Jaderné výzvy a ignorování zkušenosti z Černobylu

Katastrofa Černobylské jaderné elektrárny v roce 1986 byla nejvážnější jaderná havárie a událost globálního významu. A byla vážnou lekcí pro lidstvo, která vedla k přehodnocení technologického optimismu a poznání hranic technologického rozvoje. Havárie nastolila otázky ohledně rizik jaderné energie, její bezpečnosti a odpovědnosti za ni. Kvůli havárii v Černobylu se ukázalo, že civilní jaderná zařízení představují zvýšené nebezpečí, které nelze snížit na nulu, a nikdo se nemůže cítit zcela bezpečně. Riziko spojené s civilními jadernými zařízeními není „eschatalogickým ekofatalismem“ a civilní jaderná zařízení jsou součástí rizikové společnosti, jak ji definoval Ulrich Beck ve své knize „Riziková společnost: Na cestě k nové modernitě“. Černobylská havárie změnila postoj k „mírovému atomu“ a jaderné energii. Přispěla na jedné straně k protijaderným náladám a na druhé straně k formování nového pojetí kultury bezpečnosti, které definuje bezpečnost zařízení jako nejvyšší prioritu pro všechny provozovatele.

Ve veřejném diskurzu také došlo k obratu od protikladu „mírového atomu“ a jaderných zbraní k pochopení, že jaderné zbraně a nevojenská jaderná energetika jsou provázány. Takové propojení je skutečně zřejmé, neboť obě sféry jsou založeny na společných vědeckých a technologických základech a nevojenská jaderná energetika vznikla z vojenských atomových programů ve 40.-50. letech 20. století.

Jak se později ukázalo, sovětské jaderné programy byly zaměřeny nejen na demonstraci prestiže sovětské atomové vědy a výrobu elektřiny pro civilní účely, ale také na zajištění materiálu pro vojenské využití.

V sovětské době bylo na území Ukrajiny postaveno 17 bloků a patřily mezi ně i čtyři bloky Černobylské jaderné elektrárny. Ukrajina se tak stala územím s potenciálně vysokým rizikem pro životní prostředí a obyvatelstvo. Riziko se 26. dubna 1986 proměnilo v reálnou havárii, která ukázala ničivý účinek atomové energie pro civilní účely.

Tehdy došlo k o dlouhodobém masivním zamoření ekosystémů; ohrožení života a zdraví mnoha lidí; podkopání bezpečnosti potravin a vodních zdrojů v důsledku radioaktivního zamoření půdy a zničení mnoha zemědělských ploch; odtržení lidí od jejich rodné země; zničení jedinečného kulturního dědictví regionu.

V tomto ohledu černobylská havárie odpovídá kritériím ekocidy a je zařazena na seznam konkrétních příkladů, kdy důsledky lidské činnosti ohrožují integritu globálních a místních ekosystémů a mají rozsáhlé a dlouhodobé důsledky pro biosféru a člověka.

Pro Ukrajince byla léta po černobylské havárii obdobím překonávání následků katastrofy, výzkumu a přemýšlení o příčinách havárie a strategiích rozvoje území, stejně jako o opatřeních k prevenci nových jaderných hrozeb a zajištění jaderné bezpečnosti („Nikdy více!“).

Díky společnému úsilí a příspěvkům mnoha národních i mezinárodních aktérů (např. GEP, UNEP) byla v roce 2016 vyhlášena Černobylská radiační a ekologická biosférická rezervace jako oblast světového významu, poškozený reaktor byl zakryt sarkofágem. Město Pripjať se od roku 2011 stalo cílem vzpomínkové a katastrofické turistiky.

Navzdory časovému odstupu od dubna 1986 a všem opatřením si mnoho lidí na Ukrajině stále nese trauma a jsou obzvláště citliví na nebezpečí jaderné katastrofy. Události jako černobylská havárie by se na území země ani jinde neměly nikdy opakovat. Proto ukrajinská společnost v březnu 2011 s bolestí a empatií reagovala na havárii jaderné elektrárny Fukušima I a sdílela s Japonskem zkušenosti s překonáváním následků černobylské havárie.

Ignorování lekce z Černobylu

Ruská agrese na Ukrajině vrátila čas zpět. Ruské obsazení Černobylské jaderné elektrárny a zóny vyloučení (24. února až 1. dubna 2022), útoky na další občanské jaderné objekty (Charkovský fyzikálně-technický institut, Jihoukrajinskou jadernou elektrárnu a Chmelnyckou jadernou elektrárnu) a obsazení největší evropské Záporožské jaderné elektrárny v březnu 2022 vedou k tomu, že se katastrofa může opakovat a veškeré úsilí o překonání následků katastrofy z roku 1986 může být znehodnoceno.

Během 36 dnů okupace Černobylské jaderné elektrárny a uzavřené zóny Rusové brutálně zasahovali do provozu objektu. Okupanti nejenže ohrožovali životy mnoha lidí, ale nedbali ani na bezpečnost svých vojáků, kteří kopali zákopy v zamořeném „Rudém lese“ a pytlačili a jedli divoká zvířata v zóně vyloučení. Zároveň se ukrajinský personál, který byl pod tlakem okupantů, ale veden pocitem odpovědnosti, snažil udržet chod zařízení.

Obsazení Záporožské jaderné elektrárny ruskými vojsky vážně ohrožuje bezpečnost a bezpečný provoz zařízení. Situace se neustále mění k horšímu, zejména po protržení hráze Kachovské přehrady (6. června 2023) a s ohledem na informace o ohrožení reaktorů a chladicích nádrží.

Útoky na jaderná zařízení jsou známy od 80. let 20. století (například irácký výzkumný reaktor v Osiraku, dva íránské energetické reaktory v Búšehru, výzkumné centrum v Tuvajtě atd.) K těmto případům však došlo ještě před zahájením provozu dotyčných zařízení a žádný z těchto útoků naštěstí nevedl k významnému úniku radiace (Carlson, 2022).

Výjimečnost případu Záporožské jaderné elektrárny spočívá v tom, že se v roce 2022 jedná o největší provozovanou jadernou elektrárnu v Evropě s celkovým výkonem 5 700 MWe.

Generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii Rafael Mariano Grossi charakterizoval situaci v Záporožské jaderné elektrárně a v nedalekém městě Energodar jako „zcela nepřijatelnou“. (Prohlášení generálního ředitele, 2022). Konstatuje zásadní potřebu „ochránit elektrárnu se šesti reaktory a pomoci zabránit jaderné havárii, která by mohla mít vážné následky pro lidi a životní prostředí na Ukrajině i jinde“.

Po studené válce a havárii jaderné elektrárny Three Mile Island v USA (1979), jaderné havárii v Černobylu (1986) a jaderné havárii ve Fukušimě (2011) tak lidstvu opět hrozí masivní radiační nebezpečí – kvůli opomíjení lekcí, které jsme získali z havárie v Černobylu.

Jaderný terorismus, nebo jaderná bezpečnost: co zvítězí?

Případ Záporožské jaderné elektrárny a útoky na další civilní jaderné objekty na Ukrajině dokládají porušování základních etických principů (zachování života na Zemi, bezpečnost současných i budoucích generací, nezasahování do provozu nebezpečných objektů atd.) zakotvených v mezinárodním humanitárním právu.

Stávající mezinárodní právní systém upravuje legální použití síly v ozbrojeném konfliktu (vojenská nezbytnost, významnost, proporcionalita). Zakazuje akce, které mohou vést k rozsáhlému, dlouhodobému a vážnému poškození přírodního prostředí a způsobit přeshraniční škody neutrálním státům.

Ruské vojenské akce cílící na civilní jaderná zařízení lze kvalifikovat jako terorismus, který je zvláštním druhem války vedené za účelem psychologického nátlaku, vydírání a vyvolávání strachu a chaosu.

Jaderný terorismus je jednoznačně odsuzován z existenčních, humanitárních, environmentálních, morálních a právních důvodů vzhledem k jeho nepředvídatelným rozsáhlým ničivým důsledkům pro životní prostředí a lidstvo.

Mezinárodní společenství se snaží tomuto druhu zločinu zabránit. V roce 2007 byla přijata a vstoupila v platnost Mezinárodní úmluva o potlačování aktů jaderného terorismu. Ukrajina i Ruská federace jsou její součástí. Paradoxní je, že návrh úmluvy navrhla Ruská federace. V prosinci 1996 jej projednal Právní výbor Valného shromáždění OSN.

Úmluva kriminalizuje „plánování, vyhrožování nebo provádění aktů jaderného terorismu; požaduje rovněž, aby státy kriminalizovaly tyto trestné činy prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů a stanovily tresty odpovídající závažnosti těchto trestných činů“.

(Kromě toho úmluva definuje povinnost zemí a vlád přijmout opatření, která by zabránila pronikání radioaktivních látek a technologií k třetím stranám, tedy nestátním subjektům nebo teroristickým skupinám.)

Aktivity Ruské federace na Ukrajině ukazují, že právě Rusko ignoruje a porušuje své závazky.

Zároveň se zdá, že kroky Ruska týkající se jaderných zařízení na Ukrajině jsou pokračováním jeho obecného přehlížení jaderné hrozby, ignorování bezpečnosti a nepřijetí počernobylské kultury bezpečnosti.

Například M. Maerli, A. Schaper a F. Barnaby, F. si ve svém přehledu charakteristik jaderných teroristických zbraní všimli, že v mnoha ruských jaderných zařízeních fyzická ochrana a evidence jaderného materiálu nedosahují definovaných západních standardů, a zdůraznili potřebu intenzivnější mezinárodní spolupráce s cílem zlepšit zabezpečení jaderného materiálu v Rusku. I tyto skutečnosti lze hodnotit jako zanedbání toho, co jsme se naučili z Černobylu – paradoxně s přihlédnutím k tomu, že havárií byla postižena i část území Ruské federace.

Z teoretického hlediska je třeba si uvědomit, že je velmi obtížné předvídat nebo sestavit přesný model rizik a důsledků zásahů třetí strany do provozu jaderného zařízení. Někteří odborníci předpokládají, že pravděpodobnost jaderného terorismu je z důvodu obtížného přístupu k příslušným jaderným materiálům a technologiím potenciálně nízká. Navzdory nízké pravděpodobnosti jaderného terorismu je však – v případě, že k němu dojde – možná míra fyzického zničení a poškození životního prostředí či ztrát na lidských životech poměrně velká. Proto nelze ignorovat možnost teroristického použití jaderných zařízení nebo neoprávněného zásahu do provozu jaderných objektů.

Aplikace obecných přístupů k definici a hodnocení jaderného zabezpečení a jaderné bezpečnosti na jedné straně a hrozby jaderného terorismu na straně druhé na současnou ukrajinskou realitu ukazuje na krátkozrakost, zjednodušování nebo podceňování bezpečnostního rizika jaderných zařízení.

Události současné rusko-ukrajinské války prokázaly reálnost jaderného terorismu: „Poučení ze Záporoží je, že se může stát nemyslitelné – útok na provozovanou jadernou elektrárnu.“

Nebezpečí jaderné havárie na největší evropské jaderné elektrárně vyvstalo po jejím zaminování; možnost takového útoku ilustruje zničení Kachovské přehrady. Ruská federace by podle svého mezinárodního závazku měla zabránit jadernému terorismu. Ale na Ukrajině Rusko jedná právě jako terorista.

Přes různé scénáře možné katastrofy a jejich následků panuje zásadní obava, že nelze vyloučit cílený akt jaderného terorismu nebo náhodnou havárii v důsledku vnějšího zásahu do provozu zařízení. Stejně tak lze předpokládat, že po zničení Kachovské přehrady nemají Rusové žádné morální zábrany činit cokoliv v civilních jaderných objektech.

Jednání Ruské federace ohledně jaderné infrastruktury, zejména obsazení Záporožské jaderné elektrárny, lze definovat jako dvojí jaderný terorismus, kdy jaderný stát (tedy stát s jadernou zbraní) napadá a zasahuje do provozu civilních jaderných objektů a umisťuje do prostoru civilní jaderné elektrárny zbraně s cílem vydírat a vyvíjet nátlak nejen na Ukrajinu, ale i na mezinárodní společenství.

Ruský jaderný status v kombinaci s rétorikou vydírání a zastrašování by měl být rozhodující pro reakci Západu, podobně jako tomu bylo během války v Zálivu a jugoslávských válek, kdy Západ zasahoval (byť šlo o konflikty bez rizika jaderné eskalace).

Ruský jaderný terorismus je zneužití strachu z jaderné katastrofy. Rusko přitom ignoruje vše, co jsme se poučili z havárie v Černobylu.

Co bude dál?

Černobylská havárie byla jednou z největších jaderných katastrof, které se staly v důsledku nesprávné obsluhy civilního jaderného objektu. Byla zlomovým bodem pro přehodnocení role „mírového atomu“ a posílení jaderné bezpečnosti v civilních jaderných zařízeních.

Úsilí ukrajinské společnosti ve spolupráci s celosvětovým společenstvím o překonání důsledků havárie je poučením, které vyústilo v rozvoj kultury jaderné bezpečnosti zaměřené na prevenci jaderných rizik.

V současné plnohodnotné ruské válce proti Ukrajině používá Rusko jaderné vydírání jako jeden z prostředků vedení války. Hrozí použitím jaderných zbraní, vojenskou silou okupuje civilní jaderné objekty. Chování Ruska tak spadá pod definici jaderného terorismu, který je součástí hybridní války nejen proti Ukrajině, ale ohrožuje Evropu a celý svět. Je to ignorování všeho, co jsme se z černobylské havárii naučili. Je to zneužití lidského strachu z nových jaderných hrozeb.

Riziko neúmyslného nebo záměrného poškození civilních jaderných zařízení s katastrofálními a nepředvídatelnými ekologickými a lidskými následky na národní, evropské i celosvětové úrovni vyžaduje naléhavé společné úsilí světového společenství, které by mělo vyústit v ukončení vojenských akcí v civilních jaderných zařízeních a jejich předání pod kontrolu Ukrajiny.

Kromě toho je třeba zlepšit a posílit mezinárodní humanitární právo a poskytnout mezinárodním institucím účinné nástroje k řešení problémů, kterým Ukrajina nyní čelí, a k zamezení jejich opakování jinde v budoucnosti.

To není snadný úkol, ale jeho řešení nelze odkládat.

---

reklama

---