Jak to bylo s vlkem Bublou

Zdroj | Archiv Záchranné stanice Drosera

Zavolali Karla Makoně, který šéfuje vzdálené záchranné stanici v Plzni, ale na západě Čech je zjevně jedním z nejznámějších ochranářů. Přes něj se po několika dalších telefonátech (včetně autora tohoto článku) konečně podařilo dostat k záchranné stanici Drosera v Bublavě. Ta má v rámci Národní sítě záchranných stanic místo nálezu vlka v kompetenci a je tedy povinná se o něj postarat.

S médii za zády

Zraněný vlk byl sice při vědomí, ale zjevně po nárazu nějakého auta s rozsáhlými zraněními a v šoku. Bylo nutné ihned zajistit odborné veterinární vyšetření. Jenže byla sobota odpoledne. Nakonec se přes kolegy ze sousední záchranné stanice Soos podařilo sehnat veterinární kliniku ochotnou vlka vyšetřit. A zjistili mu skutečně rozsáhlá poranění.

Zdroj | Archiv Záchranné stanice Drosera

Kolegové z Bublavy a posléze ani veterináři nebyli schopní během své práce od sebe odehnat senzacechtivá média. Bohužel, protože na veřejnost se dostaly záběry, které se tam opravdu dostat neměly. Jako například přenášení vlka v náručí bez jakýchkoliv ochranných opatření, hlazení vlka při vyšetřeních atd.

Naštěstí bylo vlkovi fakt blbě, a tedy nezareagoval tak, jak by zareagoval každý méně otřesený divoký vlk. Navenek to byly záběry nesmírně dojemné. Takové, že po poňuchňání s krásným vlkem musel zatoužit snad každý divák. Co však by mohlo být jejich výsledkem, kdyby nějaký takto médii poučený milovník zvířat narazil na jiného vlka v nouzi? Lepší nedomýšlet.

Na druhou stranu, co skutečně bylo jejich výsledkem? Obrovská vlna soucitu ze strany veřejnosti a snaha aspoň nějak vlkovi pomoci kolegy z Drosery více méně donutila začít na vlka vybírat peníze. Stovky dárců nakonec na záchranu vlka, který v této chvíli už prostě musel dostat své jméno, poslaly více jak 2,5 milionu Kč. Obrovská částka! Mnohem větší, než například výtěžek celostátní vánoční kampaně Ježíšek pro zvířata na pomoc zvířatům v záchranných stanicích.

Inu, národ/média, aby hnula zadkem, prostě musí mít nějaké své celebrity.

Zdroj | Archiv Záchranné stanice Drosera

Výsledky této neplánované, živelné sbírky na vlka Bublu vidím dva. Především, získal se dostatek peněz na následné nezbytné zákroky a péči na jedné z nejprestižnějších českých veterinárních klinik. Bez nich by takovou péči žádná z našich stanic nezaplatila.

Druhý výsledek už tak úplně nepotěšil a později se ukázal jako velmi, velmi nebezpečný. Velká část národa jaksi získala pocit spolumajitelství Bubly a tedy i práva rozhodovat o jeho dalším osudu.

Komplikovaný návrat domů

Vlka jsme odstranili z dosahu médií a veřejnosti do péče záchranné stanice ve Vlašimi. Až tam se s ním začalo nakládat podle narychlo sestavených pravidel. Kontakt s lidmi se téměř vynuloval, vlk dostal klid a čas, aby se popral se svými zraněními. A pral se opravdu statečně. Den ze dne na tom byl lépe.

Začalo se přemýšlet, co s ním bude dál. V Bublavě sice pro něj z peněz dárců stavěli výběh, ale stále více zaznívala slova o tom, že by se mohlo podařit ho vrátit ke své smečce.

Rozhodly hlasy zahraničních expertů. Na rozdíl od malého českého písečku jsou v Evropě lidé, kteří podobné případy s vlky řeší prakticky každoročně. A všichni se shodli, že mladý Bubla je ve věku, kdy by ho mohla jeho rodina přijmout zpátky, když se ale nebude dlouho otálet. A z druhé strany, je ve věku, kdy už se nikdy nesmíří se ztracenou svobodou, a tedy sebelepší výběh by pro něj byl utrpením.

Bubla svým chováním dával najevo, že by návrat domů rád vyzkoušel a zdravotně se o moc zlepšil. Ve chvíli, kdy ho přestala zlobit jeho nově srostlá čelist a začal konzumovat zvěřinu i s kostmi, bylo rozhodnuto.

Dle genetické analýzy jsme v té době už věděli, ke které smečce patří a jaké je její teritorium. Domluvili jsme se, že termín a místo vypuštění vlka utajíme co možná nejdéle a také, že dostane vysílačku, aby bublavská stanice mohla zasáhnout, kdyby se vlk začal chovat nějak nestandardně.

Mendelova univerzita měla shodou okolností jednu vysílačku volnou a byla ochotná jí na Bublu použít. Uzavřela o tom smlouvu s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Tehdy také padl ústní slib o tom, že aktuální data o pohybu Bubly po vypuštění bude mít od univerzity k dispozici jak agentura, tak i bublavská Drosera.

V dohodnutý den na počátku ledna byl Bubla ve vlašimské stanici uspán, byl mu nasazen obojek s vysílačkou, ve vší tichosti byl převezen do Krušných hor na místo, kde se pohybovala jeho rodina, a vypuštěn.

Veřejnosti jsme to oznámili až asi po týdnu. To už také bylo podle dat z vysílačky jisté, že naběhal spousty kilometrů, chová se tedy zcela normálně. Zda se spojil se svojí smečkou se pochopitelně zjistit nedalo.

Poté, co jsme oznámili Bublův návrat na svobodu, nepřišly jen pochvalné reakce, i když těch byla většina. Část veřejnosti nám někdy i docela hrubě vyčítala, že tím vlka týráme, že přece měl zůstat v bezpečném výběhu záchranné stanice (který oni zaplatili). Či, že jsme aspoň měli počkat až na jaro, kdy už v horách není tak drsné počasí a Bublíčkovi nebude zima. Někteří dárci dokonce požadovali svoje peníze zpět. Drosera i my jsme mohli argumentovat (a o správnosti vypuštění i sebe přesvědčovat) alespoň daty z vysílačky.

Zdroj | Archiv Záchranné stanice Drosera

To ale netrvalo dlouho. Asi po týdnu nám Agentura ochrany přírody a krajiny sdělila, že vlastníci vysílačky z Mendelovky zakazují, abychom dostávali data o tom, zda vlk žije a pohybuje se. Žádný rozumný důvod, proč se lidé z univerzity rozhodli zrušit svůj slib, nám sdělen nebyl. Nerozumných pseudodůvodů nás napadlo hned několik – ve všech hrála roli zneuznaná ega, pseudověda a „konkurenční“ nevládka, která si v médiích i v terénu dělá tak trochu monopol na velké šelmy…

V každém případě toto rozhodnutí obrovsky zkomplikovalo situaci především Droseře, protože ta byla pod drobnohledem svých dárců a ti chtěli aktuální informace. Navíc, protože chlapi z Drosery v těch horách žijí, začaly se k nim dostávat „zaručené“ informace od očitých svědků – většinou místních myslivců –, že na tom Bubla není dobře, div že pomalu neumírá. Objevila se i nějaká fotka ne moc dobře vypadajícího vlka s obojkem. Tyto informace nemohli porovnat s daty z vysílačky.

Ona „svědectví“ se samozřejmě dostala i do médií. Ta se pak logicky ptala Drosery, ti mohli mlčet, anebo říct pravdu.

Prostě tento nesnesitelný tlak velmi brzy vyvrcholil v ne příliš uvážené výstupy v médiích, které opět přilily olej do ohníčku. Bohužel, lidem, kteří neznali celé pozadí, se situace jevila ne zrovna příznivě nejen vůči instituci, které vysílačka patřila, ale zejména vůči bublavské stanici, která neměla moc šancí ono pozadí vysvětlovat.

Nakonec se zdálo, že se situace zklidní poté, co došlo k přímé komunikaci vedení ČSOP s panem děkanem příslušné fakulty Mendelovy univerzity. Pan děkan následně přikázal svým zaměstnancům, aby data z vysílačky záchranné stanici Drosera poskytovali.

Leč, co se nestalo: vysílačka se shodou náhod vzápětí rozbila a žádná data o pohybu vlka už nevyslala. Něco takového se té rozlícené části veřejnosti už fakt vysvětlit nedalo. Hloupá náhoda a zákon schválnosti!

V tuto chvíli jsme případ prvního vlka v české záchranné stanici v očích veřejnosti bohužel definitivně prohráli.

No, nic, poučíme se. Poučí se všechny zúčastněné strany.

A Bublovi, který díky pár lidem z našich záchranných stanic bojuje svůj každodenní boj o život na svobodě, jsou naše malicherné spory ukradené.