Cirkusy bez zvířat? Jistě. Ale co ta zvířata?

Veřejností byl příslib postupného ukončení drezury „divokých“ zvířat, jejich výcviku a následného veřejného předvádění povšechně vnímán kladně. Ostatně, zákaz veřejného vystupování zvířat je už nějakou dobu vlastní drtivé většině evropských států a měst.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | ckirner / pixabay.com

Poté, co loni prošla Senátem novela Zákona na ochranu zvířat proti týrání (246/1992 Sb.), nenašlo se u nás mimo majitele cirkusů mnoho lidí, kteří by tuto legislativní změnu kritizovali. Byla považována za velké vítězství. Při bližším pohledu se ale původní nadšení tříští v rozpaky. V krátkosti: Znamená to snad, že při vystoupení v českém cirkuse už neuvidíme panáčkovat slona nebo lva proskakovat obručí? Ne. Znamená to, že zvířata z cirkusů už čeká jen důstojný důchod? Taky ne. Je aspoň konec s kupčením s produkty ze zabitých cirkusových zvířat? Skoro určitě nikoliv.

Velký krok… do neznáma

Veřejností byl příslib postupného ukončení drezury „divokých“ (volně žijících) zvířat, jejich výcviku a následného veřejného předvádění povšechně vnímán kladně. Jako velký krok z poněkud temné historie nehezkých menažérií do světlé současnosti, ke kterému jsme sbírali odvahu možná zbytečně dlouho. Ostatně, zákaz veřejného vystupování zvířat je už nějakou dobu vlastní drtivé většině evropských států a měst. Jenže v českém legislativním podání je to trochu o něčem jiném. Zvířat, které se momentálně v cirkusech nachází, se legislativní opatření v plné síle nedotkne a vystupovat budou moci dál. Než v manéži nebo zázemí dodýchají stářím. Pro český zákon je totiž podstatné narušení kontinuity cirkusových chovů.

Majitelům cirkusů se u nás od února 2022 zapovídá další rozmnožování divokých nedomestikovaných zvířat rozšiřováním chovu, a to včetně dovozu nových exemplářů ze zahraničí. Cirkusy se zvířaty prostě mají skončit, stát se minulostí. Ale ne hned, s určitou setrvačností. Poměrně dlouhou.

Byť totiž chovné podmínky v zázemí cirkusů mají k optimu daleko, i v nich se medvěd se štěstím dožije 20-30, lev 15-25, zebra 30-40 let a slon až 60-80 let. Což je přibližně časový horizont, jak dlouho se ještě teoreticky budeme moci s divokými zvířaty ve stanech setkávat. Zákon se také přímo nevyjadřuje ke zvířatům domestikovaným: cvičení koně a oslíci, roztomilá prasátka, pejsci a kočičky dál v cirkusech vystupovat mohou. Což nejen na straně ochránců práv zvířat zavdává důvod k podstatně menšímu veselí.

Je to dobře, nebo špatně?

Záleží na úhlu pohledu. A taky hodně tom, jestli nám jde spíše o klid vlastního svědomí, nebo skutečně o blaho drezírovaných zvířat. Nepříjemná otázka: "Co by asi bylo se zvířaty, která se v cirkusech momentálně nachází, kdyby došlo k úplnému zákazu jejich vystupování?“ totiž v konturách odpovědi dost nápadně připomíná situaci, která následovala po zákazu fungování kožešinových farem v Česku, nastartovanou v roce 2017 a aktuální od posledního ledna 2019.

Jen pro připomenutí: Zrušení kožešinových farem, lidmi tolik chválené a doporučované, totiž neznamenalo jen smluvené placení nemalých kompenzací majitelům rušených podniků (za ušlý zisk a ztracené investice), ale také usmrcení elektrickým proudem či zplynování 25 000 chovaných norků a stříbrných lišek. Tuhle radikální tečku za smutnou existencí kožešinových farem už ale aktivisté z řad bojovníků za práva zvířat nikde veřejně neprezentovali, byť za něj nesou svůj díl odpovědnosti. Naštěstí, u již zaniklých kožešinových farem můžeme uklidnit své svědomí tím, že tohle závěrečné hromadné vybíjení bylo opravdu poslední.

Zvířat, které se momentálně v cirkusech nachází, se legislativní opatření v plné síle nedotkne a vystupovat budou moci dál. Než v manéži nebo zázemí dodýchají stářím. Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Rob, Joyce, Alex & Nova / Flickr.com

V cirkusech by to ale nejspíš nebylo jiné: dokud divoká zvířata tvoří živou exotickou složku programu, mohou se svým ekonomicky smýšlejícím majitelům alespoň částečně zaplatit. Chcete-li, vydělat si na krmení. Po úplném zákazu by, na rozdíl od kožešinových byznysmenů, na majitele cirkusů žádná velká kompenzace ušlého zisku a finanční ztráty nečekala, a tak by se pro ně tato zvířata pro ně opravdu stala mnohaletou přítěží. Přítěží, která by zanikla až s konkrétním zvířetem.

Ponechat tato zvířata v činné službě, nechat je dál vystupovat, znamená značně zvýšit jejich šance na přežití. Byť se nám to úplně líbit nemusí. Jako živé složky programu v manéži totiž mají pro majitele – alespoň teoreticky - větší hodnotu, než mrtvá.

Zákon je tak akorát. Jeho důsledky?

V takovém kontextu se přijatá novela zákona jeví zrovna tak polovičatě nedotaženě, jako příhodně šibalsky. Nenutí daňové poplatníky k vyplácení náhrad majitelům cirkusů, na nichž stále ponechává břemeno řádné péče, přičemž jim úplně nebere zdroj obživy, ale přitom silně narušuje jejich zaběhlou praxi. Čímž je výhledově směřuje k ukončení tohoto specifického segmentu podnikání. Nenutí je přímo či nepřímo zvířata hned utratit, ale třeba se jich zbavit. Uklidit je příhodnějším prodejem do zahraničí. Dohromady nikdo při tom nepřijde k úhoně. Zákon není přehnaně měkký ani tvrdý, nesahá hluboce do vlastnických práv, zdá se být „tak akorát“. Úplně zadarmo ale taky není.

Důchod pro čtyřnohé účinkující

Určitou perspektivu toho, co vlastně český zákon (a podobná zahraniční legislativa) v mezinárodním měřítku přináší, nabízí například Taigan Belogorsk Lion Safari. Místo, kam teď houfně z progresivních a proti týrání zvířat vystupujících západoevropských států směřují vysloužilí zvířecí šoumeni z cirkusů. Toto zařízení se aktuálně dočkalo mediální přízně tím, že do svých prostor přijal Jenny a Magdu, dvě slonice indické z kazaňského cirkusu. Aby jim tu, po čtyřiceti letech v manéži, nabídl náhradní domov. Krása? Bohužel nikoliv.

To, co na první pohled vypadá jako vynikající zpráva, má velmi nepříjemnou pachuť. Taigan Belogorsk Lion Safari má totiž velmi nedobrou reputaci. V článku Lví zoo na Krymu: Hororová ukázka toho, jak se k šelmám nechovat jsme o tom psali už v roce 2019. Od té doby dosáhl jeho majitel Oleh Zubkov nových vrcholů: byla na něj podána v pořadí 300. žaloba - kvůli týrání zvířat, obvinění ze zabíjení a prodeje částí takto usmrcených zvířat, žalostným podmínkám péče a útokům svých zvířecích chovanců na návštěvníky (momentálně je těch žalob už 383). A vcelku pravidelně vyhrožuje obyvatelům v okolí svého dvaatřicetihektarového parku tím, že pokud mu přestanou dobrovolně přispívat na krmení, dravé šelmy mezi ně klidně vypustí.

To, co na první pohled vypadá jako vynikající zpráva o umístění vysloužilých zvířecích šoumenů z cirkusů, má velmi nepříjemnou pachuť.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | One Day Closer / Flickr

Jen krátce předtím, než média s krátkou pamětí Zubkova chválila za vřelé přijetí dvou slonic, se nechal slyšet, že kvůli nedostatku financí bude muset nechat utratit třicítku medvědů. Takže způsob, jakým tenhle podnikavý soukromník zařízení s 2500 zvířat „z cirkusových manéží“ vede, vznáší otázky, jestli je tohle ta správná cesta pro řešení zaslouženého důchodu evropských cirkusových zvířat. Taigan Belogorsk Lion Safari není na východě jediný, podobných zařízení jsou tu tucty. A náruč cirkusovým vysloužilcům ochotně za tvrdé dolary otevírají i nejrůznější asijská zoo a expoziční výstavky v obchodních domech, pochybné záchranné stanice.

Z cirkusu do klece soukromníka

Dá se tedy říct, že snaha dělat to u nás lépe, s ohledem na blaho zvířat, vede nepřímo k tomu, že se konkrétní zvířata z našich cirkusů zrovna lépe mít nejspíš nebudou. Nezapomínejme ani na to, že se karanténní sezóny bez návštěvníků pochopitelně propsaly i do rozpočtů českých cirkusů. A ty se, na rozdíl od oficiálních zoologických zahrad, nemohou opřít o podporu krajů a dary pravidelných návštěvníků. Což další tlak na přesuny cirkusových chovanců do zahraničí akceleruje. Včetně neradostných vyhlídek na to, co je tam v dálavách nejspíš očekává.

Zákaz množení divokých zvířat v českých cirkusech znamená i nárůst počtu soukromých chovatelských zařízení, kde se dále, vybaveny čipy a evidencí, množit budou. Kolik velkých kočkovitých šelem nám tu na jedny papíry bude běhat, se ještě uvidí. Jistě, některá chovatelská zázemí budou jistě kvalitní. Ale přibude i těch, ve kterých se z tygrů stane bujón dřív, než řeknete: „Ludvík Berousek.“

Jinými slovy, vcelku chvályhodná novela Zákona na ochranu zvířat proti týrání (246/1992 Sb.) proměnila podmínky, týkající se části provozu v cirkusech, ale na samotné situaci chovaných divokých zvířat mnoho nezměnila. A bude nám to trvat ještě několik desetiletí, než se téhle minulosti z šapitó opravdu zbavíme. A neplatí to jen pro cirkusy.

Na nezjevné negativní důsledky pozitivních a progresivních zákonů bychom měli myslet i propříště. Například konec českých klecových chovů v roce 2027, veskrze pozitivní novinka, bude zahájen masakrem 8,5 milionů opeřených nosnic, drastickým vzestupem ceny vajíček a masivním dovozem vajec z polských „klecí“. Tím, že jsme u nás něco omezili a zakázali, jsme problém spíš odsunuli za hranice, než skutečně vyřešili doma. A to moc k chlubení není.