Jaroslav Šebek: Řešení pro české zemědělství v době války? Nepanikařit a pokračovat v reformě!

Je-li válka takřka za kopcem, bývá v civilizovaných společnostech standardem, že hospodářská odvětví zbytečně neeskalují další požadavky na stát, naopak šetří síly, hlídají veškeré zdroje a pokud to jde, snaží se i jednotlivci alespoň přechodně slevit v některém ze svých každodenních nároků. Zároveň platí, že zejména podnikatelé jsou v dobách nejistoty a všelijakého ohrožení své domoviny její platnou a spolehlivou součástí. Nejen obrovská solidarita s Ukrajinou a zvládání přílivu statisíců uprchlíků jasně ukazují, že mezi takovou slušnou společnost naše země patří. Vedle toho však jsme nuceni sledovat takřka hysterické požadavky určitých zemědělských kruhů, což vyvolává nepříjemné zjištění, že vybrané subjekty v tomto sektoru se spíše snaží využít nejisté situace a prosadit návrat dotační politiky v České republice do starých časů, kdy jí vládl Andrej Babiš coby premiér a agroprůmyslník v jedné (svěřenecké) osobě.

---

reklama

---

Převodovými pákami pro tyto snahy jsou bohužel již delší dobu především Agrární komora a Zemědělský svaz, které po lednových dotačních demonstracích hlavně za zájmy skupiny největších agropodniků nyní opět velmi rychle zorganizovaly řadu dalších tendenčních akcí. Jejich cílem je především zastavit novou zemědělskou politiku EU, zastrašit v této velmi svízelné situaci spotřebitelskou veřejnost a poštvat ji proti vládě a zároveň si to při té příležitosti konečně vyřídit i s nenáviděnými obchodními řetězci. Je zřejmé, že veškerý problém podle nich tkví všude okolo, nikdy ne u nich samotných. Zřídily si k tomu dokonce webové stránky „vládní agrohazard“ plné zcela vylhaných argumentů, aby udusily všechny zárodky změny v přístupu k zemědělství, které zaujala vládní koalice a které by měly být aspoň trochu příznivější pro mnohem větší část zemědělců, než tomu bylo dlouhá léta předtím. Najaly si na to dokonce „píár“ agenturu, která má asi za úkol dál novými metodami šířit otřepané bludy o tom, že menší zemědělci hospodařící celkově již na 38 % půdy v ČR vlastně nic neprodukují a jsou tudíž nedůležití, a že bude konec produkčního zemědělství a tudíž hlad, pokud si nový ministr zemědělství nerozmyslí svou snahu o narovnání dotačního kyvadla a nenasype peníze těm, co prý skutečně vyrábí. Koho kam přitom zaškatulkují, již naznačily svou zajímavou dedukcí zveřejněnou v týdeníku Zemědělec, že „typická farma, která kromě základních plodin už dokáže produkovat živočišné výrobky či třeba zeleninu, má okolo 1500 hektarů“.

Co na tom, že naprostá většina produkčních zemědělců v ČR jsou právě zemědělské podniky a klasické rodinné farmy s výměrou pod touto hranicí, a jsou zároveň skutečnou potravinovou jistotou všude jinde v Evropě? Hlavně, aby dál šly největší dotace na stále stejná místa jako dosud – tedy na koncentrované zemědělství v řádech desítek tisíc hektarů, které ale často bývá jen holým agropodnikáním bez jakékoli vazby na cokoli dalšího.

Používají se přitom různá sugestivní hesla jako třeba: „Už jsi dneska jedl?“, „Poděkuj produkčním zemědělcům!“, „Živíme tento národ!“, „Neberte nám práci!“, „Chleba bude za 150 korun!“. Nikde jsem neslyšel, že by z nějakých jiných sektorů jejich zástupci drze pořvávali na občana: „Už jsi dnes otočil vypínačem?“ „Poděkuj dopravcům za dopravené zboží!“ „Léčíme tento národ!“ „Nechte nás vyrábět!“. A proč asi? Možná i proto, že v jiných sektorech proběhla větší či alespoň menší transformace v chápání situace, že taková pofidérní obhajoba je spíše trapností, která žádné dobré jméno ani podporu mezi širokou společností nezajistí. Ne tak v zemědělství, kde na mnoha místech pořád žije duch socialismu a kult uctívání velkobyznysu jako jediné správné cesty. Hlas normálního zemědělce tu dlouhá léta nebyl slyšet, a to je ten hlavní problém, který musíme napravit.

V dobách míru by takové nemístné rejdy asi stačilo pojmenovat jako účelový lobbing. V době války jde ale již o něco naprosto nechutného, co asi ani nemá srovnání s předchozím notoricky sebestředným chováním vedení těchto zmíněných organizací. Výsledkem jejich dlouholeté činnosti mimochodem je, že pouze zpochybnily pozici celého sektoru neustálým stěžováním a požadavky na další a další peníze z veřejných rozpočtů, které ale pak často nekončily u běžných zemědělců a zároveň, které především nic podstatného nezměnily na dávno přežitém postsocialistickém nastavení. Ukázkovým zneužitím smyslu podpor do zemědělství byly například v předchozích dvou covidových letech investiční dotace z Programu rozvoje venkova, které si Agrární komora (AK), Zemědělský svaz (ZS) a Iniciativa největších zemědělských podniků u exministra zemědělství M. Tomana připravily k obrazu svému. Namísto Evropskou komisí doporučené plošnější podpory co největšího množství zemědělců, na které různými formami dolehly problémy s pandemií, byly v ČR opět z velké části vyčerpány okruhem stále stejných agropodniků na takzvané „posílení soběstačnosti“. Jsou to ale přitom právě jmenované nevládní organizace a jejich dlouholetá politika, které jsou odpovědné za dnešní nízké číslo české produkce v některých komoditách, jako třeba vepřové nebo ovoce a zelenina a za zcela podceněný menší a střední zpracovatelský sektor. V bleděmodrém je to u národních dotací, které jsou nesprávně nastavené a většina zemědělců z každoročně alokovaných 5 miliard korun neviděla nikdy ani korunu.

750 milionů je zde dokonce vyhrazeno jen a pouze pro největší potravinářské podniky nad 250 zaměstnanců, kam patří i řada zcela zahraničních firem! Neuvěřitelné a přesto v ČR skutečností! Pro koho mají význam takové dotace, je určitě snadné si domyslet. Své k tomu již před časem řekl (bohužel zatím do prázdna) i Nejvyšší kontrolní úřad.

Jistě není vůbec žádných pochyb o tom, že všechny podnikatelské sektory řeší enormní růst cen vstupů, výpadky v dodávkách materiálu, problémy v logistice a další náhlé změny a dosud nevídané potíže. Nejinak je tomu také v zemědělství. Evropské struktury, naše vláda a příslušné resortní ministerstvo již řeší konkrétní opatření a některá další doporučení, která v rámci zemědělské politiky nedávno navrhl zemědělský výbor poslanecké sněmovny. Asi nikdo nepochybuje, že by to stačilo a že zemědělci a potravináři se nacházejí v situaci, která zcela otočila navyknutý chod věcí, u nichž rozhodně nejsme na konci problémů, ale spíše na jejich začátku.

Pokud bychom však poslechli hlasy odborníků z AK a ZS a odložila by se nová zemědělská politika EU, dostali bychom se do ještě fatálnějších rizik, neboť bychom zavřeli oči před mnoha negativními sociálními a environmentálními trendy, které zatěžují venkov, a jen bychom zbytečně vyčerpali prostředky, které budeme potřebovat v budoucnu. Ještě více bychom ohrozili potravinovou bezpečnost v podobě co největšího množství schopných zemědělců v zemi (bez ohledu na výměru) a s nimi i dostupnost a pestrost potravin v regionech, jež jsou těmi klíčovými parametry, o které se musí veřejnost zajímat. Asociace soukromého zemědělství ČR při obhajobě legitimních zájmů zemědělců vždy šla touto cestou a je tomu tak i nyní. A je tomu tak zejména proto, že její členové – klasičtí menší i střední sedláci, neřeší své problémy nesmyslným systémem nekonečných požadavků podle jednotlivých komodit, ale snaží se hledat strategická východiska. Východiska, která mají praktické a odpovědné základy v samostatném a svobodném rozhodování běžného zemědělce na svém majetku, který žije se svou rodinou generačně ukotven v místě svého zemědělského podnikání – v přímém kontaktu se svými zvířaty, se svými polnostmi, se svými sousedy, a přímo co nejkratší cestou distribuuje své výrobky konzumentům. Tím také skutečně vytváří potřebné dobré jméno konvenčním i ekologickým zemědělcům prostřednictvím vyrobené neanonymní kvalitní suroviny nebo potraviny, vizitkou své farmy a jejím autentickým prostředím a také funkčními vztahy s okolím.

Taková politika má šanci problémy řešit u kořene věcí, byť zcela jistě nejde o jedinou možnou cestu, jak výhledově docílit, aby zemědělství bylo udržitelné i bez dotací.

Pouze zemědělství, které je respektující vůči okolí, má naději na to, aby bylo také respektováno veřejností, a nebude mu neprávem dáván negativní příznak nějakého škůdcovství. To bohužel ale není ani v náznaku cílem současných ani dřívějších aktivit AK a ZS. Jejich obviňování nové vlády (která je u moci čtyři měsíce), že několika změnami ve Strategickém plánu, který notabene bude platit až od příštího roku, dochází již nyní k jakémusi agrohazardu, je naprosto lživé a nepřijatelné. Těmi, kdo tu neustále hazardují, jsou právě představitelé těchto organizací, kteří nejsou schopni vůbec přijmout, že je více různých představ o tom, jak může fungovat české zemědělství a více měřítek, jak má vypadat aktivní, či chcete-li, produkční zemědělec.

Asociace soukromého zemědělství ČR vždy jasně deklarovala, že za nejlepší řešení považuje zdravé úsilí všech podnikatelských skupin – tedy velkých, středních i těch malých. Každá z nich má své přínosy a své limity. Bohužel ty dvě posledně jmenované skupiny ale neměly a stále ještě nemají dostatečný prostor, aby se více projevil jejich široký potenciál pro všechny spotřebitele. Současné změny, které se zatím přijaly, to mohou alespoň částečně trochu změnit. Českému zemědělství s válečnými dopady na bedrech určitě neprospěje panika ani šíření strachu, ani zatvrzelé lpění na jediném modelu. Pomůže mu jen přiznání reality, spolupráce všech a rozvážný přístup, který bude mít na paměti širokou škálu trendů, jež nás paralelně doprovází a kterým se v žádném případě nevyhneme. Reforma zemědělské politiky v ČR musí pokračovat, a to dokonce mnohem rychleji než dosud. ASZ ČR nabízí ke zvážení a využití některé náměty, které najdete zde: 9 návrhů pro české zemědělství (nejen) v dobách válečných

---

reklama

---