Některé řeky získaly "lidská" práva pro lepší ochranu. Model se ale neosvědčil

Novozélandská řeka Whanganui, poeticky nazývaná „Ta, jež plyne do moře“ - kterou uctívá původní maorské obyvatelstvo - získala legální statut v únoru 2017.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Felix Engelhardt / Flickr

V roce 2008 byla ekvádorská Vilcabamba první řekou světa, která získala a hájila svá práva u soudu. A navíc úspěšně. O tři léta později nabyly lidských práv řeky v Bolívii. Novozélandská řeka Whanganui, poeticky nazývaná „Ta, jež plyne do moře“ - kterou uctívá původní maorské obyvatelstvo - získala legální statut v únoru 2017. Posvátným řekám, Ganze a Jamuně, přiznal indický soud stejná práva, jaká mají lidé, jen o měsíc později. A v září se dočkala právního zastání a nabytí svých práv australská Yarra.

V lednu 2019 byla za lidskou bytost prohlášena peruánská Marañón, v únoru pak byla základní lidská práva přiznána přítokům a jezeru Eire v Ohiu. V srpnu téhož roku byly za „lidskými právy obdařené“ prohlášeny všechny řeky v Bangladéši. Loni se lidských práv dočkala 300 kilometrů dlouhá Magpie v Kanadě. Kromě zde uvedených existují takové právně polidštěné řeky ještě v Kolumbii, Namibii, Lesotho, Argentině, Salvadoru a Ugandě, a legální akce k nabytí práv (zesvéprávnění) nyní probíhají minimálně u dvou tuctů (podle jiných zdrojů až 40) dalších vodotečí.

Příklady špatné praxe

Nápad přiznat řekám lidská práva, nebo alespoň právně širší legální statut živé bytosti, tedy zjevně nestárne, nevychází z módy. Přestože většinou nemá dlouhého trvání, a byť se vždy tváří objevně a revolučně, v praxi zatím nefunguje.

Jezero Eire pozbylo svůj mimořádný statut po necelém roce, původní verdikt o nabytí práv byl totiž protiústavní. Vilcabamba, Marañón i Whanganui „dojíždí“ na plánované projekty vodních elektráren, Yarra na obskurní povahu své právní existence a celkově nejasnou definici, v Bolívii sloužila idea rovnoprávnosti přírody a řek jen jako heslo prezidentské kampaně, bangladéšské řeky už definitivně dojely na přeshraniční a mezinárodní dohody. A posvátná Ganga? Ta si nakonec udržela právní statut necelé 4 měsíce. Musí se ale nechat, že zrovna její případ názorně vystihuje to, co je vlastně nejčastější příčinou selhání, a co činí z aktu přiznání práv řekám hrubě nedomyšlený a vyprázdněný počin.

„Nedávalo to smysl,“ vysvětloval tehdy Shadan Farasat, advokát Nejvyššího soudu v Indii. „Dát řece stejná práva a legální status… to v zásadě neznamená nic, je to prázdná proklamace. Řeka sama nebude žalovat své znečišťovatele, nepřijde k soudu. Nikdo nevysvětlil, jak má takové vyhlášení přispět k tomu, že se řeka nakonec stane čistší. Ta myšlenka byla čistě symbolická.“

I v případě Gangy se hovořilo o tom, že bude mít stejná práva jako lidé. A pokud jí bude někdo znečišťovat či jinak poškozovat, bude moci být souzen tak, jako kdyby způsobil újmu člověku. To by ale na lavici obžalovaných usazovalo kolem 400 milionů lidí, kteří žijí na jejích březích.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Daniel Bachhuber / Flickr

Opatrovníci od Bobří řeky

Žádná řeka, ani ta s přiznanými právy, se (s výjimkou povodní) nepřiplaví k soudu, nenajme si advokáta a právní tým, nevyplní formuláře, nepodá žalobu na znečišťovatele. Někdo to za ni musí udělat. Otázkou zůstává, kdo se takového úkolu zhostí, kdo se vůbec může považovat za správce legální podstaty bytosti-řeky.

Na Novém Zélandu, v Austrálii, Bolívii, Namibii, Kolumbii, Bangladéši, Indii a v Kanadě mají takové řeky své pečovatele, právní zástupce. Většinou jde o příslušníky domorodých komunit, etnika prapůvodních obyvatel, nebo řekou „dotčené“ obyvatele. V Ekvádoru, USA a Ugandě se za práva řek mohou bít všichni řádní občané. Jejich názor na to, co jim do péče svěřená řeka snese, se ale může diametrálně lišit.

Neregulovaný rybolov? Pro kanadské potomky indiánů naprosto běžná záležitost, která je ale v rozporu s ochranou přírody. Neregulovaný odběr vody, řízené zaplavování polí? Standard Peru i Ekvádoru, který ale vede ke snížení průtoku a za sucha „škodí“. Vypouštění splašků a masivní znečišťování řeky vlastními odpady? V Indii naprosto běžná součást životního stylu obyvatelstva. V případě Gangy se hovořilo o tom, že bude mít stejná práva, jaká mají lidé. A pokud jí bude někdo znečišťovat či jinak poškozovat, bude moci být souzen tak, jako kdyby způsobil újmu člověku. To by ale na lavici obžalovaných usazovalo kolem 400 milionů lidí, kteří žijí na jejích březích.

Příliš drahá spravedlnost

Samozřejmě jsou tu situace opačné, kdy hrstka lidí – komunita správců řeky - brání výstavbě přehrad a hydroelektráren na posvátné řece, ale tím blokují rozvoj čistých a obnovitelných zdrojů energie pro svůj celý stát. Kritické neshody panují i uvnitř komunit správců: někteří mohou vidět za rozvojem energetického potenciálu řeky přínos pro svůj kmen, kraj, přírodu - jiní zhoubu.

V Lesotho takhle „správci“ schválili výstavbu dvou velkých přehrad, přičemž si většina zbývajících obyvatel i nadále myslí, že tím bylo řece ublíženo, a že se správci jen nechali uplatit. Velkým zádrhelem mezinárodního práva jsou samozřejmě řeky, které odtékají za hranice. Do států, kde jejich právní statut neuznávají. Vytváří se tím dojem bezpráví.

Ruku v ruce s tím jde fakt, že ony domorodé komunity správců mají jen omezené prostředky pro právní obhajobu řeky. Namibijští Ovahimbové úspěšně v soudní bitvě bránili výstavbě přehrady na řece Kunene. Ale když bylo téma nadneseno znovu, o 10 let později, neměli už prostředky na advokáty. Podobně to u soudu napodruhé projeli i ochránci řeky Vilcabamba. Ochrana řeky, alespoň v jejich pojetí, je jako komunitu zruinovala.

Peníze na právní zastupování hrály velkou roli v USA. Víceméně v teoretické rovině se tu vytvořil právní spor, při němž by skupina bohatých developerů a průmyslníků byla schopna soudně zablokovat jiné formy využívání řeky (žádné rybaření, koupání, odběry na zalévání), než ty, které v rámci svého pohledu považovaly za řeku prospěšné. Spor se nakonec před soud nedostal.

Žádná řeka, ani ta s přiznanými právy, se nepřiplaví k soudu, nenajme si advokáta a právní tým, nevyplní formuláře, nepodá žalobu na znečišťovatele. Někde mají řeky své pečovatele, právní zástupce. Většinou jde o příslušníky domorodých komunit nebo řekou „dotčené“ obyvatele. Jinde se za práva řek mohou bít všichni řádní občané. Jejich názor na to, co jim do péče svěřená řeka snese, se ale může diametrálně lišit.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | cliff hellis / Flickr

Kde končí řeka?

Když odhlédneme od správců a zástupců řek, naprostý chaos pak panuje na úrovni definice toho, co to vlastně řeka je. Jde o její koryto, vodu? Řeka se ale mění, svůj tok i průtok. Patří k ní živé organismy, ryby? A přináleží k řece i břehy, lesy na březích a svazích? Celé povodí, které ji vyživuje a vše, co na něm stojí, jako bylo navrhováno v případě australské Yarra?

Nejasná definice totiž brání vymezení působnosti, vytýčení konfliktních zón a stejně tak nejasná jsou i ona práva řek. Ty si v odlišných regionech vykládali různě. Může řeka jako právní subjekt disponovat svou vodou? Náleží jí veškeré zdroje, které z ní využíváme? Může řeka – se svolením svých správců - někomu odprodat část svého průtoku? Budeme jí/jim pak platit za vláhu?

Existuje sice populární Všeobecná deklarace práv řek, jež zahrnuje - Právo na volný průtok, Právo plnit základní funkce ekosystému, Právo na neznečišťování, Právo napájet se a být napájena z udržitelných vodních zdrojů, Právo na biologickou rozmanitost a Právo na obnovu - ale už z toho výčtu je patrné, že tato práva nejsou naplňována vlastně u žádného toku. A deklarace se tím stává bezpředmětnou.

Právo a povinnost

Velmi zajímavým aspektem je, že vlastně pořád zmiňujeme „práva“, ale neměli bychom přitom zapomenout ani na „povinnosti“. Řeka se totiž nabytím legálního statusu živé bytosti stává subjektem, který můžete zažalovat. Za majetkovou škodu způsobenou povodněmi, za utonutí, újmu vytvořenou suchem. Právě v tomto ohledu je přístup založený právní podstaty řek absolutně nedostačující. V současné době je totiž řeka zobrazována jako oběť, nikoli potenciální aktér.

Kdo tedy ponese odpovědnost za špatnou sanitaci řeky, to, že otrávila obyvatele vesnice na břehu? Kdo bude odpovědný za to, že se kvůli zamítnuté melioraci vylila z břehů a poškodila dopravní komunikace? Ponesou vinu její správci? Zbavíme je opatrovnictví? A jak potrestáme řeku, která nenaplňuje své závazky vůči společnosti?

Snaha obdařit řeku statutem lidské (nebo živé) bytosti, zrovnoprávnit ji s námi, vychází sice z ušlechtilých motivů, ale je velmi naivní a nedomyšlená. Pokouší se totiž napasovat náš systém kritérií a hodnot, dimenzované jako právní rámec, na svět přírody. A proto ani při nejlepší vůli nefunguje.