Jadernou havárii, kterou v japonské Fukušimě způsobilo zemětřesení a následná vlna tsunami, komentoval jak český prezident Václav Klaus, tak ČEZký generální ředitel Martin Roman. Oba panovníci přitom bohužel předvedli, že se pohybují mimo realitu.

Zajisté by se u člověka, který vždy zásadně a kategoricky odmítal (také v ČR!) výstavbu a provoz jaderných elektráren dalo očekávat, že se bude chtít na vlně vzedmuté nedávnými událostmi v Japonsku nějak „odvézt“.
Někteří lidé podvědomě očekávají, že budu chtít své jednoznačně negativní stanovisko k jaderné energetice nedávným neštěstím, ke kterému došlo v důsledku série havárií ve Fukušimě a na několika dalších jaderných zařízeních v Japonsku, nějak podepřít anebo odůvodnit.

Vážený pane předsedo vlády,
v zájmu bezpečnosti a prosperity České republiky Vás žádáme, aby se vláda České republiky připojila k provedení zátěžových testů jaderných elektráren navržených na úterní mimořádné schůzce k jaderné bezpečnosti EU a zároveň nově zanalyzovala budoucnost tuzemské jaderné energetiky.

Tomáš Feřtek ve svých komentářích ke způsobu šíření „zeleného evangelia“ položil několik otázek, na které je slušné odpovědět. Pokusím se o to v pořadí, jak se otázky objevovaly.

Na dlouhodobé nepřátelské dopravní politice vůči urbanisticky a environmentálně šetrné a bezpečné železniční dopravě v ČR, vystupňované ministrem dopravy panem V. Bártou (VV), se významně podílí neuvažování velkého balíku nekalkulovaných nákladů dopravy.

Vážení pánové,

obracíme se na Vás jménem Českého svazu ochránců přírody, občanského sdružení, jehož více než 9 000 členů spojuje aktivní zájem o ochranu přírody a životního prostředí a které je také koordinátorem Národní sítě záchranných stanic, zabývající se záchranou zraněných divokých zvířat na území celé České republiky.

Proč je oxidu uhličitému věnována taková pozornost? V historii zatím neexistoval problém, jemuž by lidstvo muselo čelit, srovnatelný s výzvou týkající se globálních změn klimatu. Můžeme zmínit chudobu, šíření epidemií, AIDS či ozónovou díru, ale všude přirovnání „kulhá“ zejména v tom, že se netýká prakticky všeho a všech. Přechod k nízkouhlíkovému hospodaření se však týká všech a také většiny záležitostí, na které jsme si rádi zvykli. A také jde o problém velmi záludný.

Tento týden přijala Evropská komise plán na dosažení energetické účinnosti a plán přechodu Evropy na nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050. Bylo by možné položit si otázku, proč se vůbec zabývat něčím, co bude až za čtyřicet let, když sotva dohlédneme konce nejhorší hospodářské krize od třicátých let minulého století.

Hlavní šumavský spor se často vyhraněně prezentoval a prezentuje jako kácet, nebo nekácet, rozuměj „zasahovat proti kůrovci“. Jádrem problému je ale otázka, kde zasahovat, a kde ne. Zasahovat proti kůrovci by se důsledně mělo na okrajích národního parku tak, aby se omezilo šíření kůrovce do čistě hospodářských lesů v okolí. Ve vlastním národním parku jen velmi uvážlivě a v jeho nejcennějších částech, zvláště v oblasti přirozeného výskytu smrčin, prakticky vůbec. Tohle by mělo být snad jasné každému, kdo něco ví o ochraně přírody v národních parcích (nevyšší stupeň ochrany přírody a krajiny).

Prolomení těžebních limitů je naprosto nesmyslné... kolem tohoto problému bylo řečeno snad již vše, co se říci a napsat dalo...