Roušky nosí celý svět. Kdo je ale umí recyklovat?

Přibližně 78,6 % hmotnosti třívrstvé chirurgické roušky, ústenky, tvoří filtrační tkanina, 12,6 % gumičky/provázky ušní smyčky, 8,8 % připadá na případný drátek nad nosem. Dohromady tedy jedna chirurgická rouška v průměru váží 3,24 gramů. Není to mnoho. Jenže svět jich dnes používá a ještě bude používat miliardy denně. Jsou to stovky, tisíce tun odpadů. Dají se nějak recyklovat?

Řekněme, že jste například na počátku roku 2019 nevěděli, co s penězi a chystali se je chytře investovat. Pak jste možná viděli vysoký potenciál v medicínském sektoru. Dá se skoro předpokládat, že byste nejspíš vsadili na vývoj nějaké zajímavé vakcíny, prakticky zaměřený výzkum, inovace léčby. Protože by vás asi nelákalo dávat peníze do výroby něčeho tak všedního a dávno vyzkoumaného, jako jsou obyčejné chirurgické roušky. A vidíte? Jen o pár měsíců později nás pandemie covid-19 všechny přesvědčila o tom, jak užitečné mohou být. Globální trh s nimi povyskočil o 396 %, výroba o 2277 %.

Miliardy kusů, tisíce tun odpadů

Chirurgické roušky se staly zásadním artiklem výroby i vývozu. I když v Česku jsou momentálně předmětem zájmu respirátory, vzešlá hvězda chirurgických rozhodně roušek nehasne. Jejich nošení je momentálně doporučované/povinné pro 95 % světové populace. Byť by oněch 7,57 miliard lidí použilo jen jednu takovou roušku denně, budeme jich za rok potřebovat 2,7 bilionů. Jsou to ohromná, těžko představitelná čísla. To, že jich jen v Číně vyrobili za první dva měsíce roku 2021 10 miliard (loni za celý rok 9,25 mld.) se rázem už nezdá tak extrémní. Globální poptávka je totiž momentálně mnohem vyšší a masivně navýšená výroba stěží pokrývá prioritní objednávky.

Dobré zprávy pro chytralé investory a producenty chirurgických roušek (a to nejen z Číny) samozřejmě mají i svou odvrácenou tvář. Dopady na životní prostředí. Protože poté, co z principu své existence jednorázová chirurgická rouška doslouží, stane se odpadem. Nebezpečným, s jistým rizikem biologické a nejistým rizikem virové kontaminace. Takže například loňskou spotřebu roušek v Británii – 24,7 miliard kusů – můžeme artikulovat také jako 128 000 tun nerecyklovatelného plastového odpadu. Přesněji, jako 66 000 tun kontaminovaného odpadu a 57 000 tun hygienických plastových obalů.

Best in znečišťování životního prostředí?

Zatímco v Česku fungovala domácí výroba znovupoužitelných roušek, 90 % globálně vyráběných a nošených jednorázových roušek bylo odkládáno po jednom použití. Což, když vezmeme jejich ohromné množství, představuje problém. A přičteme to, že zdaleka ne všechny se dočkají řádného zpracování. Už loni jsme se mohli dočíst, že pláže v Hongkongu znečišťují odhozené roušky a u Francouzské riviéry bude v moři brzy plavat víc roušek než medúz. Situace se od té doby nelepší a pozitivní efekt předloňského protibrčkového sentimentu se dnes v přívalu miliard roušek do oceánů jeví neznatelným.

Zdá se, že Britové to s bojem proti pandemii vzali za lepší konec. Takže chirurgické roušky (kterých nosili 58,8 milionů denně) už možná brzy v takových počtech potřebovat nebudou. Jednoroční zvýšení objemu nebezpečných odpadů vykryli vlastními spalovnami.

Jinde ve světě ale tak úspěšní nejsou. Například u nás. A spolu s tím nutně dochází k prodloužení cyklů vynucené rychlené produkce, povinného nošení a následného vyhazování roušek, s globální měsíční spotřebou někde mezi 120-180 miliardami kusů. Objem nebezpečného odpadu, roušek, tedy setrvale narůstá a ještě nějakou dobu asi poroste.

S univerzálním řešením na každý problém v oblasti odpadů – pálením - v případě použitých roušek, nebezpečného medicínského odpadu, dlouhodobě nevystačíme. A že je zapotřebí nějaká smysluplnější forma zpracování, která by nabídla alespoň částečné zhodnocení použitého materiálu. Jaké varianty se v současnosti nabízejí?

Recyklace napříč světem

Italové, kde si s covidem a rouškami/maskami užili své, se celé problematice recyklace dost intenzivně věnují. Už proto, že roušky nyní tvoří 2,6 % frakce celonárodního plastového odpadu. Inženýři z univerzity v Turínu podrobili vzorky chirurgických roušek morfologickým, chemickým, fyzickým a termálním analýzám a dobrali se toho, že s pomocí mechanické strojové linky dokáží recyklovat 78-91 % hmotnosti ochranné pomůcky do podoby průmyslově zhodnotitelného materiálu. Součástí procesu úprav bylo mechanické drcení, separace, tepelná úprava při 190-230°C, komprese. Výsledkem byly drobné (25 mm) peletky extrudovaného plastu, který může být dál využíván jako původní surovina.

Francouzi (pánové Olivier Civil a Jean-Marc Neveu) v rámci start-up společnosti Plaxtil nyní zkouší prorazit se stejnojmenným produktem (plaxtilem). Jedná se o umělá vlákna vyrobená/extrahovaná z recyklátu chirurgických roušek. Využít se dají v textilním průmyslu i technickém sektoru. Zásadní výhodou a velkou inspirací je, že chirurgické roušky dokáží v prvotní fázi hygienizovat tak, že se zbaví onoho přídomku nebezpečného medicínského odpadu. „Náš výrobní proces je naprosto bezpečný, protože sesbíraný materiál si nejprve projde karanténou a poté je přečištěn UV zářením v desinfekčním tunelu,“ popisuje Neveu.

Americký start-up zase zkouší napojit zpracovaný odpad z chirurgických roušek (po hygienizaci mikrovlnným zářením), extrudování a napeletkování na substrát pro průmyslovou výrobu tuhých plastových obalů. Z roušek se tak může po nějaké době stát třeba tuba na zubní pastu nebo obal na šampon. Zatím jde ale spíše o výjimku a spalování/skládkování je tu spíše pravidlem. V Kanadě, kde za loňský rok sesbírali 63 000 tun roušek, se rozhodli je po nezbytné sanitaci „rozebrat, rozložit a re-peletizovat“ a obsažený polypropylen bude druhotně využit jako obkladový/izolační materiál pro zateplení budov.

Ani australští inženýři z univerzity RMIT v Melbourne spalování a skládkování nefandí. Proto zkoumali potenciál využití drtě chirurgických roušek jako plniva ve stavebním recyklovaném betonu. Po otestování mechanických vlastností se dobrali toho, že ideální proporcí je 1 % drcených ústenek v 99 % RCA (recyklovaném betonovém agregátu, štěrku). Na jednom kilometru betonové cesty by se tak dalo efektivně pohřbít 3 miliony chirurgických roušek. Háček jinak podnětného nápadu je v tom, že betonového agregátu mají Australané momentálně naskladněno 3,18 milionů tun a nikterak s jeho znovupoužitím nespěchají. Takže se z roušek silnice jen tak asi nestanou.

Stanou se řešením "eko" roušky?

Samostatnou oblastí recyklace jsou designové inovace, jež cílí přímo na zapracovaný materiál. Třeba přírodní vlákna banánovníku textilního, Abacá. Roušky vypadají dobře, ale surovina pro jejich výrobu je prozatím vázána víceméně jen na Filipíny.

Francouzská společnost Geochanvre nabízí masky z konopných vláken. Jsou sice poněkud nevzhledné, ale ve své podstatě biodegradabilní.

Špatně nezní ani nápad univerzitních techniků z Queenslandu, kteří vyrábí potřebné filtry a tkaniny syntézou zemědělských odpadů. Z odpadu po zpracování kávy se eko-masky vyrábí ve Vietnamu a další lokální variace počítají se sisalovým dřevem, kukuřicí, bambusem, cukrovou třtinou.

Tyto cesty se jeví být velmi slibné, z hlediska recyklace, úspory zdrojů, životního prostředí. Emise spojené s jejich vznikem jsou obvykle o 30-70 % nižší. Malou chybkou je, že pokud by se tyto zatím po desítkách kusů vyráběné bio-roušky dostávaly na skládky v současných miliardových počtech, zvýšily by pro změnu emise metanu. Pokud byste tedy náhodou nevěděli, co s penězi a do čeho v roce 2021 investovat, velmi slibnou cestou se jeví zacílit na projekty udržitelné výroby a inovativní recyklace chirurgických roušek. Zdá se totiž nevyhnutelné, že s nimi ještě nějaký ten měsíc budeme muset žít.

---

reklama

---