Co je skleníkový efekt a proč je problém, že ho ovlivňujeme

Skleníkový efekt patří k mechanismům, které tu fungovaly dávno před příchodem lidí a zajišťovaly na planetě Zemi podmínky pro život. Rozmezí klimatických podmínek, v němž dokáže existovat náš živočišný druh, je ale poměrně úzké. A zahrávat si s ním rozhodně rozumné není.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Igor Zh. / Shutterstock

Něco jiného ovšem je, že tento přirozený jev negativně ovlivňujeme, zejména uvolňováním tzv. skleníkových plynů do atmosféry. Tím totiž zesilujeme jeho působení až tak, že jeho různé negativní projevy velmi silně pociťujeme.

Zpět ke skleníkovému efektu. Odkud se bere to teplo? Začít musíme u Slunce, hvězdě naší vesmírné soustavy, která k planetě Zemi vysílá energii ve formě elektromagnetického záření o různých vlnových délkách. Spadá sem záření krátkovlnné ultrafialové, infračervené, viditelné.

Část z těchto dopadajících „paprsků“ se odrazí zpět do vesmíru, přibližně 26 %, případně je absorbuje zemská atmosféra a oblačnost (asi 19 %). Zbytek, zhruba 55 % z tohoto balíku energie, ale „prorazí“ až k povrchu planety. Ten jej pohltí a ohřeje se. Teplo z něj pak sálá a uvolňuje se do okolí. Od Slunce k povrchu Země míří (spíš) krátkovlnné a viditelné záření, které se z povrchu zpět do planetární atmosféry pak uvolňuje jako dlouhovlnné, infračervené. Tepelné. To všechno je naprosto v pořádku.

Pokud by kolem Země neexistovala stávající atmosféra, ono tepelné záření by se záhy vysálalo do vesmíru. Planeta (tedy kromě toho, že by tu nebylo k žití) by tak byla dost nevlídným tělesem, s teplotou okolo -18 °C. Máme velké štěstí, že atmosféru máme. A navíc plnou skleníkových plynů, které ono unikající tepelné záření zachytí. Díky tomu totiž činí průměrná roční teplota celé planety komfortních 14 °C.

Bez skleníkového efektu to nejde

Skleníkový efekt je tedy jev, který umožňuje život na planetě Zemi ve stávající podobě. A skleníkové plyny – například vodní pára, oxid uhličitý, metan nebo ozón – přitom sehrávají zásadní roli. Mají schopnost pohltit infračervené záření. Bez skleníkového jevu (a skleníkových plynů) bychom tu nebyli. Skleníkový jev ani skleníkové plyny tedy nejsou nositeli žádného zla.

Problémy nastanou v případě, že se koncentrace skleníkových plynů v atmosféře z nějakého důvodu zvýší. Protože to zesílí efekt onoho zadržování tepla v atmosféře. A na planetě Zemi se tak může zvýšit průměrná teplota nad limit, který nám momentálně vyhovuje.

Zesílit skleníkový jev dokážeme. A minimálně od 18. století jsme v tom vážně dobří. Například industrializací průmyslu, skrze zemědělskou praxi nebo vypalováním deštných pralesů. Proč jsou stromy a rostlinstvo vlastně tak důležité? Rostliny při svém růstu do svých těl ukládají oxid uhličitý, který vytáhnou z atmosféry. Tím vlastně regulují koncentraci silného skleníkového plynu v atmosféře. Když je pokácíme, snižujeme sílu tohoto regulačního mechanismu. Sami mezitím do atmosféry skleníkové plyny vydatně přidáváme, uvolňujeme je ve velkém zejména spalováním fosilních paliv. Uvolňujeme do atmosféry velká množství skleníkových plynů, aniž by je námi narušovaná biosféra dokázala nějak „zpracovat“.

Způsobů, jakými zvyšujeme koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a narušujeme i přirozené opravné mechanismy, je předlouhá řada a není na ně teď prostor. Bavíme se o skleníkovém efektu a o tom, že jej jako lidé umocňujeme. Projevuje se to tím, co nazýváme globálním oteplováním. A co je zásadní problém. Poněkud sobecky, tedy z hlediska přežití našeho druhu v „našem“ světě.

Skleníkový efekt a skleníkové plyny patří k mechanismům, které tu fungovaly dávno před příchodem lidí a zajišťovaly na planetě Zemi podmínky pro život. Rozmezí klimatických podmínek, v němž dokáže existovat náš živočišný druh, je ale poměrně úzké. A zahrávat si se skleníkovým efektem – tím, že jej svou činností uměle zesilujeme a zvyšujeme tím průměrnou teplotu planety – rozhodně rozumné není.