Požáry vrací vodu povodím Yosemitského národního parku

Stephens vidí základní rozpor v tom, že lidé v sobě chovají kreslenou představu, jak vlastně takový opravdový les vypadá: „Že les znamená stejnověký nahuštěný porost, celý zelený a stojící, tvořený velkými stromy, je omyl.“ K tomu, aby mohl les přirozeně zmlazovat a obnovovat se, potřebuje i mladé stromy, které se v zapojeném porostu zřídka prosadí.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Dawn Endico / Flickr

Požáry po tisíciletí formovaly krajinu na západě USA. Ať už za jejich zažehnutím stály blesky nebo cílená snaha Indiánů, přinášely sem plameny nejen destrukci a žár, ale taky žádoucí akceleraci biogeochemických cyklů a přírodní regeneraci porostů. S příchodem evropských kolonistů začal být oheň v přírodě vnímán silně negativně, a od roku 1905 ohni vyhlásila nově založená americká Lesní správa plamenům boj. První zpochybnění celkové užitečnosti potlačování ohně – kvůli úbytku cenných habitatů a nebezpečného navýšení „paliva“ v krajině bez požárů – se začala ozývat ve 40. a 50. letech minulého století. Trochu nečekaně si na absenci ohně stěžovali jak ekologové z kalifornských univerzit, tak i lesníci.

Lesy, kterým je dovoleno hořet

V roce 1963 jeden z průkopníků americké ekologie, Starker Leopold, navrhl ve své studii změnu dosavadní protipožární doktríny u národních parků. V roce 1968 pak některé národní parky vyčlenily zóny „s nízkým rizikem pro lidské zasídlení“ (obvykle v izolovaných a nedostupných lokalitách o vyšších nadmořských výškách) a od samého konce 60. let mohla americká odborná veřejnost sledovat ve třech různých regionech (na území NP Sequoia, Kings Canyon a Yosemite), co všechno oheň dovede. A začalo hořet.

Mezi lety 1973-2016 došlo na jednom z yosemitských povodí, na Illilouette Creek (kde se od roku 1972 nehasí), k 21 požárům. Tedy, lokálních bylo více, ona jednadvacítka patří těm, jež zasáhly plochu větší než 40 hektarů. Představa toho, že někde v národním parku každé 2-3 roky hoří les o výměře 75 fotbalových hřišť, se ne každému pozdává. „Když sem po požáru zavítají turisté, říkají: koukněte se na ty mrtvé stromy,“ říká Scott Stephens, profesor environmentálních věd z univerzity v kalifornském Berkeley. „A my jim na to můžeme odpovědět, že aspoň názorně vidí, jak vypadala celá Sierra Nevada před 200 lety. Ono to totiž nebylo vždycky úpravné, hezké a čisté.“

Stephens vidí základní rozpor v tom, že lidé v sobě chovají kreslenou představu, jak vlastně takový opravdový les vypadá: „Že les znamená stejnověký nahuštěný porost, celý zelený a stojící, tvořený velkými stromy, je omyl.“ K tomu, aby mohl les přirozeně zmlazovat a obnovovat se, potřebuje i mladé stromy, které se v zapojeném porostu zřídka prosadí. Faktorem, který v Yosemite přirozeně probírku zajišťoval, byl právě oheň. Oheň ovlivňoval pučení, regeneraci, produkci a stratifikaci semen. Byl garantem rozmanitosti.

Zatímco celá Sierra Nevada plošně vysychá, povodí Illilouette Creek tenhle problém nemá. Mezi lety 1969-2012 se tu zásoba vody a půdní vlhkosti zvýšila o 30 %, což je nesrovnatelné v kontextu celé dnes tak vyprahlé Kalifornie.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Fabio Achilli / Flickr

Mozaika biotopů i druhově pestré vegetace

Lesy Illilouette Creek, kterým je dovoleno hořet, nabízejí pestřejší biotop – pro zvířata, hmyzí opylovače, netopýry. A samozřejmě také pro rostliny, jež si mohou vybrat z mozaiky prosluněných i stinných míst. „Namísto husté zdi zeleně a vyrovnaného zástupu stromů tu jsou spíš rozvolněné porosty, prokládané křovinami, světlinami pasek, podmáčených luk, na nichž jsou ohořelé pařezy obstoupeny semenáčky malých borovic,“ popisuje Stephens. Oheň, který se tu nekontrolovaně a bez hašení tu a tam realizuje, sem prostě nepřináší záhubu a katastrofu, ale život.

Existují tu plochy „mladých“ patnáctiletých stromů i segmenty se stromy mohutnými věkovitými. Dokonce i vlhká místa, kudy oheň neprojde. Probírka předchozími požáry už zbavila lesy paliva, takže plameny přes vlhké plošky neprorazí. „Teď, po padesáti letech, se už nedá upřít, že oheň úspěšně obnovil Illilouette,“ říká Brandon Collins, lesník, který 155 kilometrů čtverečních této vybrané plochy monitoruje. „Vytvořila se tu, za relativně krátký čas, komplexní mozaika vegetace, s kaskádovým efektem na řadu ne úplně očekávaných jevů.“ Jedním z nich je vliv na regionální hydrologické charakteristiky.

Když oheň přináší vláhu

Zatímco celá Sierra Nevada plošně vysychá, povodí Illilouette Creek a Sugarloaf Creek (kde od roku 1968 také smí hořet) tenhle problém nemá. Mezi lety 1969-2012 se tu zásoba vody a půdní vlhkosti zvýšila o 30 %, což je nesrovnatelné v kontextu celé dnes tak vyprahlé Kalifornie. Jak je to možné? „Méně stromů konkurujících si o vodu, a také větší odhalená plocha, která je schopna přijímat vodu z dešťových a sněhových srážek,“ vysvětluje Gabrielle Boisramé, z výzkumného institutu v Nevadě.

Na stromy v hořících povodích nedopadlo sucho a mortalita semenáčků jako na zbytek Kalifornie v letech 2014 a 2015. Taková adaptace na sucho je přitom víc než žádoucí. „Máme teď 10-20 let na to, abychom v podobném duchu změnili trajektorii, po které se ubírají ostatní kalifornské lesy,“ dodává k tomu Collins. „Protože bezvýhradná ochrana lesů před požáry se ukázala být ve výsledku jako dost perverzní opatření, které problémy, a to včetně silných ničivých požárů, jen zhoršuje.“

Přečtěte si také |

Americký západ musí rychle pochopit, že proti ohni musí bojovat ohněm. Jinak shoří

„Klimatické změny podle mě nejsou z více než 20-25 % odpovědné za náš problém s plošnými požáry v Kalifornii,“ dodává Stephens. Kalifornii do problémů dostalo to, v jakém stavu jejich lesy jsou, respektive, v jakém byly uměle před dekádami zakonzervovány. Zdejší lesy k tomu, aby vypadaly jako kalifornské lesy, oheň potřebují. Poselství lekce z Illilouette Creek je prosté: Chcete pestrou přírodní krajinu, podporující biodiverzitu; dostatečně zavodněnou a odolnou jak proti požárům, tak i vlivu klimatických změn? Tak ji nechejte hořet.