Lukáš Hrábek: Indonésie už zase vyváží palmový olej do Evropy. Kvůli válce roste poptávka

Čerstvé plody palmy olejné

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Nanang Sujana/CIFOR / Flickr

Přečtěte si také |

Proč je válka na Ukrajině ekologická katastrofa? Odborníci popisují dopady konfliktu na životní prostředí a ochranu přírody

Nedostatek zvedl ceny zemědělských olejů celosvětově, včetně toho palmového, který zdražil o desítky procent. To společně s nesmyslnou podporou biopaliv přímo v Indonésii vedlo ke zhroucení domácího trhu a dočasnému zákazu vývozu. Indonésie má pod palcem zhruba 60 % veškerého palmového oleje na světě, je jeho největším pěstitelem a zároveň vývozcem.

Palmový olej se stal globálně obchodovanou komoditou, která přinášela indonéským firmám i celému ostrovnímu státu značné zisky. Kromě vývozu je ale palmový olej také nepostradatelný také na domácím trhu. Po brutálním zdražení palmového oleje se ale pro řadu Indonésanů ze základní potraviny stalo nedostatkové luxusní zboží, kvůli jehož ceně se konaly i demonstrace, které ohrožovaly udržení současné vlády u moci.

Indonésie přitom palmový olej v tuto chvíli ve velkém zpracovává na biopaliva. Ostrovní země se již dlouho připravovala na zákaz palmového oleje v biopalivech v Evropě, který tlačily environmentální organizace včetně Greenpeace a který dosud nebyl schválen. Země proto již před časem začala budovat rafinerie schopné zpracovávat palmový olej jako příměs do pohonných hmot k využití na domácím trhu. V době Covidu lidé jezdili méně a celosvětově se propadla poptávka po benzínu a naftě a s ní i poptávka po biopalivech z palmového oleje. Proto prezident Joko Widodo nařídil povinné přimíchávání palmového oleje do domácích biopaliv v objemu 30 procent – to mu umožnilo vykrýt chybějící poptávku, snížit závislost na dovozu ropy ze zahraničí (protože Indonésie má sice velké nerostné bohatství, ale vlastní ropy moc nemá) a zároveň šířit greenwashing o tom, že Indonésie snižuje emise skleníkových plynů a plní své klimatické závazky. Tento plán byl ale až příliš rychlý a úspěšný a po obnovení poptávky ze zahraničí po skončení pandemie najednou už zbývalo jen málo tekutých frakcí palmového oleje pro export a pro kuchyňské využití. I to přispělo výrazně k jeho zdražování.

Vláda prezidenta Widodoa se rozhodla zastropovat cenu zhruba na úrovni před velkým zdražením, aby si lidé mohli palmový olej, který se v zemi používá na vaření, vůbec dovolit. Výsledky tohoto rozhodnutí ovšem byly katastrofální a krizi spíše prohloubily. Na levný olej se stály fronty tak dlouhé a úmorné, že jsou zdokumentovány i případy kolapsů a dokonce i několika úmrtí. Po celé zemi také začal kuchyňský olej na vaření a smažení rychle mizet z regálů obchodů, a to nejen kvůli zvýšené poptávce obyčejných lidí. K nim se totiž velká část oleje vůbec nedostala a najednou z trhu za podivných okolností zmizela.

Ministr průmyslu Muhammad Lutfi vysvětlil nedostatek oleje tím, že ho někdo organizovaně skupoval a hromadil a obchodoval ho za ceny vyšší, než jaké nastavila vláda - vznikl tedy černý trh s nedostatkovým palmovým olejem. Dalším vysvětlením je pak pašování oleje a jeho prodej mimo Indonésii. Vzhledem k tomu, že Indonésie uvalila na palmový olej v minulosti výrazná vývozní cla a že cena palmového oleje na globálních trzích výrazně stoupla, je tato varianta ještě výnosnější než prodej oleje na domácí půdě. Oběma těmto scénářům nahrává v Indonésii všudypřítomná netransparentnost a korupce.

Domácí olejová krize se stala natolik vážnou, že Indonésie přistoupila k bezprecedentnímu kroku. Země, která svou ekonomiku v posledních letech postavila do značné míry na vývozu palmového oleje, najednou vývoz této komodity úplně zakázala. Až tento krok dokázal chaotickou situaci v zemi alespoň trochu normalizovat. Po necelém měsíci tak vláda zákaz vývozu zrušila poté, co stanovila povinnost minimálního objemu dodávaného na domácí trh a vznik strategických rezerv s palmovým olejem.

Zatímco krize přímo v Indonésii se zdá být zažehnána, globální olejová krize se stále prohlubuje. Výrobci potravin po kampaních environmentálních organizací začali palmový olej opouštět a začali bramborové lupínky, arašídy či další pochutiny smažit na slunečnicovém nebo řepkovém oleji. Nyní kvůli nedostatku olejů hrozí, že se budou k palmovému oleji vracet.

Největšími odběrateli palmového oleje z Indonésie jsou Indie, Čína a Evropská unie. Zhruba polovina palmového oleje dováženého do Evropy se spálí ve formě biopaliv ve spalovacích motorech aut kvůli povinnému přimíchávání biosložky do pohonných hmot, druhá polovina se používá v potravinářství a kosmetice.

Satelitní snímek z Copernicus Sentinel-2 zachycuje palmové plantáže ve východním Kalimantanu - indonéské části ostrova Borneo.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | European Space Agency / Flickr

Současná krize tak tlačí na to, aby se deštné pralesy a další unikátní ekosystémy kácely a vypalovaly a uvolňovaly místo novým palmovým plantážím, a to nejen v Indonésii, ale i v jiných tropických státech především v Africe, které by nyní mohly chtít na propadu nabídky potravinářských olejů na světových trzích vydělat. Proto víc než kdy jindy potřebujeme, aby Evropská unie přijala silný zákon proti odlesňování a ničení přírody omezující dovoz komodit, které se pěstují na místech, kde dochází k ničení přírody.

Vedle toho se nabízí ještě jeden krok, který může pomoci zmírnit negativní dopady olejové krize a růst cen potravin - ukončení biopaliv vyráběných ze zemědělských olejů. V Evropské unii to je především případ palmového a řepkového oleje. Ano, takový krok by o několik procent zvýšil spotřebu ropy, kterou biopaliva v pohonných hmotách nahrazují a kterou Evropa v tuto chvíli stále dováží z Ruska. Ale snaha ukončit dovoz ruské ropy nemůže být založená na její náhradě za rostlinné oleje, jejichž nedostatek nyní prohlubuje potravinovou krizi. Ruská ropa by měla být primárně nahrazována úsporami a dovozem z jiných zdrojů.

Evropská komise sice již oficiálně schválila opatření na postupné ukončení používání biopaliv na bázi palmového oleje do roku 2030, tento proces je ale velmi pomalý. Maximální podíl bionafty na bázi palmového oleje, který mohou členské státy započítat do cílů EU v oblasti obnovitelných zdrojů v dopravě pro národní vlády (a mít tak nárok na dotace), má být až do roku 2023 omezen na úrovni roku 2019. Poté bude postupně vyřazování z cílů v oblasti obnovitelných zdrojů až na nulový podíl do roku 2030. Vyřazení však neznamená konec palmového oleje v biopalivech. Členské státy EU budou nadále moci dovážet a používat bionaftu na bázi palmového oleje, ale nebude již považována za obnovitelné palivo a nebude mít nárok na související dotace. Takový proces je naprosto nedostatečný a pomalý, proto některé státy zrychlují konec biopaliv z palmového oleje ve vlastních politikách. Například Německo vyhlásilo, že od roku 2023 přestane používat palmový olej jako surovinu pro výrobu biopaliv.

V České republice se k výrobě biopaliv používá především řepka. Vláda premiéra Petra Fialy v Česku ukončila povinné přimíchávání biopaliv do pohonných hmot. Její motivací přitom ovšem nebyla ani tak potravinová krize, jako spíš snaha snížit cenu pohonných hmot. Nyní ovšem vychází najevo, že tento krok automaticky neznamená konec biopaliv získávaných z plodin rostoucích na českých polích, protože výrobcům pohonných hmot zůstává povinnost snižovat emise stanovená Evropskou unií a je pro ně nejjednodušší a nejlevnější tuto povinnost plnit právě přimícháváním zemědělských biopaliv. A i kdyby výrobci přestali míchat biopaliva do pohonných hmot v Česku, pěstitelé řepky již avizovali, že pokud o ni nebude zájem v Česku, vyvezou ji pro výrobu biopaliv do zahraničí.

S ohledem na současnou olejovou krizi je evidentní, že ukončit spalování jedlých olejů v autech je potřeba udělat co nejdříve, a to koordinovaně a v celé Evropě.