Lucie Kubesa: Je „slušné“ hovořit v souvislosti s provozem záchranných stanic o ekonomice?

Foto | sanjiv nayak / Unsplash

Ekonomika provozu záchranných stanic je z velké části sanovaná nějakou formou ze státních peněz, prostřednictvím rozpočtů zřizovatelů, a jedná se nemalé peníze. Jen malou část prostředků na provozní náklady tvoří příspěvky od lidí, či firem. Sluší se v souvislosti s činností záchranných stanic poměřovat cenu a výkon? Poměřovat, které zvíře zachraňovat, a které má být v případě jeho donesení do stanice humánně utraceno. Nepochybně stojí za připomenutí to, že spousta ptačích mláďat je vyhozena rodiči, protože ti ví, že mládě je nějak defektní, nebo příliš slabé. Možná to zní krutě a necitlivě, ale říká se tomu přírodní výběr, přežije jen silný. Zachraňováním takových slabých jedinců vlastně vypouštíme do přírody jednotlivce, který poškozuje genofond druhu.

Známý fotograf Tomáš Grim, vystudovaný zoolog, do roku 2018 učil na katedře zoologie na Univerzitě Palackého, je především významným ornitologem a fotografem přírody, který vypustil do světa své myšlenky z pozice odborníka. Já sama problémy řeším spíš v sobě, a jen málokdy emocionálně. Tyto informace odborníků mně utvrzují v tom, že my jako politici, bychom měli řešit ekonomiku provozu záchranných stanic, ač se to mnohým nelíbí, především právě na základě takových informací.

Ochrana přírody má svá zákonná ustanovení, na jejichž základě by mělo být pregnantně řešeno, napsáno a řečeno, jaká zvířata ještě zachraňovat, či zkoušet zachraňovat, a která již ne. Samozřejmé je, že to vymezení je hodně široké – od invazních druhů, přes běžné, k méně běžným u nás, směrem k chráněným.

Ztotožňuji se s názorem Tomáše Grima, tedy že „do záchranné stanice patří pouze a jen jedinci přímo poškození činností člověka: kolize s dopravou, sklem či elektrickým vedením, ty ano; ale určitě ne kos nedostatečně usmrcený krahujcem nebo čapí mládě polouklované rodičem“ , ale už vidím ta zdvižená obočí „pseudoochranářů“, kteří neuvažují ani v souvislostech již naznačených, ale ani za používání mozku.

Přikláním se k v textu zmíněné citaci „Smyslem záchranných stanic přitom není napravovat přírodu, ale minimalizovat aspoň některé škody, které volně žijícím organismům způsobuje člověk“ (David Storch, Ekolist 2021) s drobnými výhradami. Protože vliv člověka je tak významným faktorem v životě všech zvířat, že nezbývá prostor na onu selekci dle významu zachraňovaného zvířete. Z toho vyplývá, že je před námi nutnost řešit mnohé z toho také úpravou legislativy. Zákon na ochranu přírody a proti týrání zvířat bude s takovou selekcí v konfliktu.

V rámci té ekonomiky provozu mně trochu překvapily údaje, že výsledek snahy o záchranu zvířete se dá statisticky vyjádřit jako buď, anebo, 50:50, buď to vyjde nebo ne. Byť vím, že úmrtnost třeba ptačích mláďat po vylétnutí z hnízda je velká. A použiji-li selský rozum, jen těžko se budou ptáci odchovaní člověkem adaptovat na přírodní podmínky, pokud by měli být po odchovu vypuštěni. Tím dochází velmi často k tomu, že takoví jedinci zůstávají dál ve stanicích, a vlastně zbytečně rostou náklady na jejich provoz.

V polemickém článku se David Číp dotkl i pro mne velmi citlivého tématu, které je v současné době velmi aktuální. Ve stanicích se totiž často zachraňují také městští holubi, „věžáci“. Po vyléčení jsou pak vypouštěni. Pokud tuto situaci umístím do kontextu, že na jedné straně se města snaží počty holubů snižovat, nedává vůbec žádný smysl takovému zraněnému zvířeti věnovat ani vteřinu času, mimo šetrného utracení, poté, co odejdou šťastní „zachránci“ ze stanice. Z toho ovšem opět vyplývá nutnost legislativních úprav, aby nedocházelo k rozporu se zákony.

Ekonomiku provozu stanic ovlivňuje nejvíc počet zachraňovaných zvířat, protože tomu musí také odpovídat počet lidí, kteří se o ně starají. Velku výhodu mají stanice, které dobře pracují s dobrovolníky, z nichž mnozí jsou dokonce na velmi slušné úrovni odborníka, byť koníčkáře. V takových stanicích si mohou dovolit zachraňovat například i běžné druhy zvířat i ptáků. Ale opět, dává taková činnost a vynaložené náklady vlastně smysl? Zvláště pak, pokud se takové zachráněný jedinec stane předmětem predace jedincem výše postaveným na potravním žebříčku.

Je jasné, že pokud bude stanice zachraňovat vzácného živočicha, jako tomu třeba bylo v té pražské v případě dvou mladých vyder z Uhříněvsi, je jasné, že se musí udělat všechno pro to, aby se odchov povedl. Ovšem pak narůstají nároky na lidi, aby se zvládla péče o ostatní zvířata. Umím si představit, jak tito nadšenci opět kroutí hlavou, že takto oni neuvažují. Ale oni nejsou zároveň nuceni přemýšlet o tom, kde vezmou peníze na provoz stanice.

Nabízí se otázka, kdo má stát v čele záchranné stanice? Odborník, nebo nadšenec, který by zachránil i žížalu? Bude odborník zárukou efektivity provozu stanice? Podle mého názoru, bez náležitých legislativních změn, určitě ne. Určitě také pomůže, pokud se budeme všichni věnovat osvětě, aby lidé více věděli především to, co nemají dělat. Stanice se osvětě věnují dokonale, je tedy na nás politicích, abychom jim vytvářeli podmínky pro činnost takové, aby lidé v nich se mohli věnovat účelně své práci.