Není žádným tajemstvím, jak ke svému jménu přišel největší v současnosti žijící dravý vačnatec ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii), dosahující délky 50–80  cm a hmotnosti 4,5–12 kg. Samci soupeří o partnerky vskutku urputně. Neméně zuřivě si zvířata vytvářejí pořadí, v jakém žerou oblíbenou potravu – mršiny. Obrovský tlak stisku čelistí umocněný mohutnými žvýkacími svaly ďáblu umožňuje polykat kosti, celé orgány a srst úlovku. Uvádí se, že za pouhou půlhodinu dokáže zcela spořádat kořist dosahující 40  % jeho hmotnosti (Pemberton & Renouf 1993). Pokud je ďábel zahnán lidmi do úzkých, pohybuje červenýma ušima, vydává odporný zápach, vřeští a doširoka otvírá tlamu s velkými zuby.

Setkávat se na polních či lesních cestách s některými z velkých střevlíků bývalo ještě v nedávné minulosti zcela běžné. Jejich dnešní početnost to ale už nijak často neumožňuje. Zvláště pak se to týká druhů obývajících nížiny a pahorkatiny, naštěstí méně těch horských. Střevlíci (u nás a na Slovensku jich nyní žije kolem třiceti druhů) totiž velmi negativně reagují na agrochemikálie (umělá hnojiva a pesticidy), jež se právě v nižších polohách používají častěji než jinde. Jako typický příklad lze uvést silné prořídnutí populací velmi známého střevlíka měděného (Carabus cancellatus), dříve druhotně rozšířeného a hojného v krajinách polí téměř celé Evropy. Někdy ale populace střevlíků zdecimují i jiné trvalé vlivy. Tak se to stalo i v případě dvou našich poddruhů střevlíka lužního, snad nejozdobnějšího středoevropského střevlíka a v oblastech jeho výskytu na českém území už kriticky ohroženého. Ve třech kategoriích ohroženosti – kriticky ohrožený, silně ohrožený a ohrožený – je u nás chráněno třináct druhů rodu Carabus.

K oslavám letošního 100. výročí vzniku Československa pořádá Nadace Partnerství s podporou firmy Arboeko, Lesů ČR, U. S. Embassy a mnoha dalších partnerů roční kampaň Stromy svobody 1918–2018. Jejím hlavním cílem je s pomocí veřejnosti najít a zmapovat příběhy symbolických 1918 stromů, které obyvatelé vysadili na počest republiky či v pozdějších letech jako připomínku svobody a demokracie.

Škodlivost olova pro lidský organismus i pro životní prostředí je obecně známým faktem, který vedl ke značnému omezení jeho používání v dopravě i průmyslu. Podle ochránců přírody a především ornitologů ale ani současná právní omezení nepostačují a v souvislosti s otevřením veřejné konzultace k tématu používání olova (do 21. prosince 2017) požadují od Evropské agentury pro chemické látky jeho úplný zákaz v případě některých "tradičních způsobů využití", jako je lov a rybolov.

Jen málokterou oblast lidského vědění změnil výzkum zaměřený na analýzu genů tak výrazně, jako naše znalosti o koních. Platí to i pro studii, kterou nedávno publikoval prestižní časopis Science o koních Převalského (na Ekolistu zde). Podle vědeckého výzkumu jsou totiž koně Převalského potomky zvířat, která byla před 5500 let domestikována takzvanou botajskou kulturou na území dnešního Kazachstánu, a poté uprchla ze zajetí zpět do volné přírody.

Před dvěma stoletími to byla země plná pralesů. Rostly na obrovských souvislých plochách. Některé nedotčené, jiné už pozměněné občasnou pastvou dobytka, smolařením či pálením dřevěného uhlí. Během 19. století byly pralesy téměř vymazány z map. Systematické a efektivní lesnické hospodaření se podle dobových záznamů rovnalo bezohledným těžbám. Snahy o snížení ročních těžeb plánované tehdejšími lesnickými experty nebyly vyslyšeny. Zdálo by se, že v té době pralesy zcela zmizely…

Někteří ptáci používají různé taktiky, aby oklamali svou kořist. Především jde o dravce, kteří si v některých případech počínají zvláštně, jen aby se dostali ke kořisti. Jestřáb často v tichosti přilétne na dvůr, kde se usadí v blízkosti drůbeže a v klidu vyčkává na vhodnou příležitost, aby potom mohl v nestřeženém okamžiku zaútočit. Holubi, nebo slepice si na jeho přítomnost zvyknou a nevidí v něm predátora. Jestřáb po chvíli toho využije a zaútočí.

Drosophila neboli octomilka, jinak také známá pod názvy jako banánová, octová či ovocná muška. Kdo by ji nikdy neviděl či neznal?! Zvlášť když doma zapomenete kousek ovoce, zeleniny, otevřenou láhev s octem či nějakou sladkou limonádou. Stačí chvilka a zbytek potraviny začne kvasit a rozkládat se. Ideální prostředí pro tyto malé zástupce dvoukřídlého hmyzu.

Severní oblasti Keni bývaly rájem pytláků, kteří tu decimovali hlavně nosorožce a slony. Po desítkách let krvavých střetů kvůli dobytku a pastvinám spolu kmeny Samburu, Borana, Redille či Turkana začínají spolupracovat. Snaží se nejen zajistit klidnější život svým blízkým, ale taky zachránit divoká zvířata.

V Čechách i na Moravě byl vlk již začátkem středověku rozšířen nehojně. Jeho rozšíření a počty velmi kolísaly a údaje jsou jen kusé. Poslední vlk byl v Čechách zastřelen roku 1874 u obce Lipka na Šumavě. Na Moravě se vlci vyskytovali téměř nepřetržitě až do roku 1914. Od devadesátých let minulého století se k nám ale tato šelma postupně vrací. Dokázala se totiž přizpůsobit životu v krajině, která je pozměněna činností člověka.