Miloš Fischer: O vlcích, ochraně přírody a smrtících pastech

Vlk jako ztělesněné dobro?

Foto | Nick Karvounis / Usplash

Ochranáři, ať ti přímo ve službách státu nebo ti „neziskoví“, jásají nad vlkem, bobrem a vydrou. Masivní úbytek hmyzu a drobných ptáků je přitom nechává v klidu. Příčinou toho může být to, že zbytek přírody ochránit neumí anebo jim to jejich chlebodárce, což je ve většině případů stát, nedovolí.

Stav naší krajiny, přírody a biodiverzity je totiž jednoznačně nejhorší za celé známé dějiny. Zřejmým hlavním důvodem je současný způsob zemědělského hospodaření. To je všem ochráncům velmi dobře známo. Přiznat to ale nejspíše nechtějí, protože jde o složitý a těžko uchopitelný problém. Ale ochránci nějakou činnost vykazovat musí. Proto ta zaslepenost a zoufalé obhajování ochrany v její současné podobě.

S dotacemi a financováním z veřejných rozpočtů jde ruku v ruce také odpovědnost. A odpovědnost si žádá výsledky. Hmyzu, ptáků, obojživelníků a zatím malých savců ale rapidně ubývá, a tento proces neustále zrychluje. Tak kde ty výsledky vzít? Zřejmě nejsnazší cestou je ignorovat příčiny komplexních problémů a zaměřit se na něco viditelného. Vybrat si jeden dobře prezentovatelný druh, nejlépe idealizovaného vrcholového predátora, a pokusit se jej do rozvrácené přírody násilím „vrátit“. To se bude veřejnosti líbit! A kdyby se jí to náhodou nelíbilo, je třeba to podpořit příslušnou kampaní.

Jednou takovou je například kampaň provázející návrat vlka, která tohoto živočicha prezentuje v jednoznačně pozitivním až idealizovaném světle jako ztělesněné dobro. Nejen, že to není a nemůže být pravda, ale vytváří se tu problém do budoucna, kdy bude nutno některé jedince odstranit. To ale vzbudí zbytečnou nevoli ovlivněné veřejnosti. Příkladem je Slovensko a řešení problematických medvědů, o kterých má veřejnost díky masáži už od mateřských školek jen to nejlepší mínění. Ochranáři chrání, veřejnost miluje a společně pak nenávidí ty, na které dopadne zákonná povinnost odstranit rizikové jedince. Vlci i medvědi přitom mají jak svá pozitiva, tak i mnoho negativ. O obojím je však nutné mluvit realisticky a ve všech souvislostech.

Nebo tu máme kampaně vysloveně negativní, jakou třeba rozpoutala organizace Alka Wildlife použitím slova „železa“. U ochránců z Alky by ještě bylo možné uvažovat o neznalosti pojmu smrtící past. Nicméně z vyjádření šéfa AOPK už jde spíše vytušit záměr a jeho nařčení hraničí s poplašnou zprávou.

Jedná se o velmi vážné obvinění, protože železa jsou už desítky let zakázána. Navíc obvinění lživé, protože smrtící pasti se od želez naprosto odlišují a na rozdíl od želez zakázány zákonem nejsou. Správně a odborně použitá smrtící past zaručuje okamžité usmrcení živočicha bez sebemenšího náznaku stresu či bolesti. Navíc lze smrtící pasti použít vysoce selektivně právě v případě vydry a bobra, samozřejmě bez nebezpečí pro lidi.

Sama Alka se v minulosti zabývala projektem likvidace norka. Jistě by bylo velmi poučné, kdyby nám ochranáři z Alky popsali, jak norky chytali, a zejména co s nimi potom dělali. Pokud byl odchyt prováděn do živolovných pastí, což lze vyvodit z fotografií na webu, jaký stres norkům ochranáři působili? Pokud byli norci dále drženi v zajetí, je zřejmě možné toto nazvat týráním živočicha odchyceného v přírodě. Pokud byli norci usmrcováni, tak bez diskuze museli zažít vysokou míru stresu před svou smrtí. Zde by právě smrtící past mohla být optimálním řešením.

Častou součástí ochranářských kampaní je také upozorňování na problém vysokých stavů spárkaté zvěře. Přestože jen v loňském roce bylo uloveno asi 400 tisíc kusů této zvěře, jedná se o problém skutečný, ale ovšem také problém, za nějž je jasně dána odpovědnost: škody působené zvěří platí ze zákona myslivci. Z vlastní kapsy.

Vysoké stavy spárkaté zvěře jsou také jedním z důsledků již zmíněného způsobu zemědělského hospodaření. Jejich hlavní příčina je však v zákonem daném systému mysliveckého plánování. Vlk přitom situaci nezachrání, i když to ochranáři rádi tvrdí.

Zkušenosti ze sousedního Německa dokládají, že ani po značném rozšíření vlků a nárůstu jejich stavů během posledních osmnácti let nelze potvrdit pozitivní vliv na škody způsobené zvěří na lesních porostech a zemědělských plodinách. Vyjádření z Německa zní: „Nic se nezměnilo, nelze potvrdit pozitivní vliv vlků“. Navíc autoři tvrzení, že vlci „pomohou“ řešit problém s černou a jelení zvěří, by měli vědět, že v našich podmínkách vlci loví jelení zvěř naprosto minimálně a z černé zvěře obvykle pouze malá selata zhruba do stáří čtyř měsíců.

Vlk má určitě svá pozitiva a je jednou z ozdob naší přírody. Stejně jako hovoříme o pozitivech, měli bychom vést diskuzi i o negativech, a především musíme být na ně připraveni. Škody působené vlky stále rostou, ochranná opatření, která je třeba do celkových nákladů také zahrnovat, se teprve rozbíhají. Přesto nás jeden vlk v tomto roce bude stát odhadem nejméně 80 až 100 tisíc korun včetně nákladů na monitoring. Z kapes daňových poplatníků.

Nákladů, za které nikdo není odpovědný, a proto ani nikdo nestanoví, kam až se mohou vyšplhat. Nákladů, které stále porostou, a jak dokazují oficiální čísla z Německa, porostou velkou rychlostí přes všechna opatření. Možná i tudy vede cesta, jak stanovit okamžik, kdy je nutné začít na vlky reagovat. Rozhodně by to mohla být snazší a spolehlivější metoda, než stanovení počtu vlků na našem území.

Přes napadání myslivců ze strany šéfa AOPK jsem přesvědčen, že je možné dále jednat o těchto problémech a reálně hodnotit další možný vývoj nejen vlků, ale celé naší přírody. Měl by stačit jen ten příslovečný selský rozum.