Klára Salzmann: Jak adaptovat zemědělskou krajinu na klimatické změny?

Příliš nerozumím tomu proč je dobře si ničit půdu, vodu a krajinu ve které žijeme, která nás živí, která je pro nás domovem a bude snad domovem pro naše děti a vnuky.

Proč je zemědělská půda dnes tak zdevastovaná? Od sametové revoluce uplynulo již 30 let, tak proč se někteří lidé tváří, že tomu nerozumějí? Anebo snad neumí počítat? Či snad počítat umějí, ale jenom do vlastní kapsy? My přece nežijeme každý na své vlastní planetě, ale žijeme všichni společně na planetě jediné a jedinečné. Následkům devastované krajiny neunikne v konečném důsledku nikdo.

Je nutno si připomenout, jak zemědělská půda vznikla. Každá její hrst mnohokrát prošla rukama a potem našich předků, než se dostala do podoby, jak ji známe dnes. Uvědomujeme si její kulturní hodnotu a cenu? Dnes se na té nejlepší a nejpřístupnější půdě podél dálnic ve velkém staví logistická centra. Je to tak správně? Co by na to řekli naši prarodiče? A jak tedy vlastně vnímáme hodnotu zemědělské půdy dnes my?

Péče o krajinu je systematická aktivita, která předpokládá pochopení ekologických procesů. Dnes se však pojem ekologie stal téměř nadávkou. Ekologie ale není žádný luxus, je nevyhnutelná. Zařaďme ji tedy do svého každodenního života, protože tam patří. Člověk je biologická bytost a jeho život přímo závisí na kvalitě okolního prostředí.

Obsah příspěvku:

1. Úvod

2. Současný stav zemědělské krajiny

3. Problém – proč nastalo sucho a není voda? Souvisí sucho se zemědělskou krajinou a zemědělskou činností?

4. Cílový stav

5. Jak to napravíme?

1. ÚVOD – PROČ JE NUTNÉ ADAPTOVAT ZEMĚDĚLSKOU KRAJINU NA KLIMATICKOU ZMĚNU?

Klimatické změny jsou dány vývojem doby. Pokud chceme jako lidstvo přežít, musíme se klimatickým změnám přizpůsobit. Jedním z přímých důsledků klimatické změny je vyšší teplota, zvýšený odpar vody z povrchu země, zvýšené vysychání půdy a následný nedostatek vody.

Voda je médium, které se vyskytuje v krajině všude, tedy i v nás. Tvoří systém cév a vlásečnic, které protkávají celý zemský povrch.

Zemědělská krajina tvoří 54 % našeho území. Je to krajina kulturní, změněná a její odpřírodnění probíhá již celá tisíciletí. Stav vody v krajině ovlivňuje nejen zemědělství, lesnictví, všechny technické stavby, těžba surovin a život v sídlech. Těmto tématům se budu věnovat v dalších příspěvcích. Adaptace zemědělské krajiny na klimatické změny je zásadním a rozhodujícím činitelem určujícím udržitelnost zemědělské produkce a tedy celé krajiny.

Pokud se do adaptace krajiny na klimatické změny nepustíme co nejdříve, čeká nás osud těch zemí, kde se původní úrodná půda vlivem neuvážené lidské činnosti proměnila v poušť, např. Mezopotámie nebo dnešní střední Asie.

Základem řešení je nutnost poznat logiku životaschopnosti krajiny, pochopit vztahy organizmů s prostředím. Vědu, která se těmito vztahy zabývá, známe jako ekologii. Bez akceptování ekologie a její implementace do všech našich aktivit se jen těžko můžeme hnout z místa správným směrem.

Technika a přesvědčení, že vše vyřešíme pouze technicky, dnes přestává platit. Příroda nám každodenně připomíná nutnost s přírodou spolupracovat a napomáhat jejím dnes již ohroženým procesům. Jinak se naše dlouhodobá šance na přežití přiblíží téměř k nule.

2. SOUČASNÝ STAV ZEMĚDĚLSKÉ KRAJINY

Dnešní zemědělská krajina chřadne a půda vysychá do metrové hloubky bez dostatečného edafonu a organické hmoty. Zemědělské monobloky s monokulturami stejných plodin jsou stále větší a větší, aby se na nich strojům snáze pracovalo. Potoky jsou zatrubněné nebo zregulované. Meliorace odvodňují velkou část polí a luk, hlavně prameniště, údolní nivy a mokřady. Vody v podzemí trvale ubývá. Původní historické cesty a remízky zabraňující erozi jsou dnes rozorány. Rovněž příkopy podél cest a silnic urychleně odvádějí vodu z polí pryč.

Tato násilná změna tváře zemědělské krajiny začala hned po druhé světové válce a pokračuje dodnes. Éra průmyslového zemědělství postupně půdu degradovala. Dnes je téměř mrtvá; bez žížal, hmyzu, zvířat a ptáků vodu již nezadrží. Organická hmota, která to dokázala, odtekla do údolních nádrží. Dnešní zemědělská půda je tedy pouze držákem rostlin – živiny se dodávají jen postřikem na list.

Typická je aplikace nepřiměřeného množství pesticidů, herbicidů, insekticidů a umělých hnojiv, což má za následek trvalé znečištění podzemních vod, úhyn hmyzu, ptactva a živočichů. Nepřiměřeně veliké stroje velmi často ničí subtilní mikroreliéf krajiny.

Erozní dráhy povrchové vody jsou během deště na odvodněných polích příliš dlouhé a tak způsobují značné a nevratné škody. Eroze ornice bývá často vyšší než povolené 4 tuny na hektar/rok, výjimkou není ani 20 tun na hektar/rok.

Navíc, přes mnohá pole nevedou žádné cesty, protože ty původní byly rozorány a krajina je tedy nepřístupná a neprostupná. V krajině rovněž chybí stromová a keřová vegetace – domov pro zvěř, ptactvo, hmyz a zastíněné cesty pro pohyb nejen lidí.

Zemědělská výroba v poslední době doznala obrovských změn. Zemědělská technologie se výrazně změnila – práce se podstatně zrychlila a usnadnila. Nastoupila přímo průmyslová výroba biomasy pro bioplynové stanice, řepky a do našeho života vstoupil celoevropský systém dotovaného zemědělství. Ten však bohužel v současné formě udržitelnost naší krajiny nezajišťuje.

3. PROBLÉM – PROČ NENÍ VODA A JE SUCHO? JAK SOUVISÍ SUCHO S KRAJINOU A ZEMĚDĚLSTVÍM?

Celá staletí zemědělci pečovali o svou vlastní půdu. Dobře věděli, že pokud o ni přijdou, zemřou hlady. V českých zemích byl tento vztah mezi vlastníkem a půdou násilně změněn po roce 1948. Půdu převzala družstva a vztah vlastníků k půdě zmizel. Až po roce 1989 si půdu mohli nárokovat původní vlastníci, mnozí z nich však o ni již nemají zájem a půdu prodávají nebo pronajímají dalším uživatelům, často i cizincům.

V mnoha případech se půda stala předmětem finančních spekulací. Jak jinak si vysvětlit velmi častý špatný vztah zemědělců k půdě, na které hospodaří. Půda je jejich výrobním prostředkem, i když ne vždy platí, že půdu vlastní ti, kdo na ní pracují.

Proč tedy mnozí zemědělci připouštějí její trvalé znehodnocování a poškozování? Proč se nezabývají stavem krajiny, ve které žijí a pracují? Co pro zlepšení této tristní situace udělala vláda České republiky a její ministerstva, kterých se péče o krajinu, půdu a vodu přímo týká?

Jediným prvkem, který dokáže vodu zadržet, je právě půda. Zdravá půda může zadržet v jednom m3 až 400 litrů vody. Ne však půda bez organické hmoty, půda odvodněná a udusaná, půda bez respektování okolní krajinné struktury, půda v monobloku nadměrné velikosti. Půda totiž není samostatný element. Je součástí ekosystému ve spojitosti s vodou, vegetací a mnoha dalšími pro život důležitými organizmy.

Krajinu jsme celá desetiletí odvodňovali, včetně míst, která jsou klíčová pro hydrologický režim v území. Například prameniště, ale také údolní nivy.

Pitnou vodu čerpáme z povrchových a podzemních zdrojů. Nepřitéká k nám žádná větší řeka, a proto musíme hospodařit pouze s tou vodou, která u nás spadne. Použitou a vyčištěnou, společně s dešťovou ji pak vypouštíme do kanalizace a následně odvádíme do moře. O tuto vodu navždy přicházíme a v krajině nám pak citelně schází. To je důvodem poklesu hladin podzemních vod, protože nedochází ke vsaku dešťových a dalších vod odčerpaných z podzemí do půdy a zpět do podzemních přírodních nádrží.

Kdybychom začali systematicky zadržovat vodu v krajině a ve městech, získali bychom dalších nejméně 5 miliard m3 vody ročně. To je podstatně víc, než kolik zadrží nově navrhovaných 31 vodních nádrží (200 milionů m3 ročně). Nádrže jsou důležité jako rezerva pro suchá období a ne jako nástroj zadržování vody v krajině. Tato ztráta vody v půdě je jádrem nedostatku vody v české krajině.

Protože naše zemědělská krajina představuje 54 % plochy území státu, má retence vody v zemědělské půdě a stav současné zemědělské krajiny naprosto zásadní vliv na zásoby vody a tedy i sucho v naší zemi.

Snížená schopnost krajiny zadržovat vodu je způsobená špatným hospodařením, poškozením půdy vodní a větrnou erozí, nadměrným zhutněním půdy a ztrátou její biologické aktivity. Navíc máme nedostatek stromů, keřů a biotopů, které by mohly zlepšit mikroklima a biodiverzitu v zemědělské krajině. Ubývá míst pro zvířata, hmyz a ptactvo. To vše má již dnes fatální dopad i na požadovanou zemědělskou produkci.

Dalším negativem je, že zemědělské půdy v Česku stále ubývá. Dnes denně zabíráme za účelem výstavby průměrně 15 ha té nejhodnotnější půdy, a to často zbytečně a neefektivně. Přitom půda je tou naší největší hodnotou a dědictvím.

4. CÍLOVÝ STAV ZEMĚDĚLSKÉ KRAJINY

Cílem je zajistit zdravou krajinu, která by splnila všechny požadované funkce. Zajistit dostatek vody pro krajinu i člověka, vypěstovat dostatek potravin, mít krajinu jako obytný prostor včetně komunikací a sídel pro člověka, ale i dostatečný životní prostor pro zvířata, ptáky, hmyz a motýly v krajině, za které jsme v době antropocénu převzali zodpovědnost.

Dnes již víme, že musíme zlepšit hospodaření s vodou v krajině, péči o biodiverzitu a prostupnost krajiny. Negativním specifikem Česka je rezortní řízení země. Všechny požadované funkce nemohou být uspořádány paralelně vedle sebe, ale musí být uspořádány jako vrstvy jednoho prostoru. Je nutno definovat priority, limity a potenciály. V neposlední řadě je také důležité poučit se z historického vývoje a zkušeností našich předků.

5. JAK TOHO DOSÁHNEME?

Nabízí se řešení dvojího druhu, rychlá – okamžitá a koncepční – dlouhodobá. U rychlých řešení je důležité přesměrovat odtok dešťové vody ještě dnes, tento měsíc, či tento rok tam, kde to jen jde. Přesměrovat vodu z příkopů ke stromům, do trávníků, do lesa, do mokřadů. Určitě každý z nás o takových místech ví; je jich opravdu hodně, zejména ve volné krajině, nebo na vlastní zahradě.

Koncepční řešení jsou dlouhodobá a strategická, ale bez nich se opravdu nehneme z místa.

Základem je naplnění Evropské úmluvy o krajině. Česko se podpisem smlouvy zavázalo k jejímu dodržování již v roce 2002. Co to znamená? Vypracovat a schválit politiku krajiny, zajistit správu krajiny v její rozmanitosti a zajistit efektivní krajinné plánování v souladu s příslušným územním plánem. Zapojit širokou veřejnost do péče o krajinu, protože bez její účasti o krajinu trvale pečovat nelze.

K tomu, aby se péče o krajinu mohly zúčastnit všechny složky státu, kraje, města a obce včetně neziskového sektoru, je nutno mít dobře vypracovanou politiku krajiny a krajinné plány. Podle nich lze postupně krajinu revitalizovat a rekultivovat. Na základě těchto dokumentů je následně možné nastavit podmínky jednotlivých dotačních titulů. Jedním z důvodů nedostatečného čerpání evropských dotací pro adaptaci na klimatické změny je právě neexistence těchto koncepčních systémových materiálů.

Takový nový přístup ke krajině vyžaduje vzájemnou spolupráci a komunikaci všech resortů koordinovaných vládou. Bohužel, česká legislativa dosud ani nezná pojem plánování krajiny. Přitom je to nezbytný plánovací nástroj, ve kterém se mohou promítnout zájmy všech vlastníků, uživatelů, obyvatel a dalších zúčastněných stran. Chybí nám také správa krajiny, která by o krajinu pečovala napříč všemi rezorty.

Základem plánování krajiny je definování její základní infrastruktury, která se stane skeletem krajiny a její ekostabilizační sítí. Co to je taková infrastruktura? Je to množina propojených strukturálních prvků, které udržují celou strukturu pohromadě.

V případě udržitelnosti krajiny je jednou z infrastruktur systém říční krajiny, která je tím vůbec nejhodnotnějším ekosystémem krajiny. Je to vlastně její cévní systém.

Naše říční krajina je v současnosti velmi poškozená, zkrácená a zahloubená a proto neumožňuje vsakování vody do podzemí, které tak moc potřebujeme. Takový prostor pro říční krajinu je nutné vymezit a stanovit způsob její ochrany a možného šetrného hospodářského využití. Navrhnout způsob revitalizace vodních toků a přehodnotit rozsah současných odvodňovacích systémů.

Další infrastrukturou krajiny je dopravní síť (cesty, silnice a železnice) a sídla (technická nadzemní infrastruktura). Součástí všech infrastruktur ale musí být i tzv. krajinná tkáň, neboli doprovodná vegetace, která se musí stát přirozenou a nevyhnutnou součástí všech sídel a technických liniových staveb.

Zásady zvýšení retence vody v zemědělské krajině:

1. Vymezit rozsah říční krajiny a stanovit způsob využívání tohoto prostoru včetně zemědělské a lesní činnosti (agrolesnictví, zatravnění, extenzivní zemědělství).

2. Odtrubnit malé vodní toky, navrátit jim původní délku a přírodní charakter. Umožnit rozliv v údolní nivě, který zajistí průsak vody do podzemí.

3. Vymezit prameniště vodních toků a stanovit způsob jejich hospodářského využití.

4. Přehodnotit rozsah odvodňovacích systémů a odstranit nepotřebná a nefunkční zařízení.

5. Přerušit příliš dlouhé odtokové linie vody na zemědělské půdě.

6. Při členění půdních bloků na maximální velikost 30 ha respektovat přírodní a kulturní dělicí linie (např. vodní toky, historické cesty, prvky ÚSES, Územního systému ekologické stability – biokoridory a interakční prvky). Dělicí linie jsou příležitostí pro doprovodnou výsadbu stromů a keřů v minimální šíři 10 m, respektive příležitostí pro realizaci vsakovacích průlehů, polních cest a stezek.

7. Zvýšit podíl výsadby stromové a keřové vegetace podél komunikací v pásech o šířce cca 10 m jako podmínky hospodaření v souladu se standardy DZES (Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy) pro zlepšení klimatických poměrů, vlhkosti ovzduší a biodiverzity. Realizovat výsadby, mokřady a vodní plochy na základě obecních a městských krajinných plánů.

8. Agrotechnická opatření směřující ke zlepšení retenční schopnosti zemědělské půdy, například zvýšení obsahu organické hmoty v půdě, snížení použití pesticidů, insekticidů a herbicidů.

9. Zajistit pěstování meziplodin, aby půda zůstávala bez vegetačního pokryvu co nejkratší dobu v roce (dnes je půda bez vegetačního pokryvu i několik měsíců).

10. Podpora malých rodinných farem.

6. LEGISLATIVNÍ PODPORA, DOTACE

1. Dodržovat zásady Evropské úmluvy o krajině.

2. Vypracovat pro Českou republiku Politiku krajiny.

3. Zavést Krajinné plánování jako podklad pro Komplexní pozemkové úpravy a Územní plánování.

4. Vytvořit legislativní nástroje pro koncepci adaptace zemědělské krajiny na klimatické změny.

5. Zapracovat zásady politiky krajiny do dotační politiky krajinářských opatření v zemědělské krajině.

---

reklama

---