Radomír Dohnal: Recyklace baterií elektromobilů Evropu nevytrhne, ale pořád si může lithium těžit sama

Evropa je zatím po samozásobitelské stránce s lithiem na nule, a tím pádem zcela závislá na importu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Duncan Rawlinson - Duncan.co / Flickr

I když máme tendence říkat to o každém uplynulém roku, letopočet 2020 si budeme nejspíš ještě dlouho připomínat. Kromě pandemicky laděných nepříjemností si jej můžeme ale spojit i s vcelku pozitivní zprávou: počet registrací nových dobíjecích automobilů (e-aut i hybridů) loni v Evropě povyskočil o sympatických 137 %. V Německu to bylo 309 000 dobíjecích vozů. A pokud bychom to brali v globálním horizontu, prodalo se jen za loňský rok 3 miliony takových. Elektromobilita prostě vyrazila před lety na trať a teď konečně sešlapuje pedál. Jenže ani její úspěšný start ještě neznamená vidinu cíle. Proč? „Technologie baterií, s níž jsme svázali své plány na příštích 10-15 let, se totiž neobejde bez lithia. A tomuto materiálu se prostě nevyhneme,“ říká Michael Schmidt, ekonom geologie z německé Agentury pro minerální zdroje.

Desítky milionů pod zemí, jen tisíce dostupné na trhu

V současnosti je identifikováno zdrojů/nalezišť lithia v odhadované vydatnosti depozitů okolo 86 milionů tun. To by, čistě teoreticky, mohlo postačit k výrobě 3 miliard e-vozů (a nám by přitom skromně postačily i miliardy dvě). Háček je v tom, že lithia aktuálně není dostatek, respektive není dostupné v úhrnech, s jakými by světový průmysl, výroba i energetika, rádi počítali. Namísto milionů bylo loni globálně dostupných jen 80 000 tun. A ne každé lithium „k prodeji“ se hodí pro výrobu baterií do e-aut. Zužitkovat se dají jen asi dvě třetiny. Takže byť je zpráva o loňském nárůstu elektromobility v Evropě pozitivní, nedokáže zastřít, že za 9 let už budeme (jen v EU) potřebovat lithia 18x více, a v roce 2050 60x více. Což je aktuálně násobně víc, než kolik je globálně k dispozici.

Evropa je zatím po samozásobitelské stránce s lithiem na nule, a tím pádem zcela závislá na importu. A globální poptávka po lithiu přitom žene cenu strmě vzhůru, jen za loňský rok se posunula o 60 %. Nástup evropské elektromobility se tedy zpomaluje a prodražuje ještě před tím, než vlastně získal pořádnou akceleraci. Vynaložené peníze přitom mají zcela jasnou trajektorii vedoucí mimo EU. Suroviny, a povětšinou ani dostatečné výrobní kapacity pro e-auta budoucnosti, zatím v Evropě nedlí. Změna kurzu, a to dost radikální, pochopitelně možná je. Pokud se tedy nebojíte výdajů, nemalé porce práce a potenciální devastace životního prostředí, není nemožné začít „těžit“ v průmyslových měřítcích lithium přímo v Evropě.

Tam na břehu Rýna…

Lithium totiž ve své podstatě není úplně vzácné. V zemské kůře je zastoupeno 0,0007 %. Jen je ve svých depozitech o vyšší koncentraci poněkud nahodile distribuované. A poměrně vydatným plošným depozitem by se mohlo stát lithium z údolí řeky Rýn. Na 12 000 kilometrech čtverečních se ho tu nachází dost, aby to postačilo na výrobu 400 milionů baterií. Těžba v regionu by z Německa učinila namísto hlavního evropského dovozce hlavního vývozce. A je tu potenciál k tomu, aby odtud už v roce 2025 proudilo do Německa/EU okolo 40 000 tun. Jak na to? Stačí z geotermálních vrtů o hloubce několika tisíc metrů pumpovat k povrchu vodu s obsahem lithia. Lithium z ní extrahovat a teplo zužitkovat pro výrobu elektřiny. Po propočítání uhlíkové bilance by měl být tenhle proces neutrální.

Alespoň tak to tvrdí Horst Kreuter, ředitel německé pobočky australské společností Vulcan Energy Resources, která za návrhem stojí. Plán ve svých hrubých obrysech naráží na to, jak uplatnit energii z takových geotermálních vrtů a jak efektivní by vlastně nakonec ona podpovrchová těžba čerpáním mohla být. A samozřejmě, podstatná je i otázka postoje místních. Němci elektromobilitě veskrze fandí, ale k těžbě, vrtům ani k případným rizikům zemětřesení tak kladný postoj nemají. Proto je, zatím ryze teoretický návrh na těžbu lithia u Rýna, vnímám velmi rozporuplně. „Jenže i když je to do krajnosti nepopulární, asi nám nic jiného v budoucnosti nezbude,“ doplňuje Schmidt.

Recyklace není pro EU odpověď

Stávající model globální spotřeby lithia je totiž dlouhodobě neudržitelný, stejně jako růst jeho cen. Jen rozšíření těžby v Austrálii a v Jižní Americe tak, aby odpovídalo aktuální evropské poptávce, by si žádalo investice kolem 10 miliard eur. A ani za 10 let už by ani to nestačilo. Konstantní dovoz by se dál jen prodražoval.

Druhou aktuální strategií je politika EU vést lithium v katalogu kritických surovin. Což podtrhuje i požadavek, aby lithium ze starých autobaterií bylo do roku 2030 nejméně ze 70 % svého objemu recyklováno. Problémem přitom není ani tak to, že dnes je to jen kolem 10 % a chybí potřebná infrastruktura i kapacitní technologie. „Jde spíš o to, že recyklace lithia ze starých baterií není tak přímočará, jak si lidé v Evropě myslí,“ vysvětluje Schmidt.

„Z recyklace totiž nevychází lithium takové kvality, aby se dalo znovu použít pro konstrukci baterií.“ Dodatečná purifikace a další procesní čištění, zkvalitnění recyklátu, by se pak svou emisní bilancí ani neblížilo uhlíkové zátěži těžby lithia z primárních zdrojů (které má už tak dost samo o sobě děsivou bilanci), takže by se tu ušlechtilý plán mohl snadno minout svému naplnění. Německo, a s ním i celá Evropská unie, si tedy dost možná budou muset vybrat.

Buď draze placenou elektromobilitu s pomalým nástupem v postrku za zpomalenou světovou produkcí suroviny, anebo razantnější a ambicióznější nástup elektromobility, který z Německa udělá světovou lithiovou velmoc. Ovšem za cenu méně či více příjemných rizik pro životní prostředí.