V Krkonoších byste přirozené lesy poznali snadno – v nižších polohách, kde je delší vegetační doba v roce, rostou různé druhy stromů, různě staré stromy a je v nich dost „mrtvého“ dřeva. To vyhovuje smíšeným lesům s jedlí, bukem, javorem, břízou atd. O něco výš, cca od 1 000 m nad mořem, to buky už nezvládají, ale líbí se tam smrkům. Smrky mohou dokonce vytvářet monokulturu, kde jiné druhy dřevin najdete jen těžko. Ještě výš, od 1 200 m nad mořem, jsou klimatické podmínky tak kruté, že tam smrk spíš živoří, než žije, ale dobře to snáší kleč. Na samotných hřebenech, kde je vegetační doba dlouhá něco málo přes dva měsíce v roce, je už jen tundra. Slovo tundra prochází od sámského tūndâr, což označuje místo, kde je tak hnusně, že ani les neroste.

Vůbec první dvojčata zubrů v historii České republiky se v loňském roce narodila v rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice, nedaleko Benátek nad Jizerou. O vzácném přírůstku informovali vědci a ochranáři v rámci zveřejnění výsledků sčítání českých zubrů za rok 2018.

Kůrovcová kalamita dosáhla v roce 2018 zcela extrémního rozsahu a rovněž prognóza pro rok 2019 je nepříznivá. Hlavní prioritou pro zpomalení šíření kůrovce musí být pečlivé vyhledávání, včasné zpracování a účinná asanace aktivních kůrovcových stromů s cílem co nejvíce oddálit rozpad smrkových porostů. Je třeba za každou cenu zastavit rozvoj a šíření podkorního hmyzu do dalších oblastí a vyšších poloh s často cennými původními populacemi smrku. Bez politické vůle, která umožní potřebné legislativní změny a vhodně upraví dotační politiku, bude nesmírně složité současnou situaci zvládnout.

Douglaska tisolistá. V Česku a v lesích střední a západní Evropy se jedná o nejčastěji pěstovanou cizokrajnou jehličnatou dřevinu, produkující i v našich podmínkách kvalitní užitkové dříví s velkým produkčním potenciálem. Ale ani douglasce se nevyhýbají škůdci a choroby, stejně jako našim domácím dřevinám. Nejčastěji je v této souvislosti zmiňován lýkožrout lesklý, patřící mezi významné škůdce lesních dřevin. Informuje o tom Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti.

Stádo exmoorských koní spásající vřesoviště v Národním parku Podyjí se ve středu rozrostlo o první mládě. V podvečer se jedné z klisen narodilo hříbě. Ostatní klisny ve skupině jsou rovněž březí a další hříbata by měla přijít na svět v následujících dnech, podobně je to i u druhého stáda nedaleko Mašovic. Koně nyní potřebují klid, aby si mláďata zvykla na svoji pastvinu. Informuje o tom spolek Beleco.

Ponechání lesů samovolnému vývoji je myšlenka, která rozděluje odbornou veřejnost poměrně dlouhodobě. Dnes je toto téma nově spojováno s dopady na vodní režim krajiny a na klima. Pokud bezzásahový les postihne kůrovcová kalamita nebo polom, zůstanou v něm ležet či stát odumřelé stromy a porost se nechá obnovit přirozeně, bez zásahu člověka.

Podle některých vědců má takový les větší potenciál přispět k narušení vodního režimu krajiny než holoseče a mýtiny. A je podle nich pak otázka, zda ponecháním lesů přirozené obnově nepřispíváme k vysychání krajiny.

Středočeský kraj. Prudké svahy nad Vltavou jsou jedním z posledních míst, kde žije kriticky ohrožený motýl okáč bělopásný. Na jeho záchranu zahájili ochránci z Českého svazu ochránců přírody Vlašim nový projekt Motýli vltavských strání. Na prudkých svazích vltavského kaňonu vyřezávají keře a odstraňují menší stromy, aby prosvětlili porost, některé stromy takzvaně kroužkují. Vzniklá mozaika mýtinek, lesů a skal je ideálním stanovištěm nejen pro řadu ohrožených motýlů, ale i pro roháče nebo tesaříky.

1. dubna je jednak apríl, jednak Den ptactva. Připomínají si ho jak ornitologové, tak i lesníci. Společně po celý rok v porostech rozmísťují stovky budek a dělají i další opatření. Na Křivoklátsku, v okolí Lužné a Nižboru například označují stromy s dutinami, ve kterých hnízdí ptáci. Ty pak lesníci netěží a nechají je přirozeně rozpadnout. Informují o tom Lesy ČR.

Při sledování vyder, obývajících toky Krušných hor, jsme narazili na jinou šelmu, která se zde už také zabydlela. Na medvídka mývala.

Půdu vnímáme jako zosobnění jistoty a domova. Tolikrát jsme podobný obraz viděli. Exulant na odchodu bere do kapsy kus rodné hroudy. Po návratu z exilu jeho ruce dojatě nabírají hrst úrodné prsti, nozdry sají vůni a rty líbají zem. Stokerův Drákula je v Anglii fatálně odkázán na bedny s hlínou rodných Karpat, což se mu nakonec stane osudným. Scarlett, hrdinka románů a filmu Jih proti Severu, nalezne východisko pohnutého života v půdě rodné Tary. Půda nás zkrátka symbolicky ukotvuje, umožňuje nám pevně, téměř jako bychom byli zakořenění, čelit pomíjivostem lidského života. Půda je daná. V poslední době se ale ukazuje, že vše může být jinak a ona jistota nám pod nohama nenápadně mizí.