Tomáš Grim: České ptačí názvosloví: nic osobního, jen žádost o transparentní a rychlé řešení

Pochybuje někdo o obřím rozměru problému se zcela samoúčelnými změnami českých názvů ptáků? Pokud ano, nechť nahlédne do novější ze dvou tiskem vyšlých verzí českého názvosloví (Hudec a kol. 2003), prolistuje 462 stran „telefonních seznamů“ a srovná si názvy původní s pozměněnými (eBird). Vousák nestačil, takže Názvoslovná komise ČSO po nás chce, abychom se začali biflovat i vousáčky, barbety či bradáčky…

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Tomáš Grim

(a) nemají žádnou osobní zkušenost s tím, jak to u nás ve vědě a na akademii chodí,
(b) mé hodnocení vědeckého výkonu pana Čapka je nelichotivé a
(c) nemusí být každému jasné, proč by mělo být hodnocení vědeckého výkonu pro diskuzi názvosloví podstatné.

Proč by měl být vědecký výkon důležitý při debatě o názvosloví?

Protože tvorba názvosloví je pro pana Čapka náhražkový pokus udělat si jméno – to, které se mu nepovedlo udělat standardně, vědecky, výzkumně (viz další body). Že „ambice přesahující schopnosti“ jsou problém, si všimlo hned několik dalších diskutujících na Facebooku i jinde (tedy žádný můj „objev“). Bohužel se ten stejný problém přenesl do tvorby názvosloví – pan Čapek není schopen/ochoten zohlednit kritiku, kterou téměř 30 let prostě ignoruje a izoluje se ve své komisní sociální bublině. To nakonec nepřekvapí: je to nejspíš přímý důsledek toho, že na odborných článcích (jejichž tvorba je hlavní pracovní náplní všech vědců z akademie) téměř nikdy nefiguruje jako první případně poslední autor – ti totiž mají standardně hlavní zodpovědnost reagovat na kritické připomínky v recenzních řízeních, kterými musí projít každý seriózní odborný článek. Jak ve vědě dopadají články a autoři, kteří kritiku ignorují či zohlední nedostatečně, je spravedlivé: neuspějí, končí. Způsob tvorby názvosloví, primárně panem Čapkem, bije každého zasvěceného člověka do očí jako zjevná – a zatím bohužel úspěšná – snaha se recenznímu řízení vyhnout. Právě toto „podlézání laťky“ je jádro celého problému s českým názvoslovím.

Vysvětlení hodnocení vědeckého výkonu

Jen velmi stručně, téma hodnocení by jinak zabralo celosemestrální přednášku.

1) Hodnocení publikačního výkonu je normální a každoroční součástí vědeckého provozu na akademii (kde pan Čapek pracuje) i na univerzitě (kde jsem pracoval a po pauze čerstvě opět nastoupil). Považovat to za osobní útok je stejně absurdní jako považovat za osobní útok udělení pokuty za překročení rychlosti policejní hlídkou.

2) Jak takové hodnocení probíhá, co jsou zásadní publikace, co se naopak do hodnocení počítá málo nebo vůbec, vím velmi dobře jak z pohledu hodnoceného – naposled ve výběrovém řízení na mou současnou pozici před měsícem –, tak z pohledu hodnotitele – naposled jsem zasedal ve výběrové komisi jako externista před čtyřmi měsíci, kdy jsem měl za úkol hodnotit pracovní a publikační výkon kolegy savcaře; což je podstatné: pravidla hodnocení jsou obecná, napříč obory.

3) V objektivním hodnocení se nikdy nepočítá jen celkový počet publikací a citací – zásadní je počet a pořadí autorů: jednoautorské články mají zdaleka největší váhu, první autor i poslední autor (tzv. senior author, vedoucí týmu) „váží“ mnohem víc než druhý až předposlední – „druhý až předposlední autor je vata“ (cituju kolegu P. Casseyho). Tomu odpovídá i tzv. stanfordské hodnocení vědců (viz dále).

4) Mé hodnocení vědecké úrovně pana Čapka není nadšené právě proto (bod 3) – naprostá většina jeho článků jsou „vatová“ autorství, zjevně proto, že jeho podíl byl už v době, kdy jsme se občas potkávali v terénu (viz zde a zde), v kategorii „terénní asistent“; podle autorských pozic pana Čapka se na tom dodnes nic nezměnilo. Zásadní je připomenout, že obvykle se terénní asistenti mezi autory ani neuvádějí; uvádějí se místo toho do kapitoly článku označené jako Poděkování a takové články se samozřejmě do vědeckého výkonu nepočítají.

5) Když srovnáme citovanost podstatných článků (bod 3), vyjde publikační výkon pana Čapka řádově nižší než můj (každý si to může přepočítat ve veřejné a neplacené databázi Google Scholar). Když dále vezmu v úvahu, že pan Čapek je o 11 let starší než já (a to nepočítám mou několikaletou pauzu, kdy jsem byl na volné noze a vědu nedělal) a navíc pracuje na AV ČR (kde se má samozřejmě publikovat více a lépe než na univerzitách), jde už o propastný rozdíl. Když zohledníme úroveň časopisů, kde články vyšly, je rozdíl ještě propastnější.

6) K témuž závěru vede např. naše členství v redakčních radách: pan Čapek – slovenská Tichodroma, tzv. neimpaktový časopis, tj. nejnižší kategorie; TG – americký The Auk, ve své době nejlepší ornitologický časopis na světě, dodnes na špici.

7) Chápu, že toto (4–6) může v kombinaci s tím, že jsem jako jediný český badatel každoročně na stanfordském seznamu nejcitovanějších vědců světa v celoživotních i výročních kategoriích „behaviorální vědy“ a „ornitologie“ vést k tomu, že jsem „jeho oblíbenec“, jak už jsem se opakovaně doslechl (osobně se už mnoho let nepotkáváme). Českým národním sportem je závist. V tomto smyslu nesportuji a především, jak jsem právě transparentně doložil, ani panu Čapkovi nemám co závidět – právě naopak a to v jakémkoli parametru, kterým se naše práce hodnotí (body 4–7). (Na prestižním stanfordském seznamu najdete v kategorii „ekologie“ i špičkové české badatele Vojtěcha Novotného a Davida Storcha, kteří mou stížnost explicitně podpořili.)

8) Pokud je zdrojem mé „oblíbenosti“ u pana Čapka a zdrojem tvrzení o tom, že kritika názvosloví je „osobní“, to, že jsem si jeho názvosloví dovolil navrhnout k veřejnému a transparentnímu přehodnocení či s mou kritikou názvosloví (Zprávy ČSO 2004; Ekolist 2023), dovolím si mu připomenout, že jakákoli stránka vědecké práce musí čelit recenznímu řízení (granty, rukopisy článků, osoby – viz výběrová řízení); není absolutně žádný důvod, proč by názvosloví mělo být výjimkou. Názvosloví nemá zůstávat sólo aktivitou jednoho sociálně izolovaného a nekomunikujícího jedince, který arogantně vnucuje své názory, mimo názvoslovnou komisi prakticky nikým dalším nesdílené, celé veřejnosti.

9) Kdyby (sic!) nebylo názvosloví, nemám na pana Čapka žádný osobní názor, resp. nemám důvod si na něj vůbec vzpomenout, natož si o něm něco konkrétního myslet: skoro všechny články, které si lze spojit s jeho jménem (tj. první, nebo poslední autor) se týkají parazitických bezobratlých a dalších témat, kterými se nezabývám. I kdyby byly všechny články pana Čapka pro mne tematicky relevantní, nepředstavoval by pro mě (viz výše) žádnou konkurenci = neměl bych žádný důvod k nějaké antipatii. Představa antipatií je jen naivní projekce či pokus o „podpásovku“ hrstky lidí, kdo mi takové motivy neznale podsouvají a cíleně ignorují jak mé argumenty, tak vox populi. Antipatie ostatně nemám ani k badatelům, kterým nesahám ani po kotníky – právě naopak, obdivuji je a beru od nich inspiraci.

10) Inspiraci – ptáčkařskou – jsem nakonec čerpal i od pana Čapka, když jsem v 90. letech chodil i na jeho birderské přednášky (a za to mu děkuji). Nepochybuji o tom, že pan Čapek je skvělý birder, s velice nadprůměrnou zkušeností a jeho znalost ptáků světa je obdivuhodná. To ale s hodnocením jeho vědeckého výkonu, se zbytečnými změnami v českém názvosloví i trvalou neochotou/neschopností komunikovat a přijímat kritiku nesouvisí a nijak jej neomlouvá.