Napínavý příběh, jak se z hornického města Centralia stalo město duchů
Až do roku 1962 bylo Centralia jen jedno z mnoha pensylvánských těžařských měst, kde se z nitra země dobýval antracit. Nejkvalitnější černé uhlí. První dva doly byly přitom otevřeny v roce 1856 a za víc jak 100letou historii těžby město i přes bouře 20. století relativně prosperovalo.
Generace horníků fáraly pod povrch a nekontrolovaně těžily horninu, která umožnila lidstvu roztočit kola průmyslové revoluce. Více jak 100 let těžby vedlo k tomu, že podzemí pod městem vypadalo jako ementál.
Těžba ale nepoznamenala jen podzemí. Své jizvy zanechávala i na povrchu. Na řadě míst byly opuštěné i malé povrchové doly. Jenže jelikož se nacházely v blízkosti lidských sídel, příroda si je nestihla vzít zpět. Tyhle desítky metrů velké díry si přisvojil člověk.
Přibližně 1000 lidí, co v Centralii žilo, produkovalo (stejně jako my) odpad a bylo potřeba řešit Nerudovskou otázku "kam s ním"? Pozůstatky po povrchové těžbě se nabízely, aby s tímhle problémem pomohly. V osmi z nich proto vznikly nelegální skládky.
Od roku 1956 se Pensylvánie snažila proti ilegálním skládkám založeným v bývalých těžebních prostorech bojovat. Mnozí si totiž uvědomovali, jaké nebezpečí dotčeným oblastem hrozilo. Jenže jak už to tak bývá, na předpisy dbal málokdo. George Segaritus, místní regionální úředník zodpovědný za skládky, si všiml, že některé skládky v okolí Centralie mají problém. Začínají se propadat do poddolovaného prostoru. Navrhl proto vedení města, aby byly bývalé těžební prostory okamžitě vyplněny nehořlavou výplní.
Jenže vedení města mělo (nejspíš) lepší plán. Blížil se totiž významný den a s ním spjatá místní slavnost. Bylo proto potřeba město zkrášlit a na slávu připravit. A nelegální skládky představovaly skvrny na městské krásy. Bylo proto rozhodnuto, že nelegální skládky budou odstraněny.
Zpětně není možné ze zápisu vedení města rozklíčovat, co přesně to slovo "odstraněny" znamenalo. Řada lidí se domnívá, že se pod tímto slovem ukrývá tehdejší obvyklá praxe. Skládku zapálit a nechat odpad shořet.
Pálení odpadu bylo v té době nelegální a to může být dle některých důvod, proč v zápisu slovo "oheň" chybí. Buď jak buď, 7. května 1962 bylo rozhodnuto, že Centralia se svých ilegálních vředů zbaví. Bylo vybráno datum – 27. května 1962 – a najato pět členů dobrovolných hasičů…
Podle nejčastější verze se pětice dobrovolných hasičů dostavila ráno na místo a dala se do čištění. Když přišla noc a na skládce šlehaly plameny, hasiči se s pomocí hadic a vody snažili požár udržovat v přijatelné mezi. Jenže jim nedošlo, že už je pozdě.
Jakmile toho rána škrtli sirkou a nechali skládku rozhořet, osud Centralie a s ním i všech obyvatel byl nadobro zpečetěn.
Když v noci 27. května dohašovali založený požár, zdálo se, že všechno šlo podle plánu. Skládka byla odstraněna a požár byl pod kontrolou. Jenže jak už správně tušíte, pravda byla jinde. Požár stále žil. O dva dny později se na skládce opět objevily plameny.
Na místo se opět dostavili hasiči a pokusili se požár uhasit. Na první pohled uspěli, jenže za týden se plameny objevily znova. Tehdy se hasiči rozhodli povolat posily. Na skládku přijel buldozer, který začal hromadu odpadu rozhrnovat, aby se voda dostala k ložisku požáru.
Že tohle nebude jen tak obyčejný požár, začalo být zřejmé o pár dní později. V severní části bývalého těžebního prostoru byla objevena přibližně pět metrů velká díra vyplněná odpadky. Tahle díra, nebo nějaká jí podobná, umožnily požáru se posunout.
Lidi v Pensylvánii totiž nebyli hloupí. Věděli, že skládky odpadků občas zahoří. A věděli, co se skrývá pod jejich nohami. Proto bylo vynucováno, aby vrstvy odpadků byly pravidelně prokládány nehořlavou vrstvou v podobě jílů. Jenže 100 let těžby a poddolování celé oblasti udělá své.
Těžko říct, jestli se někde izolační vrstva propadla, nebo jestli někdo svou práci odflákl a díru prostě zapomněl vyplnit... Ve výsledku to bylo jedno. Požár našel cestu, jak se rozšířit. Do míst, kde se nachází jedno z nejkvalitnějších ložisek antracitu na světě.
Oheň zamířil do podzemního labyrintu důlních šachet a štol. Do míst, kde měl naprosto skvělé podmínky pro své šíření. Přísun kyslíku a naprostá nemožnost lidí s tím něco udělat. Jak bojovat s důlním požárem, když nevíte, kde všude musíte zasáhnout, abyste ho odřízli od kyslíku?
Ale kdo by se na radnici vzrušoval. Dobové zprávy uvádí, že skládka hořela dál. 2. července si místní kněz sice stěžoval na smrad hořících odpadků a uhlí, ale ani to radnici nevyburcovala k tomu, aby zakázala další vyhazování odpadu do hořící skládky. Požár tak měl co jíst.
Časem si někteří začali uvědomovat, že mít hořící skládku za barákem nemusí být skvělý nápad. Na zasedání zastupitelstva města byl pozván expert na hořící doly Gordon Smith, který navrhl, že by se mělo nasadit rypadlo schopné ložisko požáru vytěžit a tím požár zastavit.
Testy unikajících plynů přitom už tehdy jasně ukazovaly, že nehoří jen odpadky. Z podzemí se valil oxid uhelnatý (CO). Plyn, který je jasná známka, že se v podzemí pálí uhlí. A plyn, který již brzy přinese zkázu celému městu.
Jelikož bylo čím dál jasnější, že se požár vymyká kontrole a omezené úsilí místních na jeho uhašení nebude stačit, rozhodla se radnice města oficiálně o požáru informovat dopisem Lehigh Valley Coal Company. Obrovskou důlní firmu, která v oblasti působila.
A v dopise jim tak trochu zapomněli říct, jak požár vznikl. Věděli totiž, že kdyby přiznali barvu, firma by jim nepomohla. V úředním jazyku za vznik požáru mohla "neznámá příčina v dobách neobvykle teplého počasí".
Když se 6. srpna zástupci města a důlní firmy setkali na místě požáru, bylo jasné, co zazní. Město si nemůže dovolit náklady spjaté s těžbou rypadlem ve snaze ložisko požáru vytěžit. Zástupce firmy odhadl, že vytěžení ložiska vyjde na přibližně čtvrt milionu (dnešních) USD. A že o potřebné finance bude potřeba požádat stát.
Zástupce firmy navrhl, aby byla provedena řada vrtů ve snaze lokalizovat rozšíření požáru. Jenže nápad byl zamítnut. Ať už kvůli časové náročnosti, tak i legislativním potížím.
Požáru bylo mezitím jedno, co se na radnici děje.
Antracit dál hořel a jedovatý oxid uhelnatý se šířil nepřehlednou sítí tunelů.
9. srpna byly v aktivních dolech naměřeny takové koncentrace oxidu uhelnatého, že by byly reálně ohroženy životy horníků. S okamžitou platností bylo rozhodnuto o jejich uzavření. Ekonomické srdce města se zastavilo. Zatím to nikdo neví, ale bude to navždy.
12. srpna bylo schváleno, že 15. srpna se pošle dopis vyhlašující soutěž na těžební firmu, která ložisko požáru vykope. Soutěž byla vyhlášena 17. srpna a 19. srpna byl vybrán vítěz. Společnost Bridy, Inc., která 22. srpna začala na lokalitě pracovat.
Jenže co čert nechtěl, někdo ze státních byrokratů rozhodl, že společnost Bridy nesmí dělat průzkumné vrty. Nikdo nevěděl, kde všude antracit hoří a ani v jaké hloubce. Bridy měla vytěžit naslepo jen 18 000 m3 zeminy. Tedy množství, které bez hlubšího průzkumu odhadla skupina důlních inženýrů.
Inženýři přitom nevěřili, že se jedná o velký požár. Rozsah ohniska byl odhadnut jen na základě měření unikajícího plynu na povrchu. Tedy za pomoci nepřesné metody, která se dá snadno ošálit bezpočtem nezmapovaných tunelů v podzemí, kudy se může kouř valit...
Společnost Bridy začala s těžbou na severní straně starého důlního prostoru. Netrvalo dlouho a rypadlo narazilo na staré štoly. A v ten moment začaly potíže. Proražení stěn starých štol vpustilo kyslík do podzemí. Požár se mohl nadechnout čerstvého vzduchu a pořádně se rozhořet.
S přísunem kyslíku dokázal požár v antracitu postupovat rychleji, než bylo rypadlo schopné materiál odtěžovat. Navíc stát umožnil firmě Bridy pracovat jen v pracovních dnech a to pouhých osm hodin denně. Jenže požár na zákoník práce a volné dny z vysoka kašlal. Hořel furt.
Požáru se dařilo postupovat po starých štolách stále hlouběji. Firma Bridy musela kopat hlouběji a hlouběji a tím odtěžovat stále větší množství materiálu. A to celou operaci prodražovalo. 29. října 1962 projektu na uhašení požáru došly peníze. Co ale nedošlo, byl antracit. V podzemí ho byly neskutečné zásoby.
Když se nepovedlo uhasit požár pomocí těžařských strojů, zrodil se nový nápad. Staré hořící štoly se zaplaví směsí najemno nadrcených hornin a vody. Bláto mělo být dle plánu vstřikována těsně před požár a tím mu bránit v dalším šíření.
Odhadovalo se, že tento pokus vyjde na přibližně další 350 tisíc (dnešních) amerických dolarů. Soutěž, která byla vyhlášena 1. listopadu, vyhrála společnost K&H Excavating s nabídkou čtvrt milionu USD. Krátce na to se rozjely vrtné práce.
V okolí skládky byly v rozestupu šesti metrů navrtány díry, do kterých se měla směs následně napumpovat. Jenže i tenhle záměr neprobíhal podle plánu. Centralii zasáhla toho ruku krutá zima. Přívaly sněhu a dramatické poklesy teplot způsobily, že práce nepostupovaly, jak měly.
Vodovodní potrubí začalo kvůli nízkým teplotám zamrzat a stroj na drcení kamenné směsi v třeskutém mrazu vypověděl službu. Všechno kvůli tomu trvalo déle, než mělo. A navíc se experti ze státního úřadu na dohled nad těžbou začali obávat, že množství vyplňující směsi nebude stačit.
Vrty se neplnily až po okraj, jak bylo původně naplánováno. Přitom jen částečně zaplněné vrty by nedokázaly zabránit ohni v postupu. Bylo jasné, že projekt bude stát více. Státní orgány proto přistoupily k navýšení veřejných prostředků, které byly do projektu vrženy.
Celou zimu se tým snažil do podzemí pumpovat směs a šíření požáru uhasit. Chvilku to vypadalo nadějně.
Jenže pak přišel 11. duben 1963. Kouř se začal opět ve velkém valit v podzemí. Přibližně 210 metrů východně od původní skládky. Bylo jasné, že vrtací projekt selhal.
Státní orgány začaly přemýšlet o třetím pokusu, jak šíření požáru zastavit. Jenže jeho rozběhnutí nemohlo začít dříve než 1. července. Muselo se totiž počkat na začátek nového fiskálního roku a tedy novou dávku veřejných prostředků, které se na boj s ohněm mohly použít.
Vznikly tři scénáře, jak s požárem zatočit. Všechny počítaly s vykopáním ochranného žlabu okolo celé skládky, a rozcházely se v tom, co pak dál. Co měly ale všechny plány společné, byla jejich cena. Jak se ložisko požáru zvětšovalo, cena začala být astronomická.
Státní orgány tak v druhé polovině roku 1963 pokusy o uhašení požáru vzdaly. Nic už nebránilo požáru, aby se v ložisku antracitu mohl pořádně rozlétnout.
Centralia se s požárem a s neustále kouřícím podzemím začala učit žít. Část obyvatel požár přijala za každodenní realitu, část se ho obávala. Média se sice snažila na problém soustavně upozorňovat, ale bez většího úspěchu. Požár ložiska antracitu se stal něčím, co se stalo každodenním koloritem života města. A roky plynuly...
A přišel rok 1979, kdy dlouho neřešený problém naplno udeřil na život lidí v městě. V tento rok tehdejší starosta města John Coddington a majitel pumpy v jedné osobě kontroloval stav paliva v podzemních nádržích. Když vytáhl kontrolní tyč z nádrže, zdálo se mu, že je teplá.
Do nádrže proto ponořil teploměr a nestačil se divit. Zařízení ukázalo teplotu benzínu v podzemí 77,8 °C. Teplota pod městem začala dramaticky narůstat. Ale to nebyla jediná rána, která na místní mířila.
S tím, jak se požár nepozorovaně šířil pod město, někteří lidé začali hlásit zdravotní problémy. Výrony jedovatých plynů vznikajících jako výsledek hoření uhlí, konkrétně oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého, a nízké koncentrace kyslíku spotřebovávaného hořením působily potíže.
V roce 1981 se požáru dostalo obrovské pozornosti, když se pod dvanáctiletým Toddem Domboskim otevřela na zahradě země. Vznikla díra, která byla 1,2 metru široká a 46 metrů hluboká. Nebýt spleti kořenů a jeho čtrnáctiletého bratrance, který ho vytáhl, zemřel by chlapec hroznou smrtí. Buď by se udusil (v lepším případě), nebo by byl upečen za živa (v horším případě).
Od toho dne bylo všem naprosto zřejmé, že všichni ve městě čelí obrovskému nebezpečí, které může kdykoliv zničit lidské životy i majetek.
Sklepení domů začaly běžně vyplňovat jedovaté plyny a ušetřen nezůstaly ani dva místní hřbitovy. Hroby s nebožtíky se začaly propadat do hlubin země, kde zuřilo ohnivé peklo. Pokud o tom ještě někdo pochyboval, tady to došlo už všem. Na záchranu Centralie bylo pozdě.
Bylo rozhodnuto, že město bude opuštěno a všichni jeho obyvatelé přesunuti do bezpečí. V roce 1984 proto navrhl Wilkes-Barre Representative Frank Harrison v americkém Kongresu, aby US vláda uvolnila okolo 110 milionů (dnešních) USD na přesídlení. Návrh byl Kongresem schválen.
Většina obyvatel souhlasila s odkupem svých pozemků a staveb a s vystěhováním mimo město. Centralia začala rychle přicházet o své obyvatele a skomírat. Jenže neodešli všichni. Několik rodin se rozhodlo i přes nebezpečí zůstat. Začala legislativní bitva o osud města.
Obyvatelé soudní boj o zachování města záhy prohráli a bylo jim nařízeno se vystěhovat. V roce 2002 US Post odebrala městu poštovní číslo. Centralia přestala v očích vlády existovat jako město.
Soudní bitva ale neskončila. Poslední obyvatelé totiž zůstali a soudili se dál.
Po řadě tahanic a odvolání byl v roce 2013 vydán rozsudek, který dovoloval posledním rezidentům v Centralii zůstat do doby jejich smrti. Po smrti jejich majetek propadne státu.
Požáru ale bylo tohle všechno jedno. Oheň se antracitu neptá, komu co patří. Stále se šířil. A to i mimo Centralii. Dnes hoří ložisko antracitu i pod sousední vesnicí Byrnesville, nacházející se několik kilometrů jižně od Centralie.
Byrnesville postihl stejný osud, jako Centralii. I tohle městečko bylo v roce 1983 nuceně opuštěno a následně jeho budovy strženy. Dnes v něm dožívá přibližně 75 lidí.
Netrvalo dlouho a opuštěná a zpustošená Centralia se stala turistickou atrakcí. Na odvážné turisty čekal popraskaný asfalt, neustále výrony kouře, i horká země. Nebezpečná příjezdová cesta do města se vlivem čirého turistického ruchu přeměnila (na čas) v jednu velkou uměleckou galerii. Stala se z ní „Graffiti Highway“.
Jenže příliv turistů nebezpečí nesnížil. Země se může země kdykoliv propadnout, stále se mohou vyvalit jedovaté plyny... ... Proto bylo rozhodnuto, že se stará popraskaná přístupová cesta do Centralie uzavře. Dnes je dálnice v části zasypána zeminou, aby se nedala projet a návštěvníci tak do Centralie musí jezdit jinudy.
Požár v Centralii hoří přitom dodnes. A odhady uvádí, že bude hořet dalších 100 až 250 let... Co začalo jako snaha o "úklid" jedné nevzhledné skládky, skončilo obrovskou ekologickou katastrofou, která navždycky změnila život více jak tisíce lidí. Požár pod Centrálií je přitom jen jedním z 38 požárů, které v uhelných ložiskách Pensylvánie momentálně zuří.
Osud Centralie si s postupem let našel i cestu do pop kultury. Pokud jste hráli počítačovou hru Sillent Hill, nebo viděli stejnojmenný film, vězte, že jejich děj je z části inspirován osudem tohoto města. Pro sepsání tohohle vlákna mi byl inspirací článek na anglické Wikipedii.
Pokud byste si chtěli přečíst více podobných geovědních příběhů, pořiďte si knižní Vesmírníček. Knihu, kterou jsme spolu s Lucií Škodovou sepsali.
reklama
Dále čtěte |
Návrh předsednictví COP29 zvýšit příspěvek bohatých zemí čelí dle médií kritice
Na klimatické konferenci v Baku zatím žádný viditelný pokrok, píše AP
Důsledky klimatické krize dopadají více na ženy. Přesto na COP29 zasedá mezi 78 světovými lídry jen 8 žen
Další články autora |
Pokud patříte mezi velké producenty metanu, možná byste se měli začít (konečně!) bát
O díře v ledu, která v něm být neměla
Základy pro správnou hospodskou debatu o vlivu sopek na klimaOnline diskuse
Všechny komentáře (4)
Honza Honza
12.11.2022 07:24Před ekologizací se po večer celá vesnice zahalila kouřem z komínů, po zákazu topení dřevem a uhlím bude v noci hučet tepelnými čerpadly. Po příchodu z práce v celém sídlišti vypadne proud až všichni připojí své elektroauto na nabíječky.
Tom B
12.11.2022 11:40 Reaguje na Honza Honza(Kdyby to nekdo cetl a chtel se chytit: premena jaderneho paliva je samozrejme prisne hlidana a rizena uz v reaktoru, vyhorele palivo se nasledne roky az desitky let chladi v bazenech v arealu elektrarny, nasledne muze byt odeslano k dalsimu zpracovani atd. Odpad, ktery jde do hlubinneho uloziste, ma presne zmapovane chemicke a izotopicke slozeni. Samotne uloziste je zvoleno a konstruovano tak, aby naruseni obalky kontejneru nepredstavovalo nebezpeci pro zivot na povrchu. Izotopy, ktere je treba dlouhodobe ulozit, maji z definice dlouhy polocas rozpadu a proto i mene "zari". Atd.)
Radim Polášek
16.11.2022 16:49 Reaguje na Honza HonzaRadim Polášek
16.11.2022 17:01Tak kdyby byla nablízku větší řeka, mohli by zkusit část toku řeky pustit do podzemí. S trochou štěstí vespod nebude příliš propustná vrstva, sloje černého uhlí se podaří aspoň z části zatopit a tím aspoň zatopené uhlí hořet přestane.
Jinak by možná šlo požár zastavit nebo aspoň omezit pouštěním oxidu uhličitého do dolu. Ten by mohl vytlačit vzduch a tak sebrat požáru kyslík. V budoucnu možná půjde nějakými membránovými procesy vychytávat ze vzduchu kyslík a zbylý dusík tak tlačit taky do dolu v takovém množství, že by požáru sebral tolik kyslíku, že by ten uhasl.
A kdyby nebylo omezování emisí cO2, tak by se naopak místa požáru mohly neprodyšně přikrýt a a oxid uhelnatý vzniklý hořením jímat a využívat. Ať už na chemickou syntézu nebo na prosté získání energie spalováním oxidu uhelnatého.
