Jeden ze zkušených houbařů poslal před několika lety neznámou houbu do poradny v Jihomoravském muzeu. Od té doby odborníci vědí, že na Znojemsku roste zajímavý bělolanýž obecný. V regionu zaznamenali podhoubí dalších pod zemí rostoucích druhů, třeba lanýžů letních, které patří do příbuzenstva pravých lanýžů. Plodnice zde však dosud nalezeny nebyly. V gastronomii vyhledávané druhy pravých lanýžů se vyskytují zejména ve Středomoří. Proslulý je italský Piedmont a francouzský Périgord, kde roste lanýž bílý a lanýž černovýtrusý.

Rybníky představují dědictví předků významně utvářející krajinný ráz. Některé rybniční soustavy spolu s okolní krajinou a její architekturou splňují i přísná kritéria pro zařazení na Seznam světového kulturního dědictví. Příkladem může být Lednicko-valtický areál nebo rozsáhlé rybniční soustavy v rovinaté krajině Třeboňska. I bez zařazení na jakýkoli seznam je neoddiskutovatelné, že krajina s rybníky přispívá v duchu Evropské úmluvy o krajině k upevnění místních kultur, je základní součástí přírodního a kulturního dědictví a přispívá i k upevnění identity.

Plši jsou známí jako malé „noční veverky“ s huňatým ocasem a velkýma očima, které je možné vidět v ptačí budce, včelím úlu, zahradním domku, nebo v noci budí všechny okolo sebe na víkendové chalupě. Někdy pozlobí hlukem, jindy přehryzanou elektroinstalací. Pokud na něj ale narazíte v noci v lese, poskytnou vám úžasný zážitek jako někde v pralese: pobíhají vysoko v korunách stromů, loupou semena stromů a intenzivně na sebe pískají.

Na návrat sokola stěhovavého do Moravského krasu a vlastně i na celou jižní Moravu se čekalo opravdu dlouho, na půl století tento druh odtud vymizel. Hnízdil tu běžně do roku 1957, následovalo ještě ojedinělé hnízdění v roce 1968 a pak dle informací ornitologů Hudce a Baláta už nic. Počátkem 70. let byl u nás sokol prohlášen za vyhynulý druh.

Moc se tomu nechce věřit, ale je to pravda. Na území Česka skutečně máme jedinečnou horskou řeku, na jejímž břehu nestojí žádná stavba. V celé délce ji obklopuje pouze panenská příroda, která místy připomíná kanadskou krajinu. Tato řeka je 30 km dlouhá, teče v ní nažloutlá voda živená bažinami a při svém ústí má průměrný průtok 4,4 m3/s. Pokud jste její název ještě neuhodli, pak vám prozradíme, že je to Křemelná, která po soutoku se svou známější sestrou Vydrou vytváří Otavu.

Když roku 1373 císař Karel IV. po dvouletém konfliktu získal Braniborské markrabství, v karu Plešného jezera už rostl smrk, který římského císaře přežil o celých 616 let. Pak na jeho suché torzo narazil tým odborníků, kteří na různých místech Šumavy zkoumali stáří stromů.

Velký bariérový útes, dosud největší korálový útes světa, je ve stavu totálního ohrožení. Nebo také vůbec ne. Záleží totiž, zda budete naslouchat hlasu oceánografů z australských univerzit a dalších přírodovědných institucí, nebo dáte přednost vysvětlení agentur cestovního ruchu, podporovaných tamní vládou. Výrazný rozpor mezi jejich stanovisky, jež s vydatnou podporou médií hlásí do celého světa, přitom rozhodně nepřibližuje jakékoliv řešení možné krize.

Nártoun filipínský (Tarsius syrichta), tento úžasný a charismatický tvor v Čechách patrně nejvíc vstoupil do povědomí jako hlavní aktér reklamní kampaně Sazky v roce 2009. Ano, to zvířátko s vykulenýma očima. A i když se již několik let snažíme v rámci Projektu Tarsius o osvětu a naše trička s veselými obrázky nártounů nosí nejeden cestovatel, zoolog či podporovatel ochrany přírody, stále je pro velkou část českého obyvatelstva neznámým druhem.

Prakticky všechny komentáře, články a politická prohlášení na téma prevence rizik povodní nebo sucha poukazují na potřebu zlepšit stav naší krajiny a zvýšit především schopnost půdy zadržovat v této krajině vodu. Skutečnost, že důsledky vodní a větrné eroze poškozují zhruba tři miliony občanů ČR – vlastníků půdy, ovšem nikdo nezmiňuje.

Severní Čechy jsou díky pestré geologické stavbě neobyčejně bohaté na různé kamenné hříčky přírody. Zaslouženou pozornost návštěvníků budí zejména tajemný svět pískovcových útvarů v Národním parku České Švýcarsko, atraktivní čedičové „kamenné varhany“ nebo pověstmi opředená žulová skaliska v Jizerských horách. V mnohém zajímavé jsou však také další přírodní výtvory, včetně bizarních křemenných a křemencových skal, jejichž bělostné stěny a útesy výrazně kontrastují – zejména za slunečného počasí – s okolní záplavou lesů i azurovou modří oblohy.