osvětu od aktivní ochrany jedinců, která je ve své podstatě marginální, směrem k aktivní ochraně celých populací, biotopů a biomů, které obývají, v kombinaci s nápravnými opatřeními (například vhodné zabezpečení elektrovodů, prosklených stěn, výkopů, šachet a nádrží s kolmými stěnami atd.). Sám jsem k tomu dospěl po letech praxe v naší organizaci, kde se věnujeme oběma přístupům a spolupracujeme při tom s celou řadou dalších organizací a vědeckých pracovníků, a možná mám proto komplexnější pohled na to, jak populacím pomáhat nejúčinněji.
Doplním, že tvrzení o 100% úspěšnosti v záchraně/odchovu jakéhokoli druhu jsou nepravdivá a biologicky nemožná. Lze to doložit konkrétními daty záchranných stanic, kdy se v průměru pohybujeme okolo 50 %.
Navíc u ptačích mláďat je úmrtnost před i po opuštění hnízda velmi vysoká přirozeně i v přírodě. A jedinci odchovaní na záchranné stanici člověkem jsou v ještě větší nevýhodě. Protože je člověk nedokáže na přežití v přírodě připravit tak dobře jako jeho rodiče. Nejsme prostě ptáci.
Ve světle těchto skutečností je zachraňování mláďat skutečně zcela marginální záležitost z hlediska ochrany druhu. Proto je nevhodné až nepřijatelné „zachraňování“ ptačích mláďat jaksi preventivně, například protože by jej mohla ulovit kočka nebo pes - což je velmi častý důvod, proč lidé na záchranné stanice volají.
Záchrany městských holubů jsou z ochranářského pohledu nelogické. Jde o domácí zvíře uniklé do přírody, u kterého některá města platí jejich odchyt a regulaci z hlediska epidemiologického i ochrany památek. Nedává smysl, aby se současně záchranné stanice snažily domácí holuby místo jejich regulace naopak zachraňovat a vypouštět.
Jiné hledisko je však etické. Pokud je holub zraněný, trpí a několik dní jen bude v bolestech čekat na svoji smrt, je na místě, že se mu záchranná stanice snaží pomoci alespoň tak, že tohoto jedince převezme a zajistí jeho šetrnou eutanázii, předání chovateli apod.
Z těchto i dalších důvodů je podle mého názoru na místě definici vymezení náplně činnosti záchranných stanic změnit. V rámci sítě záchranných stanice je třeba ujednotit postupy a upřesnit, kdy a za jakých okolností, které živočichy (ne)přijímat, (ne)léčit a (ne)vypouštět. Je to jeden z důvodů, proč se nyní ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny i ministerstvem životního prostředí snažíme o zpracování Strategie a metodiky záchranných stanic, kde by již vše mělo být řádně ukotveno.
Kapacitní problémy:
„… ‚zachraňováním‛ pěnkav, sýkor, vrabců, kosů, strnadů (5 nejpočetnějších druhů ČR, v tomto pořadí) a dalších super-běžných druhů jen zbytečně zatěžujete záchranné stanice, které pak nemusejí mít kapacitu na druhy, které pomoc opravdu potřebují,“ píše Tomáš Grim.
Ano, tvrzení, že zachraňování běžných druhů ubírá čas, úsilí a prostředky na záchranu vzácnějších, je pravdivé, ale spíše v obecné rovině než přímo na stanicích. Vzácné druhy alespoň v některých stanicích dostávají většinou přednost „automaticky“.
Když je ale na stanici rozhodnuto, že se nějaký pacient bude zachraňovat, potřebuje každý 100% péči bez ohledu na druh a jeho vzácnost, aby to nebylo spíše nepřípustné týrání. Nicméně do stanic se těch opravdu vzácných druhů až tak moc nedostává a většina případů jsou druhy buď zcela běžné, nebo až ne tolik ohrožené.
Ze striktně ochranářského pohledu proto také zastávám názor, že spíše než „záchraně kosích mláďat“ by se měly stanice věnovat primárně hlavně osvětě a řešení příčin kolizí volně žijících živočichů s naší civilizací. Což už stanice dávno dělají a na problémy upozorňují opakovaně v médiích i během školních exkurzí na stanicích nebo i přímo ve školách a akcích pro veřejnost jak pracovníci záchranných stanice, tak vedení Českého svazu ochránců přírody, i přímo členové rady Národní sítě záchranných stanic.
Současně však záchranné stanice vlastně v praxi většinou (alespoň zatím) nemají jinou možnost, než se starat i o běžné druhy - dílem proto, že v nich z principu pracují převážně obětaví ošetřovatelé, kteří svoji práci berou jako poslání a snaží se zachránit vše, co jde.
A přistupují k tomu spíše z etického hlediska než z toho striktně biologicko-ochranářsky odborného. Což jsou ale přesně ty typy lidí, které ve stanici potřebujeme, i když můžeme mít o smysluplnosti záchrany běžných druhů sebevětší pochybnosti. Který milovník zvířat by chtěl pracovat na stanici jako „kat“, který jen bude převážet pacienty na utracení k veterináři?
Je třeba proto balanc mezi oběma extrémy, což je v praxi nesmírně těžké zajistit, zejména pokud jsou ve vedení některé záchranné stanice hlavně „etičtí záchranáři“, než odborně vzdělaní a dostatečně zapálení zoologové. Tím, že odborníci nevidí v záchraně běžných druhů valný smysl, se ale pak tito lidé do stanic příliš nehrnou. A pak tam ale právě mnohdy přesně tito lidé chybí, aby pomohli oba přístupy správně vyvážit a bránit vzniku extrémů.
Nejvytíženějším obdobím pro záchranné stanice je jaro a začátek léta. Je to jednoznačně kvůli mláďatům, z nichž ale naprostá většina nepotřebuje pomoc člověka a veřejnost to bohužel navzdory mnohaleté osvětě stále ještě příliš neví.
I když hodně záleží jak každá ze stanic pracuje s osvětou veřejnosti ve svém regionu i s nálezci po telefonu. A začínají v tom být regionálně asi dost rozdíly. Obecně však každoročně volají tisíce lidí do záchranných stanice s prosbou o pomoc právě v těchto případech.
Kdyby široká veřejnost v tomto směru byla ještě vzdělanější a procento zbytečných volání bylo nižší, určitě by se stanicím hodně ulevilo.
Současně však neplatí, že každý z těchto telefonátů je zbytečný – umožňuje příjem těch pacientů, kde to smysl má. Například čím dál častější příčinou příjmu je pokousání či zranění kočkou nebo psem. V těchto případech jde o vliv člověka a jeho domácích mazlíčků a záchranná stanice zraněná mláďata přijímají. Ale to je jen jedno hledisko.
Je však třeba nahlédnout na problém i z druhé strany. Dnes je již všeobecná shoda na tom, že význam záchranných stanic je nejméně z poloviny v osvětě. Nejen přes média a školy - viz výše, ale právě i při práci s nálezci.
Dopady přes média a školy jsou omezené. Chybí osobní zkušenost. Až v momentě, kdy se člověk stane nálezcem, kterého se problém přímo dotkne, je pak k osvětě daleko otevřenější a vnímavější. A nechá si (většinou) vysvětlit, co je v daném případě to nejlepší. Tedy alespoň pokud je na druhém telefonu empatický a odborně vzdělaný pracovník, ochoten nálezce vyslechnout a vlídně s ním komunikovat.
Pak je to jeden z nejúčinnějších způsobů osvěty, protože si to dotyčný pamatuje celý život, často o svém zážitku informuje přátele a tento typ osvěty je ten nejefektivnější. S takovým člověkem lze nejen mluvit o aktuální situaci, ale i o tom, co může udělat pro divokou zvířenu víc. Získáte na něho kontakt a můžete s ním komunikovat a vzdělávat jej dlouhodobě a on může naopak podporovat ochranu přírody.
Pokud je ale na druhé straně telefonu upachtěný a dlouhodobě nevyspalý ošetřovatel, který každých pár hodin v noci krmí savčí mláďata a telefony vyřizuje mezi krmením a dovozem dalších pacientů, kterými je zavalen, selhává nejen empatický přístup, ale i osvětový potenciál.
A lidem v této pozici se tomu není možné divit, protože kdo se někdy pokoušel odchovávat nějaká mláďata, moc dobře ví, jaká je to řehole. Bohužel, právě tohle je ale v řadě záchranných stanice realita všedního dne.
Proto vítám, že v ochranářských FB skupinách jsou příspěvky snažící se o osvětu veřejnosti (včetně vysvětlení správných postupů při nálezu zraněných mláďat; důvodů, proč je nezbytné nenechat se strhnout při nálezu mláďat emocemi; informací o populační dynamice ptačích druhů; atd.) připnuty v záložce „Doporučeno“:Birding CZ (2.5.2021): https://www.facebook.com/groups/401729379854657/permalink/4486802338013987/
Život na zahradě (13.5.2022): https://www.facebook.com/groups/636147419780270/permalink/5280975828630716/
Ptačí poradna (25.6.2021): https://www.facebook.com/groups/594820014006582/permalink/2461352654019966/ a https://www.facebook.com/groups/594820014006582/permalink/1917883965033507/
Budu rád za šíření osvěty, která může pomoci nejen záchranným stanicím v tom, že nebudou muset dělat „zbytečnou“ práci, ale také umožní věnovat více času a úsilí řešení příčin zraňování a ohrožování divokých zvířat vlivem člověka a jeho aktivit.
Děkujeme.
reklama