Svět čeká, že prezident Lula zachrání Amazonii. Brazilci doufají, že zachrání je

Poslední říjnovou neděli 156 milionů brazilských občanů odvolilo v prezidentských volbách, aby se první listopadové pondělí dočkali definitivních výsledků. Byly velmi těsné, rozhodly je necelé 2 miliony hlasů. Od 1. ledna 2023 tedy bude prezidentem Brazílie Luiz Inácio Lula da Silva. Co to nejspíš znamená pro životní prostředí v sedmé nejlidnatější země světa? Interpretovat výsledky jihoamerických voleb a jejich přímý dopad na životní prostředí je většinou nevděčným úkolem. Tentokrát je to trochu jiné, protože sedmasedmdesátiletý da Silva rozhodně není novou tváří politiky. V čele Brazílie mezi lety 2003-2011, tedy po dvě navazující volební období, už stál. A jeho někdejší působení v nejvyšším státním úřadu tak bylo pro dnešní voliče určitou garancí toho, kterým směrem se bude jejich země ubírat dál.

Není to změna, ale návrat

To je mimochodem první věc, kterou mají zahraniční média komentující brazilské prezidentské volby tendence vykládat si chybně. Brazilci si totiž pro sebe nezvolili „změnu“, jak rezonuje v anglicky psaném tisku, ale spíše „návrat“ do minulosti. Zpět k něčemu, čím už si před lety prošli, a s odstupem času to pro sebe vyhodnotili jako méně bolestivé a škodlivé, než počínání teď již dosluhujícího silně pravicového Jaira Bolsonara.

Letošní volba 39. prezidenta byla rovněž do značné míry poznamenána odporem vůči Bolsonarovi, což ale ne nutně znamená totéž, jako vyjádření náklonnosti k Lulovi. Pro spoustu voličů byl středo-levicový Lula jasným kandidátem jen proto, že nebyl Bolsonaro. A byť Bolsonarova podpora v posledních letech klesala, i tak mu nyní v demokratických volbách vyjádřilo podporu 49,15 % z těch, co zamířili k urnám. V součtu z toho plyne, že Luize Inácia Lula da Silvu rozhodně nečeká v úřadu lehká práce.

Liberálně smýšlející svět od něj očekává radikální změnu kurzu a kroky vedoucí k zelené budoucnosti, zatímco polovina občanů jeho země doufá spíš v návrat starých dobrých časů. Lula má nyní bezpochyby velkou podporu v zahraničí, ale na domácí půdě má zatím jen velmi chatrný mandát. Nemůže se opřít ani o Senát nebo dolní komoru Kongresu, kde mají příznivci dosluhujícího Bolsonara blízko absolutní většině.

Když musíte o laskavost žádat nepřátele

Což je vlastně odpovědí na – pro zbytek světa asi ten nejlákavější – volební slib, s nímž šel Lula na vítěznou zteč. Přislíbil totiž přiřknutí statutu chráněného území polovině rozlohy brazilské pralesní Amazonie. A na této ohromné ploše (zhruba o rozloze 2,5 milionů kilometrů čtverečních) by rád zcela zastavil všechny nelegální aktivity, od kácení dřeva po těžbu nerostů. Zkrátka, zabrzdil všechny destruktivní počiny, a vytvořil cosi jako obří pralesní rezervaci, netknutost zbavenou negativních vlivů člověka.

Háček je v tom, že takový fantastický a jistě obdivuhodný počin – k tomu, aby skutečně fungoval – nestačí jen „vyhlásit“. Je třeba na jeho plnění dozírat a kontrolovat jej. A tuto dozorčí roli v terénu dosud, soudě podle nárůstů odlesnění tedy spíše teoreticky než prakticky, plnili pracovníci Brazilského institutu životního prostředí a obnovitelných přírodních zdrojů, tzv. Ibama. A o jejich financování nebo kapacitním navýšení zatím rozhoduje dolní komora Kongresu.

Takže pokud tito Bolsonarovi loajální dosud zákonodárci neodhlédnou od své stranické příslušnosti, na ambiciózní plán ochrany poloviny pralesů nepůjde ani jeden real. A stejné je to i se slíbenými plány na rozšiřování stávajících a zřizování nových rezervací. Lula by k tomu fakticky potřeboval souhlas svých odpůrců. A to pravděpodobné zatím není, byť se o staronovém prezidentovi ví, že je zkušeným matadorem vyjednávání. Tedy, že jím ještě před 11 lety byl.

Měřítka ochrany Amazonie

Zákoutí brazilské legislativy znalí analytici připouští, že Lula má mnohem lepší prostor k realizaci svého ochranářského plánu na tzv. neurčené federální půdě. Tedy zhruba na 570 000 kilometrech čtverečních amazonských pralesů, jež přináleží pod správu federální vlády, aniž by měly definovány nějaké využití. Tady může bezzásahové území prezident vyhlásit skrze exekutivní příkaz, a nemusí nikoho žádat o svolení. Nicméně by pro správu takové plochy musel vyčlenit peníze přímo z rozpočtu své vlády, a tento fond je momentálně – i kvůli Bolsonarovi a nedávné pandemii covid19 – velmi napjatý.

Na druhé straně se musí nechat, že Lula už dříve posloužil jako efektivní ochránce amazonského pralesa. Za jeho poslední éry se podařilo (ve srovnání s prezidentem Fernandem Henrique Cardosem) snížit objem kácení o 72 %. A nyní je, kvůli Bolsonarovi, objem kácení za posledních 15 let o 75 % vyšší. Takže každá projevená snaha o omezení odlesňování půjde vidět.

Na Lulovo prohlášení o slíbené ochraně poloviny pralesní Amazonie můžeme pohlédnout kriticky, cynickou matematikou a dotazem: „A co bude s tou druhou polovinou?“. Její vykácení by totiž zjevně trumflo destrukci dosud způsobenou Bolsonarem. Takový scénář se naštěstí pravděpodobný nejeví. Nicméně se z posledních projevů Luly před zvolením (a jeho prvních po vyhlášení výsledků) vytrácí konzistence jasného poslání. Hovořil totiž jak o omezení kácení pralesů o 80 %, tak i o úplném zákazu deforestace, o nulovém odlesnění.

To první už přitom jednou skoro dokázal, a to druhé zatím ještě nikdy žádný brazilský ani jiný jihoamerický prezident nedosáhl. I proto jsou místní představitelé ochranářských neziskovek a environmentálních sdružení přinejmenším opatrní a nedůvěřiví. A spíše doufají, že v prvních měsících své vlády Lula aspoň zruší, jak slíbil, většinu dekretů, přijatých narychlo Bolsonarem. O vyvlastňování půdy pralesních indiánů a otevírání džungle těžbě formou udílených licencí.

Brazilský průmysl je destruktivní

S nadšenými ovacemi bylo, spíše ve světě než v Brazílii, přijato další Lulovo prohlášení: „Znovu dokážeme, že je možné vytvářet bohatství, aniž bychom ničili životní prostředí.“ Jenže i tady je zakopaný pes. Brazilský napjatý rozpočet tradičně vyrovnává jen export, jež se na HDP podílí 15 %. A okno příležitostí, jak se dobrat prostředků pro financování všemožných iniciativ, je velmi úzké.

Brazílie pro Evropu (respektive pro Německo, Holandsko a Francii) dodává zemědělské produkty, pro Čínu pak železnou rudu a celulózu, a bohatnout může ještě na ropě těžené v pobřežních vodách. Žádné z těchto odvětví se ale nedá ve své současné podobě považovat za nějak vstřícné k životnímu prostředí.

Lula přitom potřebuje navýšit jejich obrat, aby z nich do státní kasy plynul zisk, který by pak mohl reinvestovat do financování environmentálně vstřícných aktivit. A těch si – kromě již zmíněného zakládání nových rezervací a chráněných oblastí a podpory státní organizace ochrany přírody ICMbio – připravil formou exekutivních příkazů 120.

Hodí se zmínit, že zahraničními komentátory je Lula vnímán jako protipól Bolsonara. Tito komentátoři přitom dost možná selektivně zapomněli, že kromě velké zásluhy jeho předchozí vlády – výraznému snížení tempa odlesňování – také zásadně přispěl k rozvoji masného exportního průmyslu. Hovězí steaky z Brazílie do celého světa, to je především Lulova práce. A od zákonodárců zvolených zemědělci, farmáři a rančery momentálně plyne Lulovy jediná podpora v Kongresu.

Tato oblast jeho křehké podpory se tedy nějaké radikální změny nejspíš jen tak nedočká, a nový brazilský prezident nejspíš dál půjde na ruku vývozním gigantům, jako Carrefour, Tesco, Stop & Shop, a BNP Paribas. Lula získal podporu od brazilských farmářů i proto, že na ně začínají doléhat důsledky klimatických změn. Především ve formě vzrůstajících vícenákladů. Od něj očekávají stabilizaci trhu a dotace.

Vize, na které nejsou prostředky

Lula teď navíc slíbil nový koncept podpory, zacílený na malé farmáře. Jde o vládní půjčky, motivující k udržitelnému hospodaření na již vykácené a lesů zbavené, degradované půdě. Tento program by ale mělo financovat vyšší zdanění oněch gigantů průmyslové produkce potravin pro export, což samo o sobě vytváří dost zacyklený a prozatím neprůchozí systém.

Právě za to se před volbami dočkal největší kritiky: Lula má totiž ambiciózní vize, ale nikoliv realistický ekonomický plán. Dost možná kvůli tomu si ve volbách vysloužil tak těsný výsledek. Za hranicemi Brazílie totiž existuje víc než jeden názorný příklad katastrofálních dopadů vlády levicových prezidentů s původně odvážnými vizemi.

Očekávané třetí funkční období prezidenta Luly je v zahraničí spojováno s návratem vykolejené Brazílie zpět na trať plnění environmentálních dohod. Na letošní Konferenci OSN o klimatické změně (COP 27) jeho vyslanci nechybí, ale optimismus je předčasný. Lula se prve nijak nevymezoval proti podpoře tradičního „domácího“ těžebního průmyslu, za jeho éry vláda aktivně podporovala a financovala prospekci nových ložisek nerostů a fosilních paliv. Emisní bilanci své země neřešil.

Střízlivě od něj dnes můžeme očekávat variaci Green Deal, ovšem na brazilský způsob, v mezích a tempu odpovídajícím možnostem Brazílie. Tedy žádný bruselský kvapík, a nejspíš ani změny v rytmu samby. Rychlost zavádění těchto změn pak nemusí nevyhovovat zemím rozvinutým. Dá se očekávat, že pokud by se tempo mělo urychlit, bude Lula hledat podporu k financování u evropských zemí, s nimiž má jeho stát dlouhodobou obchodní spolupráci.

Je to vlastně podobné, jako u Amazonie: pokud se má přeci jen něco v Brazílii měnit, bude to zbytek světa něco stát. Už před svým zvolením vedl Lula zprostředkovaná jednání s reprezentanty afrických států a Indonésie o možném společném postupu v ochraně tropických pralesů a zemědělské politiky. Podle analytiků se tu dost možná rýsuje nadnárodní aliance, smlouva o nedotknutelných lesích a udržitelných plantážích hospodářských plodin, za jejichž nedotknutelnost/udržitelnost ovšem bude rozvinutý svět platit.

Peníze pro potřebné a Amazonii

Velké peníze na ochranu ještě větší přírody – a to, kde je teď sehnat – jsou jedním z hodně diskutovaných témat příprav Lulova prezidentství. Určitě se počítá s návratem k tzv. Amazonským fondům, od nichž se úspěšně odřezal Bolsonaro svou naprosto destruktivní environmentální politikou.

Nicméně s penězi a přístupem k zahraničním fondům se ale u Luly pojí ještě jeden škraloup. Už jako bývalý prezident totiž strávil Lula 580 dní za mřížemi (odsouzen byl na 12 let) pro přečiny obludné korupce a praní špinavých peněz. O tom, zda skutečně pobíral peníze od naftařských společností (konkrétně od společnosti Petrobras), a zda z těchto nelegálních prostředků skutečně financoval svůj nákladný životní styl a politickou kariéru, se v Brazílii moc nespekuluje.

Pro běžné občany to nebyl až tak zásadní prohřešek, který by byl překážkou jeho současného zvolení. Nicméně zahraniční partneři si budou jistě žádat u nových projektů investic do životního prostředí Brazílie mnohem větší transparentnost a větší kontrolu nad hospodařením.

Miliardy stromů v pralesích ale Lulovy hlas nedaly, volili ho lidé, a jejich přání bude muset naplnit nejdříve. Třeba bojem proti celonárodní chudobě nebo obranou potlačovaných lidských práv, jež jsou rovněž podstatnou součástí jeho agendy. V Brazílii trpí hlady 33 milionů lidí, a to je pro nového prezidenta mnohem palčivější téma než deforestace.

Tím nechceme naznačovat, že Lula slibuje násobně víc, než dokáže splnit. Ale ono to tak docela vypadá, protože jeho voliči od něj nejspíš očekávají něco jiného, než komentátoři ve zbytku světa. Zatímco svět doufá, že Lula zachrání Amazonii, jeho voliči mají naději, že pro ně zachrání Brazílii. A to nemusí znamenat to samé.

---

reklama

---