Ohlédnutí za energetickou krizí: co stálo za jejím vypuknutím?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Maxence / Flickr

Evropská unie naopak podcenila geopolitický rozměr událostí a mocenské ambice Ruska na Ukrajině a šla vstříc vyšší závislosti na potrubních dodávkách ruského plynu. Ten do Evropy proudil z několika směrů a měl hrát stěžejní roli jakožto tranzitního paliva v transformaci energetiky EU a dosažení klimatické neutrality bloku do roku 2050.

V roce 2019 došlo k několika významným událostem, zvláště pak na trhu s plynem. Pod záštitou ruského energetického giganta, společnosti Gazprom, dokončovalo konsorcium společností projekt Nord Stream 2.

Realizace projektu byla odsouhlasena již v roce 2015. Do konsorcia společností podílejících se na projektu patřil vyjma Gazpromu také německý Uniper, rakouská OMV nebo britsko-nizozemský Royal Dutch Shell. Projekt za 11 miliard USD čelil od svého počátku silnému odporu ze strany USA, Ukrajiny a také Polska.

Roční přepravní kapacita plynovodu, jenž prakticky kopíroval trasu Nord Streamu I, měla činit 55 miliard m³. Jinak řečeno, šlo o zdvojnásobení stávající kapacity na celkových 110 miliard m³/rok.

Motivace Německa, tehdy nacházejícím se pod vedením kancléřky Angely Merkelové, pro realizaci projektu byla jasná. Plynovod Nord Stream II vedl z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa. Německo by realizací projektu získalo přístup k levnému potrubnímu plynu z Ruska, z čehož by jednak profitoval tamní průmysl a také to zapadalo do jeho klimatické politiky.

Velice ambiciózní plán na rozvoj obnovitelných zdrojů energie (OZE) nešel podle plánů a nabíral zpoždění i kvůli nedostatečnému elektrickému propojení mezi severem, kde je lokalizována většina větrných elektráren, a jihem, kde je naopak nejvyšší spotřeba. Nové OZE pak primárně nahrazovaly dle plánu z roku 2011 odstavované jaderné elektrárny. Poslední jaderná elektrárna měla být odstavena v Německu v roce 2022.

Tím, že je výroba elektrické energie jaderných elektráren bezemisní, emise Německa neklesaly dle vytyčených cílů. I uhelné elektrárny měly být postupně do roku 2038 odstavovány – zdrojovou základnu proto bylo nutné urychleně řešit. Dodávky plynu o dostatečném objemu proto byly vysoce žádoucí a současně jednou z priorit Německa.

Pokládka podmořského plynovodu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | kostrovaolga / Depositphotos

Plyn by navíc nebyl zatížen tranzitními poplatky jiných států – naopak mohl být při distribuci dále do Evropy zatížen německými poplatky.

Další rozměr a argument pro realizaci plynovodu, tentokrát z pohledu celé EU, byl ten, že by nemohlo dojít k opakování plynové krize z roku 2009 v rozměru, v jakém k ní tehdy došlo. Pro připomenutí – ruský Gazprom se v lednu 2009 nedohodl na plném splacení dluhu za staré dodávky a nové smlouvě s novými cenami se svými ukrajinskými protějšky. Gazprom obviňoval Ukrajinu z toho, že neoprávněně odebírala tranzitovaný plyn.

Situace vyeskalovala až k přerušení dodávek, k čemuž došlo 7. ledna 2009 a dodávky byly obnoveny znovu až 20. ledna téhož roku. Pro Evropu to byl nečekaný šok. V důsledku plné závislosti se tak mezitím musely zcela bez plynu obejít některé balkánské státy. Výrazně ovlivněny byly i další státy – mezi nimi ČR, Slovensko, Polsko nebo Maďarsko.

Výše popsané by nicméně platilo v případě, pokud by Rusko bylo důvěryhodným partnerem, který nesleduje také geopolitické zájmy.

A zde nastával i mezi členskými státy EU rozkol. Jak již bylo popsáno výše, Německo mělo pro realizaci plynovodu své důvody. Opozice, mezi níž bylo nehlasitější Polsko, argumentovalo tím, že se Evropa stane nadměrně závislou na ruském plynu. Stejný názor zněl ze strany USA nebo Ukrajiny.

Ten byl kontrován tvrzením, že dotčené státy jen hájí a prosazují své zájmy – ať jde o tranzitní poplatky v případě Ukrajiny a Polska nebo o dodávky zkapalněného zemního plynu (LNG) v případě USA.

Koncem roku 2019 navíc pozbývala platnosti tehdy aktuální smlouva o tranzitu plynu mezi Ukrajinou a Ruskem, což jen zintenzivnilo námitky proti Nord Streamu 2. Poplatky za tranzit plynu představovaly pro Ukrajinu přibližně 3 % HDP, respektive přibližně 3 miliardy USD.

Tlak ze strany USA, jenž se snažilo svými silami zabránit dokončení projektu, přiměl později Německo nabídnout na tranzitních poplatcích závislé Ukrajině kompenzace. Rusko své karty využívalo umně, novou smlouvu o tranzitu uzavřelo s Ukrajinou pouze na 5 let a navíc s klesajícími objemy přepravovaného plynu. Snahy USA byly tehdy mnohými členský státy brány jako vměšování do obchodních vztahů EU.

Mezitím probíhalo na půdě EU jednání o Zelené dohodě neboli Green Dealu. V červnu roku 2019 vyzvali vedoucí představitelé EU k budování klimaticky neutrální, ekologické, spravedlivé a sociální Evropy. V prosinci pak potvrdili cíl EU stát se do roku 2050 klimaticky neutrální.

A pak přišel covid.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Olgierd (Creative Commons licensed only) / Flickr

Období pandemie onemocnění covid-19 a změny na trzích

Skokový pokles spotřeby znamenal pro komoditní trhy (řídícími se zákonem nabídky a poptávky) šok odrážející se v nízkých cenách. Vůbec nejhůře vedoucí si komoditou v roce 2020 byl zkapalněný zemní plyn (LNG).

Důvodem bylo, že se tento trh teprve rozvíjel a že nemohl cenově konkurovat potrubním dodávkám plynu s ohledem na své přepravní náklady.

Výsledkem rekordně nízkých cen bylo odložení investičních rozhodnutí u mnoha projektů týkajících se exportu LNG, zvláště pak na půdě USA. Spotové ceny plynu spadly v květnu 2020 pod 5 EUR/MWh a začalo se spekulovat o tom, zda mohou dodávky dosáhnout záporných hodnot, jako tomu bylo v té době např. u ceny americké ropy WTI.

Těsně před začátkem zimní sezóny 2020/2021 směřovala většina nákladů s LNG do Evropy, i zde však již nebylo plyn kam ukládat – zásobníky se zemním plynem byly takřka zcela naplněny.

Dokončení Nord Streamu 2, pod záštitou ruského Gazpromu, nabíralo kvůli legislativním povolením a narušení dodavatelských řetězců zpoždění. V září 2020 se očekávalo jeho dokončení v prvním pololetí 2021 – vzhledem k cenám plynu se na něj ale netlačilo.

Během zimní sezóny 2020/2021 došlo k mnoha událostem, které ve společném účinku vyšponovaly celosvětově ceny plynu na svá víceletá maxima. Došlo totiž k výpadkům produkce LNG v Austrálii či Malajsii a dalšímu omezení dodávek této komodity kvůli restrikcím na klíčových obchodních trasách na Dálném východě.

Zemního plynu proto začal být nedostatek – zvláště v Asii, kde byly ceny plynu nejvyšší, čímž Asie přilákala více tankerů s LNG. Tyto tankery přitom byly mnohdy odkloněny od své původní destinace – Evropy.

Na půdě EU nicméně počátkem roku 2020 panovala živější debata na jiné téma týkající se energetiky. Řešily se ekonomické aspekty Zelené dohody, přechodu ke klimaticky neutrálnímu a oběhovému průmyslu EU. Debaty vyústily v říjnovou debatu lídrů EU o klimatických ambicích v kratším časovém horizontu, než je rok 2050. Jednalo se o vytyčení dílčích cílů pro rok 2030 v rámci Zelené dohody.

Lídři EU vyjádřili názor, že by EU měla cíle plnit kolektivně a nákladově co nejefektivněji. V té době byla ve hře ještě varianta plnění cílů samostatně – tzn., že každá země by musela být ve výsledku do roku 2050 klimaticky neutrální.

Evropská rada následně 10. až 11. prosince potvrdila závazný cíl EU spočívající ve snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 % vůči roku 1990.

Musíme snížit emise skleníkových plynů. Na snímku planeta Země z paluby Mezinárodní vesmírné stanice.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jeff Williams / NASA Johnson / Flickr

Podstatný nárůst cen přišel již v roce 2021

S ohledem na růst ceny plynu se opětovně začaly na trhu s elektrickou energií prosazovat ve větší míře uhelné elektrárny. Jejich provoz je emisně náročnější než v případě elektráren plynových. Velmi zjednodušeně lze uvést, že výrobou 1 MWh elektřiny je v případě hnědouhelných elektráren vypuštěna 1 tuna CO₂, v případě plynových elektráren to může být polovina. Samozřejmě zde záleží na účinnosti dané elektrárny – hodnoty mají určité rozpětí.

Tím, že se na trhu objevovaly častěji uhelné elektrárny, k čemuž docházelo i v důsledku znovuoživování evropských ekonomik po covid-19 a větší potřebě energií, zvyšovaly se vypouštěné emise CO₂ do ovzduší.

Za každou vypuštěnou tunu CO₂ musí společnosti spadající pod systém emisních povolenek (EU ETS) odevzdat jednu emisní povolenku. Zde opět zafungoval zákon nabídky a poptávky a došlo k růstu ceny emisní povolenky.

Počátkem května 2021 dosáhla cena povolenky EUA na svá tehdejší maxima – 50 EUR/t. Cena emisní povolenky byla vyjma výše zmíněného podpořena také tlakem na dekarbonizaci EU a odsouhlasením závazných cílů pro rok 2030 v prosinci 2020. Velkoobchodní cena elektřiny a také cena elektřiny pro odběratele proto rostla.

Obchodníci stále počítali s tím, že v průběhu roku bude zprovozněn Nord Steam 2 a trh do určité míry zachovával klid – měl rovněž v čerstvé paměti loňský rok, kdy jej bylo takové množství, že jej nebylo už kam ukládat.

Technicky byl Nord Stream 2 dokončen a připraven k provozu v září 2021. V Německu ale stále běžel proces certifikace posuzující mj. soulad s evropským právem a dopad na bezpečnost dodávek plynu do Evropy a plynovod nemohl být uveden do komerčního provozu.

Bohemia Energy. Sázka na otevřenou pozici nevyšla.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Fred Romero / Flickr

Plyn se v říjnu 2021 poté, co rok nazpět atakoval rekordně nízké cenové úrovně okolo 5 EUR/MWh a spekulovalo se o jeho možných záporných hodnotách, dostal až na dvanácti násobek ceny, tedy nad 60 EUR/MWh.

A v ČR si tyto ceny vybraly svou oběť v podobě krachu největšího alternativního dodavatele energií – Bohemia Energy. Ten dodával elektřinu přes 600 tis. odběratelům a dalším 300. tis. odběratelům plynu. Krach přišel v době, kdy byly ceny energií rekordně vysoko – přechod tak velkého množství odběratelů dále umocnil tlak na růst cen.

Strategie takzvané „otevřené pozice“, tedy nakupování elektřiny pro své zákazníky na poslední chvíli, se nyní Bohemia Energy nevyplatila.

Zpátky ale k plynovodu Nord Stream 2 – německé regulační úřady v druhé polovině roku 2021 odolávaly velkému tlaku veřejnosti a politiků o urychlení procesu či udělení výjimky, která byla nezbytná k zahájení provozu, v důsledku vysokých cen plynu a na to navázaných cen elektřiny.

Gazprom přitom dodával v průběhu roku 2021 do Evropy podstatně méně plynu než roky předešlé neovlivněné pandemií.

V roce 2019 dodal Gazprom do Evropy a Turecka (mimo zemí bývalého Sovětského svazu) přibližně 199 miliard m³ (i v předchozích letech byla tato hodnota obvyklá), v roce 2020 silně ovlivněného pandemií to bylo 175 miliard m³ a v roce 2021 tyto dodávky prakticky zopakoval a dodal 177 miliard m³, čímž zaostal za svým plánem.

Tržní podíl Ruska na evropském trhu se zemním plynem tehdy činil okolo 35 %. I to následně přispělo k nedostatku zemního plynu v Evropě.

Rusko opakovaně ujišťovalo, že je připraveno dodávky plynu do Evropy navýšit, jak již bylo zmíněno, a to skrze Nord Stream 2. Tím by poklesly ceny energií a krize byla zažehnána. Ke konci roku 2021 už nicméně začaly do veřejného prostoru prosakovat informace o možném útoku Ruska na Ukrajinu.

Přečtěte si také |

Miroslav Bobek: Pravda o olgoji chorchojovi

EU posléze obrátila svůj názor na komerční uvedení plynovodu do provozu a politická podpora pro Nord Stream 2 se postupně vytrácela.

Energetická, nebo spíše plynová, krize proto začínala nabírat zcela nových rozměrů.