Ivana Kabelková: Města změnila celý koloběh vody. Snažím se to napravit

V roce 2006 se spolu se svými kolegy pustila do odvážného dobrodružství. Napravit to, jak česká společnost pohlíží na dešťovou vodu. Díky Ivaně Kabelkové už dešťovou vodu „nelikvidujeme“, ale učíme se s ní hospodařit.

Zabýváte se vsakováním dešťové vody. Můžete prosím vysvětlit, co to je?

Jedná se o decentrální hospodaření s vodou přímo v místě, kam spadla. Společně s kolegy jsme napsali technickou normu, která specifikuje, za jakých podmínek je vsakování na pozemku možné.

Jak by se tedy mělo s dešťovou vodou zacházet?

Pokud se neplánuje jiné využití, tak první prioritou je dešťovou vodu vsakovat, a to nejlépe povrchově přes zatravněnou humusovou vrstvu, která ji předčistí. Když to technicky nejde, měla by se voda regulovaně odvádět do povrchových vod oddílnou dešťovou kanalizací. Pro regulaci se využívají retenční nádrže s nějakým škrticím zařízením. Nejméně preferovanou možností je odvod vody do jednotné kanalizace.

Týkají se tato opatření veškeré zástavby?

Ze zákona se týkají pouze nových staveb, protože u stávající zástavby je jakýkoliv zásah do budovy či pozemku velice složitý. U nových domů se podporuje vybudování dvojích rozvodů vody a akumulačních nádrží. Pokud lidé vodu neakumulují a nevyužívají, musí nastat jedna ze tří popsaných situací. V případě, že se rozhodnou vodu posílat do kanalizace, mají povinnost prokázat, že šetrnější možnost neexistuje.

Mohou dešťovou vodu využívat i starší domy?

Lidé běžně sbírají vodu do sudů k zalévání zahrádek, ale jsou i jiná řešení. Program Dešťovka poskytuje dotace na stavbu podzemních nádrží a vybudování rozvodů pro dešťovou vodu v domech. O dotace je velký zájem, první kolo bylo vyčerpáno během několika hodin a teď běží druhé kolo.

Jak se řeší vsakování vody na veřejných prostranstvích?

Měla by pro ně platit výše zmíněná pravidla. Na stávajících prostranstvích je hospodaření s vodou problém, protože je tam většinou voda sváděna do kanalizací. Řada měst si však už uvědomila, že kanalizace není nebo nebude dostatečně kapacitní s ohledem na novou výstavbu. Jedno z řešení je odpojovat nepropustné plochy od kanalizace tak, že se tam dělají propustné povrchy, nebo se voda vsakuje do propustných ploch vedle.

Kromě vsakování je však také možné nechat vodu vypařovat.

To je určitě pravda. Výpar ochlazuje vzduch a zlepšuje mikroklima ve městech. K tomu slouží například centrální nádrž s biotopem osázeným rostlinami nebo zelené střechy. Všemi opatřeními se snažíme přiblížit původnímu koloběhu vody, jak vypadal předtím, než tam bylo město postaveno. Jsou známá procenta, kolik vody se vypaří, odteče a vsákne a my se snažíme těmto poměrům přiblížit.

Je vůbec možné vsakovat vodu v centrech měst? Když si představím Staroměstské náměstí v Praze, nevidím tam moc možností.

Tak tam to třeba nejde. Jedině že by se udělala velká rekonstrukce. Čím více historické centrum města je, tím je to horší. Většinou voda odchází do kanalizace. Důležité je si uvědomit ještě jednu věc. Doposud jsme se bavili o vsakování spíše malého množství dešťové vody, které přichází s velkou periodicitou (tj. velmi často). Může se ale stát, že jednou za čas přijdou velké srážky a v té chvíli je jakékoliv vsakování vody těžké. V některých městech například v Kodani zachycují tyto extrémní srážky tak, že náměstí de facto napustí jako bazén a že určí ulice, kterými voda bude odtékat po povrchu pryč, aby nedošlo k zaplavení města. Ale to je zatím docela výjimečné.

Je něco takového i u nás? Nebo plánuje se to někde?

Ne u nás ještě, ale již se povědomí o těchto opatřeních zvyšuje.

Když už jsme u těch povodní, proč se České republice nedaří jim zabránit?

Když není v pořádku půda, vodu nezadržíme. U nás je stav půdy bohužel špatný. Nicméně občas se vyskytnou tak velké povodně, které nezadrží ani půda ani žádná retenční zařízení. Povodeň, která přišla v roce 2002 do Prahy, byla minimálně pětiset letá, ne-li tisíciletá. Pravdou však je, že samotná města a vesnice přispívají na malých tocích k lokálním povodním.

Co tím myslíte?

Jsou to povodně, které vznikají tak, že se dešťová voda rychle svede přes kanalizaci do potoků, které se pak rozvodní a mohou zaplavit různá území. Tím, že jsou města a obce vyasfaltovaná, odtok kanalizacemi se urychluje. Lidé si málokdy dokážou uvědomit, jak rychlá voda dokáže být.

A přitom je tolik koryt potůčků vybetonovaných, až v nich přitom paradoxně nakonec neteče nic.

Ono je to celé propojené. Když se voda rychle odvádí kanalizací, musí se zpevnit potok, aby byl schopen vodu pojmout. Rychle vodu odvede dál a způsobí tak povodeň v níže ležící oblasti. Voda, která z původního území odteče, tam potom chybí, protože se nevsákla do půdy ani nedoplnila podzemní zdroje. Proto nakonec potůčky nemají dost vody. Města prostě změnila celý koloběh vody.

Jaký má na tento koloběh vliv změna klimatu?

Roční úhrny srážek se za posledních padesát let sice nezměnily, ale co se začíná měnit, je rozložení srážek v roce a jejich intenzita. Prodlužují se období sucha následovaná výraznějšími obdobími srážek, což je problém.

Řešení tohoto problému je důležité, ale připadá mi, že ve společnosti se problematice nikdo příliš nevěnuje.

Teď už ano. Velmi přispěla dvě minulá suchá léta za sebou. Historicky téma tlačila dopředu zejména Asociace pro vodu ČR. V této asociaci vedu skupinu odvodňování urbanizovaných území. V roce 2006 jsme si dali za úkol se této problematice systematicky věnovat a změnit legislativu, aby se ekologické principy dostaly do zákonů a nařízení. Chtěli jsme také napsat technickou normu a dělat osvětu. Za těch deset let začínáme být spokojení.

To ráda slyším. Máte pocit, že dochází ke zlepšování?

Došlo k velkému posunu ve vnímání dešťové vody. Dříve se mluvilo o její likvidaci, poté o nakládání a dnes už se vyjadřujeme o hospodaření. Zvýšilo se i povědomí u mnoha lidí jako například u vodoprávních a městských úřadů, architektů, a dokonce i studenti začínají mít o téma zájem. Některé profese jsou však stále rigidní a k vodě přistupují jako k odpadu. Dopravní stavitelé a lidé pečující o městskou zeleň nechtějí opustit zažité způsoby a trvají třeba na stavbě obrubníků, které dešťovou vodu pouze blokují.

Ulice by tedy byly lepší bez obrubníků?

Ano, pokud by vedle nich byl zelený pás s průlehem, do něhož by se voda mohla bočně vsakovat. Stejně tak u všech chodníků. Můžete uvést nějaké příklady, kde se s dešťovou vodou daří efektivně pracovat? U nás jich zatím moc není. Napadají mě dvě místa v Brně – kampus Masarykovy univerzity v Bohunicích a realizace průlehů v městské čtvrti Kohoutovice u akvaparku. V zahraničí je to lepší. Zvláště Švýcarsko, Německo, Rakousko a Dánsko jdou příkladem. Minulý týden jsme byli na exkurzi s Ekocentrem Koniklec v Solarcity v Linzi, kde žije 4500 lidí. Dobře je na tom i Mnichov, Kodaň a Berlín.

Jak to, že se těmto zemím daří problém lépe řešit?

Vychází to z jejich větší ekologické uvědomělosti. V Německu si řada měst dala za cíl odpojit jedno procento nepropustné plochy od kanalizace ročně. Soustředí se hlavně na plochy, kde to jde a které jsou ve vlastnictví města. Je totiž obtížné přimět lidi, aby se dobrovolně odpojovali od kanalizace. V Německu tomu částečně napomáhá poplatek za odvádění dešťové vody do kanalizace, který všichni platí, ale u nás je ze zákona řada výjimek, takže se neplatí poplatek z nemovitostí určených k bydlení a z komunikací. Motivace je tak u nás poměrně malá.

Když tak o tom přemýšlím, tak si říkám, jestli je ekonomicky výhodné využívat dešťovou vodu, nebo to znamená spíše více investic?

To je těžká otázka. Ekonomicky výhodné je vybudovat dvojí rozvody a podzemní nádrž u nové zástavby, která potom používáním dešťové vody šetří vodu pitnou. Ekonomická návratnost se odhaduje po deseti letech. Ve stávající zástavbě připadá v úvahu budování rozvodů a nádrží pouze ve fázi rekonstrukce, ale není to časté. Ekonomická motivace je na hraně, a právě proto existuje podpora ve formě dotací a ukotvení povinností v zákoně, jinak by to lidé nedělali. A velmi důležitá je i osvěta – vodu chráníme pro sebe a své potomky.

---

reklama

---