Nepěstuju kukuřici pro bioplynky. Mou plodinou je zdravá a zelená krajina, říká Petr Marada

Když s Petrem Maradou stojíte na poli a posloucháte jeho vyprávění, jak vypadá naše zemědělská krajina a jak by vypadat měla, není to jen akademické tlachání od kavárenského stolku. Petr Marada přeměňuje necitlivým přístupem pošramocenou krajinu na něco více funkčního a udržitelného. A taky malebného.

Rozhovor s Petrem Maradou vznikal mezi poli, i při pojídání meruněk, plodů stromů vysázených jako krajinný prvek na původně nekonečném polním lánu. Jsme na katastru obce Šardice. Fotografové lokalitu přezdívají moravské Toskánsko. Pokud tu něco fotí, je to zvlněná krajina a zpravidla také něco z díla Petra Marady. Kdo by měl podle vás dělat ozeleňování krajiny? Čí je to úkol?

Ať to dělá ten, kdo to dělat chce. Můžou to být zemědělci, ale i obce, myslivci, nebo jiné spolky. V každém katastru by to někdo dělat měl. Jen záleží na tom, kdo je na daném místě schopný a aktivní. To je totiž klíč k tomu, aby se to povedlo.

Leckde by to mohly být obce. Ty by si měly uvědomit, že stejně jako potřebují vydlážděné chodníky, kanály a čistírnu odpadních vod, potřebují i zelenou infrastrukturu. Tohle poznání potřebnosti leží na obcích.

A proč se z krajiny zeleň pořád vytrácí, přestože už se o problému mluví dlouho?

I když je to jasně pojmenovaný problém, zemědělci mu nerozumí nebo nechtějí rozumět.

Zemědělci si kupují stále větší a výkonnější stroje. Na velké díly půdních bloků se to vyplatí, ale na malém poli se s tím neotočí.

A i když mají zemědělci dotace na zatravňování a ozeleňování, tak to zpravidla nedělají. Protože nejsou aktivní a nechce se jim na tom s jejich velkými stroji fungovat.

Při sklizni dnes přijede několik sklízecích mlátiček najednou. A ještě není ani sklizeno, a už se do půdy vnáší agrochemie.

Na srpen, kdy je největší horko, máte už většinou pole po sklizni úplně prosté vegetace. A když pak zafouká, jde z pole do vesnice nejen prach, ale prach obalený pesticidy. Necháváme si takto poškozovat životní prostředí. Díky tomuto systému hospodaření je nám kontaminováno ovzduší.

Hospodaření na velkých dílech půdních bloků dnes ovlivňuje nejen zadržování vody v krajině, vodní a větrnou erozi, ale i výskyt drobné zvěře.

Čím?

Zajíci do těch velkých půdních bloků nechtějí jít. Jsou pro ně neatraktivní, neprostupné, nepřehledné. I koroptve by tam lidově řečeno "zabloudily", ve velkém lánu kukuřice se nerozhlédnou, neorientují se. To prostě pro ně není prostředí, kde by byly rády.

A vy jste se rozhodl, že když kolem Šardic nikdo s krajinou nic dělat nechce, pustíte se do toho sám?

Já jsem si někdy v roce 2004, 2005 řekl: obec nechce, myslivci nechtějí, zemědělci taky nechtějí, tak já jdu. Koupím si půdu a udělám si to, co má podle mě smysl, na vlastním pozemku.

Víte, potíž je v představě, že zemědělec produkuje jenom potraviny nebo krmiva. Dnes se ale velké množství vypěstované biomasy využívá jako surovina v bioplynové stanici pro výrobu energie.

Po zemědělcích se rovněž chce, aby dělali ozeleňování. Ale oni říkají, že na to nemají čas, protože potřebují dělat svůj klíčový byznys, například právě biomasu pro bioplynky a suroviny pro potraviny.

Ale já jsem si ten prostor našel, jen nedělám pro bioplynky, ale pro stát, který zelenou krajinu chce a podporuje ji.

Rozhodl jsem se, že budu do krajiny vracet její životně důležité orgány, aby fungovala jako živý organismus. Založil jsem biokoridory a biopásy, meze a mokřady. Mám pozemek, který jsem zatravnil a osázel ovocnými stromy. Vytváříme tu zelenou infrastrukturu, která nám slouží pro ekosystémové služby.

Kdy jste s tím začal?

Začínal jsem v roce 2007, kdy jsem si sem poskládal pozemky. Řekl jsem si: záměr je perfektní, když to stát chce a nabízí za to peníze, tak půjdu touto cestou.

Tady u nás byl největší problém s vodou. Tato celá lokalita byla po roce 1920 odvodněna. A já si řekl, že vodu z pozemků vyhánět nebudu, naopak ji na ni vrátím. Zlepšení místního klimatu bez vody nefunguje.

Jak konkrétně ji vracíte?

Na jednom svém pozemku jsem mohl pěstovat také kukuřici například pro bioplynku, ale udělal jsem tam opatření pro obnovu vody v krajině. Místo kukuřice jsem vytvořil soustavu mokřadů a tůní. Co se při hloubení tůní vykopalo, to jsem rozprostřel v okolí a vysázel jsem na tom sad.

Také jsme si pronajali pozemek od obce Nenkovice a založili jsme na něm takzvanou zatravněnou a ozeleněnou údolnici, která svádí vodu a zpomaluje její odtok.

Takže cesta je koupit pozemky a dělat na nich samostatně agroenvironmentální opatření?

V každé obci to bude jinak. Třeba u vás budete mít aktivní myslivce nebo samotnou obec. Všude musíte volit podle místních podmínek. Proto radím, ať tato opatření buduje ten, kdo je schopný a ochotný je dělat. Nemá smysl do toho někoho nutit.

Já jsem na svých pozemcích využil možnosti, které nabízí Ministerstvo zemědělství, a i s využitím procesu komplexních pozemkových úprav jsem cosi udělal.

Co vám přináší biopásy a biokoridory, která v krajině děláte? A co přináší okolním zemědělcům?

To, že se tu zadrží voda, která tu spadne. Že voda tou krajinou jen neproletí. Že kontaminace agrochemií zůstane zde a nevyplaví se do vodních toků. Že tady vznikne plocha pro predátory škůdců, že tu mohou hnízdit kalousi, puštíci a další sovy, které tu pak budou lovit myšky a hraboše.

Proč vám na tom záleží? Většina pozemků, která je okolo vašich mokřadů, biopásů a biokoridorů, nejsou vaše a nehospodaříte na nich. Nemáte tedy tak velký benefit z toho, že se tam voda zadrží.

Ale já z toho mám benefit. Dělám službu státu. Já jsem řekl: státe, pokud to nechtějí dělat ti okolní, tak já to na svých pozemcích dělat budu. A stát mi na agroenvironmentální opatření dal peníze, protože on je chce v krajině budovat.

Není to z mé strany žádná charita, nedělám to zadarmo. Stát si u mě platí službu, kterou chce a potřebuje. A já dostanu zaplaceno za věci, které chci dělat a které mi dávají smysl. Prospěch z toho mají zcela jistě i okolní zemědělci. Téměř všichni jsou spokojeni. Já jsem jako zemědělec „vyslyšel“ hlas, volání naší občanské společnosti.

A informace pro majitele vedlejšího pozemku může být ta, že mu za takové agroenvironmentální opatření stát zaplatí?

Ano.

Víte, někteří lidi po republice říkají: Marado, ty nejsi zemědělec. Nepěstuješ potraviny a jen bereš dotace.

Ale já říkám: ne, já jsem se jen rozhodl, že nebudu pěstovat klasické tržní plodiny, ale že budu pěstovat zelenou krajinu pro stát.

Tak jako například Agrofert říká: pěstuj kukuřici a pšenici a my to od tebe vykoupíme, tak stát říká: dělej biopásy, my ti za to zaplatíme.

Já jsem si jako partnera pro své aktivity vybral stát. Protože stát chce smysluplné věci. Chce, abych zadržoval na svém pozemku vodu.

Jak k lidem dostat tuto informaci? Že si mohou vybrat jiného partnera, respektive jinou službu než zemědělskou produkci, za niž budou placeni?

O komodity z pozemku jsou vždycky různí zájemci. Na pozemku nemusíte dělat téměř nic. Můžete ho nechat určité období ladem a třeba vám bude myslivecký spolek, který tam bude chovat divoké králíky, platit třikrát tolik. Nebo ho pronajmete někomu, kdo tam bude těžit štěrk, pokud ho tam máte. To si můžete rozhodnout sama.

Poradí mi s tím někdo?

No jasně. Ministerstvo zemědělství je povinno spravovat registr poradců, kteří jsou akreditováni, aby dávali kompetentní informace o tom, co se dá na půdě dělat.

Víte o dalších příkladech v české krajině, kde by se dal vidět podobný pohled, jako máte vy tady?

Jsou lidi, kteří jdou stejnou cestou: Zdeněk Sečka v Moravském Písku, Marek Daňhel v Albrechticích, Josef Vacík v Českých Budějovicích, Jiří Sehnal ve Vinařích, v Malé Hraštici jsou v tomto směru velmi úspěšní myslivci.

Ale Šardice jsou excelentní v tom, že vidíte tu nesprávnou praxi hned vedle té správné.

A tato opatření si na sebe tedy vydělají?

Ta opatření jsou zakládaná a zbudovaná za státní peníze. Je to poptávka státu u zemědělců, aby dělali takové věci.

Ale vydělá si to na sebe i nepřímým způsobem, že nám to opatření například generuje predátory škůdců do sadu. A podporuje opylovače, které potřebujete všude, i v sadu, i v kultuře řepky vedle.

A já kromě toho dělám environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu, mám demonstrační farmu, jezdí mi sem exkurze.

Mohou nějakou roli hrát menší vlastníci půdy, kteří ji pronajímají?

Mohou, ale o významnost své role se připravují. Gró pozemků je dlouhodobě pronajato, takže jejich majitelé nejsou schopni je reálně ovládat.

Zemědělci je donutili zabřemenit pozemek nájemní smlouvou na pět, deset, patnáct let. Dokonce se několik let diskutuje o předkupním právu.

Velké agrární podniky obsadily trh i jinak. Dnes v Česku nekoupíte lis na malé balíky, které uzvednete. Prestižní firmy vám řeknou: to už neděláme. Nebo vám nabídnou dodání za rok a půl.

Se zemědělcem hospodařícím na malých výměrách tady trh moc nepočítá. Dnes je zemědělství byznys vybrané skupiny lidí, která dělá maximum pro to, aby vypudila poslední malé hospodáře. A nikoho dalšího mezi sebe nepouští.

Jaké možnosti tedy jako vlastník mám? Řekněme, že vlastním pozemek o dvou hektarech, mám environmentální cítění a chtěla bych přispět k lepšímu zadržování vody v krajině.

Máte možnost uzavřít nový nájemní vztah, nebo si do pachtovní smlouvy dát podmínky, jak se na vaší půdě má hospodařit.

Můžete pozemek nabídnout k pronájmu jinému subjektu, než tomu stávajícímu. Existují i jiní zemědělci než ti, kteří finalizují pouze komodity pro výrobu potravin a krmiv. Jsou i zemědělci, kteří se zaměřují na zakládání a správu zelené infrastruktury. Někde jsou i osvícení myslivci, kteří by si rádi pozemek pronajali a realizovali na něm něco pro podporu biodiverzity.

Problém ale bude si své pozemky odbřemenit, zbavit je neváhodných smluvních závazků.

Co když je můj pozemek uprostřed velkého půdního bloku a nevede k němu žádná cesta? Bude o tu půdu mít někdo zájem?

Samozřejmě.

Na to jsou excelentní nástroj pozemkové úpravy. Ale těch se dělá v okrese jedna až dvě ročně. Proklamuje se, že je to priorita, ale také se proslýchá, že prostředků, které stát na pozemkové úpravy dává, není tolik, kolik by bylo potřeba.

Popsal byste mi co nejjednodušeji, co je komplexní pozemková úprava?

Je to proces, který slouží k racionálnímu hospodaření vlastníků pozemků. Vede k tomu, aby se pozemky zpřístupnily, aby se dalo elegantně rozdělit spoluvlastnictví, aby se lépe určil způsob využití pozemků.

A hlavně je to proces, kterým můžeme do krajiny, která nefunguje tak, jak by měla, dostat odpovídající škálu krajinných opatření.

Jak komplexní pozemková úprava pomáhá dostat do krajiny například biopásy?

Umožňuje projektantům za peníze státu zanalyzovat území z hlediska biodiverzity, erozní ohroženosti, ochrany půdy, pestrosti, zadržování vody v přírodě a krajině, z hlediska adaptace na klimatickou změnu. A umožňuje navrhnout prvky územního systému ekologické stability.

Je to proces, díky němuž jsme schopni pod navržené záměry umístit i pozemky státu, obce nebo vlastníků, kteří se rozhodnou, že ten prvek chtějí.

Pozemková úprava mimo jiné umožňuje odbřemenění pozemku. Po ní padají všechny nájemní nebo pachtovní smlouvy, které k pozemku jsou. Po ní mají vlastníci půdy čistý stůl.

Což je velmi dobré pro podporu podnikání v katastru, pro zahájení činnosti mladých zemědělců. Je to dobré pro ty, kteří nejsou spokojeni s užíváním pozemku. Mohou provést jakýsi restart.

Ale pro to musí být souhlas vlastníků, kteří mají více než 50 % pozemků...

To ještě není všechno. Pokud máte tento souhlas, zahajuje se řízení. Reálně se nastartuje třeba za 10 nebo 14 let. Na pozemkovou úpravu se čeká. Dnes je větší poptávka po pozemkových úpravách, než je kapacita těch, kteří pozemkové úpravy provádějí.

Takže pokud si v roce 2020 jako zástupce obce požádáte o komplexní pozemkovou úpravu, tak se můžete dozvědět, že jste v pořadí, a bude to za 5, 10, 15 let…

Kde je to úzké hrdlo? Státní pozemkové úřady?

Státní pozemkové úřady ty úpravy odborně vedou. Vlastní činnost – analýzu území a návrh opatření – většinou realizuje vysoutěžená firma.

A pokud se s komplexní pozemkovou úpravou začne, není hotová za půl roku. Jedná se víceméně o roky: dva, tři, čtyři, někde až deset let. Záleží na tom, jací jsou kde vlastníci, jak jsou schopni se domluvit, jací jsou k dispozici projektanti. Někde je to složitá záležitost.

Na jaké části území ČR už byly komplexní pozemkové úpravy provedeny nebo prováděny?

My jsme dneska zhruba na čísle cca 21 % katastrů z celkového počtu katastrů v České republice. V Německu už je to 100 % a už se jede znovu. Katastry, které byly tou procedurou dotčeny dříve, provádějí pozemkovou úpravu opět, s ohledem na další záměry mikroregionu, regionu, nadregionu.

Ale jsme na tom lépe než třeba na Slovensku. Tam se s pozemkovými úpravami teprve začíná.

Musí ten, kdo chce v krajině dělat biopásy a biokoridory, tak jako jste je udělal vy, vyvinout desetileté nebo patnáctileté úsilí?

Já jsem sem přišel se záměrem, že chci dělat něco pozitivního přírodě a krajině, že jí chci navracet ty životně důležité orgány v podobě mokřadů, tůní a mezí. Pozemky jsem začal nakupovat v rámci první komplexní pozemkové úpravy, v roce 2005 nebo 2006. A v roce 2007 jsem již s projektem a s příslibem dotace začal budovat. Takže to, co vidíte, je realizovatelné.

Začal jsem v době, kdy se nehovořilo o klimatické změně. Tehdy se hovořilo daleko více o erozní ohroženosti půd, o podpoře vody v krajině a realizaci prvků ÚSES do velkých širých zemědělských lánů.

O tom se ale například na půdě bývalé Vysoké školy zemědělské, dnešní Mendelovy univerzity v Brně, hovořilo už v roce 1955. Tehdy se říkalo: potřebujeme do krajiny vrátit koroptev, protože je to výborný likvidátor semen planě rostoucích rostlin. Tedy plevele, jak by řekl zemědělec. Koroptev vyhledává slimáky, červy. Říkalo se: pokud chceme mít v krajině tohoto významného predátora škůdců, musíme do ní dostat meze a remízky. Potřebujeme krajinu pestrou a atraktivní.

O tom se hovoří od roku 1955. Ale směřuje se úplně jinam.

Zatímco my tady hovoříme o podpoře biodiverzity, o podpoře polních ptáků, tak velikost půdních bloků u nás stále roste…

Když si představím, že jsem velká zemědělská podnikatelka, jsem nějak motivovaná k tomu, abych zahájila nebo se podílela na komplexní pozemkové úpravě?

Záleží, kolik té půdy vlastníte a co na ní chcete dělat.

Pokud máte vybudovanou bioplynovou stanici, vlastníky pozemků máte zasmluvněné na deset až patnáct let, aby vám umožnili pěstovat kukuřici, a pozemkovou úpravou by vám nájemní smlouvy padly, tak do toho asi nepůjdete. Zvlášť pokud se k vlastníkům nechováte tak, jak byste se k nim chovat měla, tudíž hrozí, že s vámi novou smlouvu znovu nepodepíšou.

Mnoho pozemkových úprav se neuskuteční právě z toho důvodu, že ten, kdo na pomyslném hřišti hraje, má jiné priority, než budovat zelenou infrastrukturu nebo agroenvironmentální opatření.

Je také potřeba říct, že významná výměra půdy není proděděna, takže se hospodaří asi na deseti až patnácti procentech pozemků takzvaných mrtvých duší, kterým se samozřejmě neplatí nájem.

Ti, kdo tam hospodaří, odvádí asi v dobré víře nějakou částku daně z nemovitosti, ale neplatí nájem, protože není komu. Vezměte si příklad: hospodaříte na 1000 ha půdy a 100 ha používáte bez toho, abyste vypláceli nájem. A dnes už máte katastry, kde se za nájem platí 5000 – 6000 Kč. To je nezanedbatelná částka.

Je někdo, kdo mi biopásy udělá na klíč, když se rozhodnu, že je chci?

Dnes jsou tu firmy, které jsou schopné to udělat. Když budete chtít na svém pozemku mokřad nebo tůň, tak vám vypracují projekt, žádost o dotaci, nabídnou realizátora. Takže existují, ale jejich počet nepokrývá poptávku.

Pokud bychom chtěli do krajiny dostat více žádoucích krajinných prvků, tak je potřeba podpořit ty, kdo je umí dělat. Ty, kteří jsou schopni ten nástroj uchopit. Bylo by potřeba podpořit aktivity v ozeleňování, nejen prvky, které v krajině chceme.

Není to jen o nákupu stromků, ale o možnostech podpořit lidi, kteří je umějí sázet.

Jsou nějaká jednoduchá opatření, jak ozelenění krajiny postrčit?

Například, že stát nebude podporovat pouze nákup osiva na založení biopásů, ale podpoří i přípravu půdy, která založení biopásu předchází. A ztrátu na zisku ze zemědělské prvovýroby vynahradí mnohem razantněji.

Pokud dnes budu mít hektar biopásu, tak od státu získám 24 000 Kč. A za ty musím nakoupit osivo, musím upravit pozemek, zasít a rok se starat o to, aby po tom nikdo nepřejel. A zhruba po roce to musím zapravit do půdy. Pro někoho je to zajímavá částka, pro někoho není.

Ti, co mají bioplynové stanice, jsou schopni z produkce kukuřice na siláž přes bioplynovou stanici do kapes vygenerovat daleko větší profit než já, když na podobném pozemku buduju biopásy pro podporu biodiverzity. Proto dnes biopásů moc není.

A proto říkám, že je potřeba více podpořit ty, kteří to umí a kteří to dělají dobře.

Dnes se čím dál častěji hovoří o omezení maximální velikosti jednoho půdního bloku. S tím, že by právě tohle opatření mohlo pomoci k omezení půdní eroze a zadržení vody v krajině.

Já neumím říct, jaká je obecně ideální velikost dílu půdního bloku. Musí to být optimální velikost, únosná pro konkrétní agroekosystém.

V Šardicích jsou podmínky například takové, že třeba 20 hektarů v kuse je příliš. V Polabí nebo na Břeclavsku to problém být nemusí.

Kdo by měl být tím, kdo řekne, jaká by měla být maximální velikost půdního bloku na Šardicku a jaká v Polabí?

Měl by to být kompetentní člověk, který má odborné vzdělávání, výcvik a praxi. Neměl by to být byznysmen, který se na agroekosystém dívá přes to, jakou má techniku nebo jak velkou má sklízecí lištu.

Měl by být schopen zhodnotit agroekosystém z hlediska erozní ohroženosti, biodiverzity, problematiky srážek a odtokových drah.

Kdo to u nás je?

Dnes už z univerzit odcházejí agroekologové a další absolventi, kteří by měli fungování zemědělského ekosystému rozumět.

Ale je otázka, jestli ti, kdo tomu rozumí, dostanou šanci navrhnout faremní plán tak, aby to fungovalo nejenom letos, ale i za 10, 20, 30 let.

---

reklama

---