Davina Vačkářová: Jsme na cestě k přírodně pozitivní budoucnosti pro všechny lidi?

Foto | Mike Muzurakis / IISD/ENB

Jednání o biodiverzitě nebývají tolik popularizovaná a mediálně diskutována, to však neznamená, že by úbytek biodiverzity nepředstavoval jeden z nejpalčivějších problémů dneška. I proto se hovoří o „pařížském momentu“ pro biodiverzitu a pro COP15 panovala vysoká očekávání ohledně schválení ambiciózní a zároveň měřitelné dohody pro globální přírodu.

Schválení nového Globálního rámce pro biodiverzitu představuje významný krok posunu politik v oblasti udržitelnosti na naší planetě po roce 2020. Ráda bych v tomto komentáři přiblížila některé aspekty a kontext nového strategického rámce, ale i možné nástrahy, kterým jeho naplňování může čelit.

Pro vyjednávání byly k dispozici stále lepší podklady v podobě zpráv a analýz diagnostikujících stav globální přírody. Kromě širokého spektra vědeckých článků poukazujících na minulý i očekávaný budoucí vývoj biodiverzity se jedná o hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES), jehož syntéza byla zpřístupněna Ministerstvem životního prostředí i v českém jazyce. Kromě dalších zdrojů lze upozornit i na aktuální Zprávu o živoucí planetě (Living Planet Report), která populárnější formou přibližuje vybrané trendy globální přírody a důsledky změn biodiverzity pro společnost.

Globální rámec pro biodiverzitu je vyjednáván v situaci, kdy kromě neblahých globálních trendů biodiverzity rovněž nebyly naplněny cíle předchozího strategického rámce (tzv. Cíle z Aiči). Toto selhání rezonovalo v aktuálních jednáních s ohledem na realističnost, splnitelnost a měřitelnost globálních cílů biodiverzity.

Na druhou stranu nelze zavírat oči před globální krizí biodiverzity, která v širším kontextu volá po hlubší – transformativní proměně našeho vztahu k přírodě a koexistence s mimolidskými druhy. Vizí globálního rámce je život v harmonii s přírodou, kdy „do roku 2050 bude biologická rozmanitost ceněna, zachovávána, obnovována a rozumně využívána, při zachování ekosystémových služeb, udržování zdravé planety a zajištění přínosů nezbytných pro všechny lidi“.

Přírodně pozitivní změna

Jedním z hlavních konceptů, který byl původně i součástí návrhů globálního rámce pro biodiverzitu, je pojetí přírodně pozitivní změny. Ačkoliv přesně v této formulaci ve schváleném rámci nefiguruje, přírodně pozitivní budoucnost rámuje celé vyjednávání i doprovodné odborné i občanské akce.

Význam tohoto sousloví nenaznačuje, že bychom přírodu měli vnímat pozitivněji než doposud. Odráží současné výsledky globálních modelů a scénářů, které poukazují na nutnost „ohnout křivku ztráty biodiverzity“ pozitivním směrem. Protože doposud měly trendy biodiverzity klesající tendenci, strategické cíle usilovaly o zastavení tohoto poklesu a dosažení čisté nulové ztráty přírody. Snahou průběžně projednávaného globálního rámce pro biodiverzitu bylo tyto cíle ještě zesílit s tím, že kombinace přijímaných opatření by měla vést k nastartování pozitivní změny do roku 2030 a další obnově a růstu biodiverzity do roku 2050. Dosažení přírodně pozitivního světa se však může potýkat s několika nástrahami.

Foto | Mike Muzurakis / IISD/ENB

Jednou z těchto otázek je, jak budeme posun k přírodně pozitivnímu světu měřit.

Součástí balíčku rozhodnutí přijatých na COP15 je monitorovací rámec, který obsahuje seznam indikátorů pro vyhodnocení strategických cílů. Indikátory a modely biodiverzity a ekosystémových služeb sice doznaly v posledních desetiletích značného zlepšení, ale stále se potýkají s určitým zjednodušením, které bezpochyby odráží aktuální mezery v dostupnosti místních či dlouhodobých dat.

Pozornost se rovněž věnuje Ekosystémovému účetnictví (SEEA EA), které usiluje o standardizované účtování ekosystémů a ekosystémových služeb a integraci těchto informací s národními statistickými účty. Pokrok v měření stavu globální přírody pomáhá ke stanovování měřitelných cílů, nicméně se objevují obavy, že doba pro obnovu a regeneraci přírody bude mnohem delší než časové horizonty deklarované ve strategickém rámci.

Kompletní účty přírody pravděpodobně nebudou k dispozici do roku 2030 tak, aby napomohly vyhodnocení globálních cílů. Zároveň sílí potřeba pro alternativně zaměřené ukazatele, které by umožnily měřit komplexnější interakce mezi společností a přírodou. Existují obavy, že hlavní ukazatele povedou k upřednostnění výsledků ochrany přírody nad zajištěním odpovídající kvality života, což by bylo v rozporu s konceptem udržitelného rozvoje i přínosů přírody lidem. V monitorovacím rámci však podobné ukazatele buď chybí, nebo nemají zatím dostatečně rozpracovanou metodologii.

Různorodé hodnoty a globální nerovnosti

Ekosystémové účetnictví představuje bezpochyby pokrok v zohlednění a zviditelnění hodnoty přírody ve stávajícím ekonomickém systému. Je však stále založeno primárně na instrumentální a „směnné“ hodnotě přírody. Jak ukazuje rostoucí evidence i nově zveřejněná zpráva IPBES o různorodých hodnotách přírody, lidé se vztahují k přírodě v různých hodnotových rámcích, které zahrnují i nemateriální, vnitřní a niternější hodnotové orientace. Schválený globální rámec obsahuje ustanovení o pluralitě hodnot přírody (část C, čl. 9), zejména s ohledem na hodnoty a znalosti domorodých a místních komunit a práva lidí i přírody. V této souvislosti bývá často kritizován tradiční růstový ekonomický model, který nemusí vždy vést ke zlepšení ochrany přírody a kvality lidského života.

Rostoucí zátěž vyvolaná spotřebou, mezinárodním obchodem a škodlivými ekonomickými transakcemi jsou naopak vnímány jako základní nepřímé tlaky, které v rostoucí míře ohrožují globální přírodu a brání dosažení obratu v její ochraně. Transformativní změny budou vyžadovat mimo jiné zohlednění dalších perspektiv ve fungování ekonomického systému, například nerůstového paradigmatu a širšího pojetí společenského blahobytu začleňujícího dobrou kvalitu života spíše než ekonomický růst. Ekonomický růst na jedné straně a požadované snížení spotřeby a plýtvání na straně druhé tak mohou být v určitém rozporu, se kterým se potýkají politiky udržitelnosti obecně.

Zároveň globální rámec usiluje o výraznou mobilizaci prostředků pro financování ochrany přírody, což však samo o sobě k dosažení globálních cílů nestačí. Zatímco ochrana a obnova přírody je stále jednoznačně podfinancovaná, biodiverzitu ve velké míře ovlivňují škodlivé ekonomické pobídky. Ekonomická prosperita je vykoupena nepříznivými vlivy na biodiverzitu, zejména v sektorech jako zemědělství, lesnictví, rybářství a těžba fosilních a nerostných surovin. Obchod a spotřeba vyvolávají vzdálené dopady v místech bohatých na biodiverzitu. Nabízí se využití obnovy přírody a klimatických řešení založených na přírodě k rozšíření a přesměrování ekonomického systému směrem k podpoře ekologické, sociální i ekonomické udržitelnosti.

To jsou důležitá kritéria, aby reforma dotačního systému nedopadala nepříznivě na podniky či zranitelné skupiny. Dnes již existuje celá řada příkladů, jak investice do přírody podporují rozvoj místních komunit i soukromého sektoru. Mobilizace potřebných financí, přesměrování škodlivých dotací a zajištění spravedlivých globálních finančních toků (cíle 18 a 19) vyžaduje intenzivní součinnost vlád, podniků, občanské společnosti i veřejnosti při začleňování ohledů na biodiverzitu a ekosystémové služby v ekonomickém systému.

Foto | Mike Muzurakis / IISD/ENB

Globální rámec pro biodiverzitu usiluje o zajištění přínosů pro všechny lidi. Tyto cíle jsou předkládány v době, kdy se svět stále potýká s vysokou strukturální nevyrovnaností, nerovností a environmentální nespravedlností.

Chudoba a deficit základních materiálních podmínek je zvláště výrazný v zemích bohatších na biodiverzitu a vysokým potenciálem ochrany. V těchto zemích je také nejvyšší tlak na další přeměnu přírodně cenných oblastí, nejenom pro živobytí, ale často rozsáhlé komerční využití. Přínosy z přírodního prostředí rozhodně nejsou pro všechny lidi stejné.

Marginalizace, ať již z hlediska dopadů změn přírody či vyloučení z rozhodování, významně komplikuje dosažení globálních strategických cílů.

Jinými slovy, proměny přírody a jejich přínosy dopadají na různé skupiny obyvatel různě a protínají se mimo jiné v závislosti na jejich etnicitě, sociálním postavení, pohlaví, věku a prostředí. Proto jako jeden z hlavních přínosů globálního rámce i doprovodného Akčního plánu pro gender vidím v zohlednění dopadů nejenom proměn a přínosů přírody, ale i ochranářských akcí na různé skupiny obyvatel, což doposud nebylo reflektováno a začleněno zejména v českých strategických dokumentech ochrany přírody.

Samotný globální rámec pak usiluje o účast občanské společnosti, zejména původních obyvatel a místních komunit, žen, dívek, osob s postižením a mladých lidí (cíl 22). Rovněž lze považovat za převratné, že globální rámec usiluje nejenom o soulad lidských práv a práv domorodých a místních komunit s ochranou přírody, ale rovněž uznává práva přírody a solidaritu s „Matkou Zemí“ (cíle 16 a 19f).

Tradiční pilíře nestačí

Globální rámec pro biodiverzitu staví na tradičních pilířích ochrany přírody, jako jsou chráněná území (cíl chránit nejméně 30 % plochy do roku 2030 – cíl 3) či prevence ohrožení a vymírání druhů (cíl 4). Zároveň je součástí agendy rozsáhlá obnova ekosystémů (rovněž v rozsahu 30 % degradovaných ekosystémů do roku 2030, cíl 2).

To ale pro obrácení trendů pozitivním směrem nestačí. Ve hře je celá řada dalších provázaných tlaků, ať již zmiňovaných nepřímých, tak přímých v podobě interakcí se změnou klimatu, změnami využití ekosystémů či nadměrné exploatace druhů. Komplexita různorodých tlaků brání jednoznačné atribuci a generalizaci dopadů na biodiverzitu, často kontextově specifických.

I proto je prvním cílem integrovat ohledy na biodiverzitu do plánování. V ideálním světě bychom zvláště chráněná území potřebovali pouze pro velmi speciální případy ohrožených druhů a biotopů, biodiverzita a přínosy přírody lidem by měly být začleněny do všech ekonomických a dalších lidských aktivit, horizontálně napříč všemi politikami a činnostmi. Existující scénáře vývoje biodiverzity však zatím nedávají důvody k přílišnému optimizmu. O to více je globální rámec pro biodiverzitu nahlížen jako bod obratu nejenom globální biodiverzity, ale i našeho nahlížení její role pro společensko-ekologickou soudržnost a sounáležitost.

Negociace globálního rámce byla bezpochyby intenzivní a spletitá, jak naznačovaly průběžné zprávy a vývoj textů, původně s přehršlí alternativních formulací a závorek. Nelehká byla jistě i role české delegace, která na COP15 vedla v rámci českého předsednictví vyjednávání za Evropskou unii, a nelze než jí pogratulovat k úspěšným jednáním. Mezinárodní jednání i řešení pro ochranu přírody se rodí v klimatu různorodých postojů, hodnot a znalostí. Kromě lepšího měření, správy a péče o přírodu je trendem také otevřenější dialog mezi různými aktéry pro spoluvytváření přijatelných řešení. Proto roste význam vědecko-politických platforem, jako je v Česku například nová Národní platforma pro ekosystémové služby ustavená v projektu Jedna příroda.

Některé důležité aspekty týkající se právě přínosů přírody lidem zůstaly v globální strategii v podobě spíše vágních slovních formulací (cíl 11). Otázkou je, zda by si právě tato problematika nezasloužila samostatný rámec, k čemuž dle mého názoru v příštích dekádách globální vyjednávání dospějí. Mnoho dalších otázek zůstane nepochybně otevřených, ale pevně věřím, že globální rámec pro biodiverzitu poskytne další impuls pro požadovanou transformativní a inkluzivní akci směrem k harmonickému životu na Zemi, pozitivnímu k přírodě i lidem.