Vojtěch Pecka: Klimatické omyly Petra Pokorného

Petr Pokorný je významný český paleoekolog, který v médiích pravidelně zpochybňuje závažnost probíhající klimatické změny. Ve svých tvrzeních často oponuje klimatologickému výzkumu. Varování před klimatickou krizí pak dokonce obviňuje z politicky motivované manipulace. Zajímalo mě, do jaké míry jsou obvinění a pochybnosti Petra Pokorného legitimní. Podíval jsem se podrobněji na zdroje, o které své argumenty opírá. Našel jsem ale překvapivě velké množství omylů a v některých případech dokonce podvrhů, které jeho argumentům podtrhují nohy. „Při nejlepší vůli nevím, proč by zrovna oteplování měl být tak velký problém,“ prohlásil paleoekolog Petr Pokorný v srpnovém rozhovoru pro iDNES.cz. Petr Pokorný je ředitel interdisciplinárního pracoviště Centrum pro teoretická studia (CTS) při Akademii věd a Univerzitě Karlově. Je odborníkem s úctyhodnou publikační činností v oboru paleoekologie, v Česku asi akademicky nejúspěšnější přírodní vědec, který takto vehementně zpochybňuje závažnost klimatické změny. O klimatické změně přitom až na výjimky nepíše odborné texty, ale věnuje se mu v přednáškách a rozhovorech pro veřejnost, či v prezentacích pro politiky.

Pokorného veřejná vyjádření zpochybňující závažnost klimatické změny opakovaně působí mediální senzace a je hojně citovaný v klimaskeptické scéně. Pokorný je zde prezentován jako skutečný nezkorumpovaný vědec, který stojí proti módní „politicky korektní“, respektive zmanipulované klimatologii. To rezonuje s tím, že Pokorný často zmiňuje, že oproti závěrům klimatického výzkumu „ve skutečnosti nevíme“ a problém je klimatický aktivismus, který je politicky motivovaný. Ten dokonce označuje za nebezpečný, protože má silnou „vůli k moci“ a nabízí „klamnou CO2 utopii“ nebo dokonce ve skutečnosti směřuje k zavedení diktatury. To jsou závažná obvinění. A jako taková by měla být velmi dobře podložená.

Jak to tedy je? Je skutečně globální oteplení bagatelní problém? Nebo je dokonce přínosné, jak o tom Pokorný mluví? V takovém případě by se mi značně ulevilo. Podíval jsem se proto na jeho argumentaci detailněji. Z čeho pramení klid Petra Pokorného?

Řekni, kde ty data jsou

Pokorný spíše než před globálním oteplením varuje před nástupem doby ledové. V roce 2017 během semináře v Poslanecké sněmovně dokonce tvrdil, že v době ledové již jsme. Účastníkům semináře prezentoval následující graf.

A komentoval ho následujícím způsobem „Co vidíme na horním grafu je vývoj teplot tak, jak je interpolujeme z mnoha různých zdrojů. Musíte mi věřit, že ty zdroje jsou spolehlivé. Nebo já aspoň tomu věřím.“

Poté popisuje modrofialovou křivku, která má popisovat změny orbitální dráhy a pěkně protíná černou křivku, která popisuje globální teploty za posledních 11 tisíc let. Pokorný dodává: „Tohle je velký trend. Možná je to trochu přehnané a laciné, ale já jsem přesvědčen a mám pro to i velmi detailní a mnohočetné důvody, že my jsme v podstatě na prahu nové ledové doby. A že už v ní v podstatě jsme. Momentálně. Byť se vám to zná divné, globální oteplování, ale silné oscilace směrem do tepla jsou potom kompenzovány na začátku každé ledové doby, [...] jsou pak kompenzovány ještě hlubšími ochlazovacími trendy.“

Jsme tedy skutečně v době ledové? Pojďme se podívat na výzkumy, na které se Pokorný odkazuje. Graf se odkazuje na práci Shauna Marcotta a kolektivu z roku 2013 publikované v časopisu Nature (v grafu popsané S. A. Marcott et al. 2013). Marcott a kolektiv jako první provedli rekonstrukci globálních teplot za období holocénu na základě 73 zdrojů v různých částech světa (tzv. proxy dat). Problém ovšem je, že takový graf ve zmiňované práci nenajdete a nenajdete ho ani v doplňujících materiálech. Co v ní ovšem najdete je graf, který vypadá úplně jinak. Postupné ochlazování v rámci holocénu končí prudkým a velmi rychlým růstem teploty.

Pokud se začteme do samotného textu, tak autoři tvrdí, že dekáda 2000—2009 byla podle jejich rekonstrukce teplejší než naprostá většina období v posledních 11 tisíci letech. Pokorný tedy ukazuje data, která byla upravena tak, aby budila opačný dojem. Odkud se ale tato úprava Marcottových dat vzala? Pokud se budete snažit dohledat zdroj, zjistíte, že zřejmě pochází z klimaskeptického webu Judith Curry, kde anonymní autor s nickem Javier originální graf Marcotta upravil tak, aby dle jeho názoru lépe odpovídal skutečnosti. Pokorný tedy se slovy „Musíte mi věřit, že ty zdroje jsou spolehlivé“ neodkazuje na vědeckou studii, jak by se mohlo zdát, ale na upravený graf anonymem z obskurního klimaskeptického blogu.

Katastrofální doba ledová

Na základě takto upraveného grafu potom Pokorný současné oteplování může prezentovat jenom jako drobnou oscilaci v našem sešupu do doby ledové. Originální data by se k něčemu takovému dala použít stěží. Pokorný přitom nezpochybňuje, že antropogenní emise skleníkových plynů oteplují planetu. To je podle něj vlastně absolutní jistota. Ale tvrdí, že oteplení nám přinese spíše výhody. Je to doba ledová, která by byla katastrofální. Paradoxní ale je, že dodává druhým dechem, že tu by mohlo odstartovat — právě oteplování! Tající voda z arktických ledovců by prý mohla zpomalit oceánské proudy, to zabránit přísunu oteplující vody do Arktidy, ta by se začala ochlazovat, začalo by růst množství ledu, to by odrazilo více energie do vesmíru, to by ochladilo Arktidu, ta by se začala ochlazovat… A voila, nová doba ledová je na světě. A ta by ovšem podle něj znamenala skutečnou katastrofu.

Ale pokud globální oteplování má schopnost spustit katastrofické ochlazení, co přesně nás má uklidňovat? To je pouze další starost navíc. Ledaže by lidský příspěvek k oteplování byl příliš malý na to, aby něco ovlivňoval. A to si Pokorný myslí. V současné době se oproti předindustrální době zvedla globální teplota zhruba o 1 °C. A Pokorný se domnívá, že podíl z lidmi přidaného CO2 je na současném oteplení pouze zhruba 0,2 °C. To je ovšem zlomek oproti tomu, co tvrdí klimatologický výzkum. Jak je tenhle nesoulad možný?

Domnívám se, že je to tím, že Pokorný uvažuje pouze jednoduchou fyziku prostého zvýšení CO2 v atmosféře. Problém je, že CO2 je jenom jednou ze složek klimatického systému a jeho vliv je násoben dalšími složkami. Jedním z vlivů, který působení CO2 násobí, je efekt vodní páry. Energie zachycená CO2 zvýší teplotu — a teplejší vzduch udrží více páry. Ta sama je přitom účinným skleníkovým plynem a zachytí více tepla, tudíž se oteplí více.

Klimatický výzkum tyto zpětné vazby zahrnuje. A dochází k závěru, že „klimatické působení“ nárůstu skleníkových plynů není 0,2 °C jak tvrdí Pokorný, ale více než pětinásobné. Dokonce větší než pozorované oteplování, protože ne-antropogenní (přírodní) vlivy v poslední době zřejmě působí spíše ochlazování.

Otepluje nás Slunce?

Výsledky tohoto výzkumu ale Pokorný ignoruje, místo toho posluchačstvu předestírá, že by za oteplováním mohla být změna orbitu Země kolem Slunce. To dokládá grafem, který údajně zobrazuje působení Slunce (jak ukazuje popisek grafu „solární climate forcing“). Na grafu vidíme, že se obě křivky skutečně poměrně dobře shodují.

Jak je to ale možné? Měření příchozí energie ze Slunce ukazuje, že zhruba od roku 1960 množství příchozí energie ze Slunce mírně klesá. Pokorný bohužel nemá nikde uvedený zdroj grafu. Na prezentaci má sice uvedeného astrofyzika Henrika Svensmarka a obrázek jeho knihy „Chilling stars“ — ale v té knize žádný podobný graf není. Po dlouhém hledání jsem originální graf našel na webu Skeptical Science. Ten ale ukazuje něco naprosto jiného než Pokorný tvrdí. Ve skutečnosti ukazuje „sum of climate forcings“ tedy „součet klimatických vlivů“. V rámci článku jsou poté zobrazeny i jednotlivé složky klimatického systému — a zde je působení Slunce od 60. let skutečně ochlazující. Nenapadá mě jiné vysvětlení než to, že Pokorný si přeložil „sum“ (součet) jako „sun“ (Slunce). Takový překlad by sice nedával příliš velký smysl a nezáměrně by ho udělal zřejmě jenom někdo velmi nepozorný nebo s velmi špatnou angličtinou. Každopádně takový překlad znamená, že přeložená verze tvrdí naprostý opak toho, co originál.

Jak moc velké je současné oteplení?

Současný nárůst teploty je podle Pokorného prý sice jasný, nezpochybnitelný a měřitelný, ale prý není nijak výjimečný. „Pravda, dnes se otepluje poměrně rychle, ale během posledních 11 700 let se podobně rychle oteplovalo už několikrát. Tohle tvrzení není žádné rebelství, nýbrž většinový názor paleoklimatologů,“ říká Pokorný a jednou takovou paleoklimatologickou prací si pomáhá v řadě veřejných přednášek.

Na přednášce „Zpráva o stavu planety: Antropocén — věk lidí“, pořádané Přírodovědeckou fakultou UK v roce 2020, tvrdí, že současné oteplení je nevýznamné a dokládá to grafem z webu Lunar Planner astrologa Nicka Anthonyho Fiorenzy. Web se zaměřuje na problematiku bioharmonie, posvátné vesmírné geometrie a jejich souvislosti s globálními změnami, stejně jako na spirituální problematiku pohybu planet a vztyčení „svatého kříže“. To by takový problém ale nebyl. Hlavní problém je, že graf ukazuje něco jiného než Pokorný tvrdí. Kde je problém?

Především bod 0 s označením „Now“ (Nyní) dle mého neoznačuje současnost, jak bychom se mohli domnívat. Graf Fiorenzy je totiž upravenou verzí grafu z učebnice pro studenty, kterou napsal roku 1995 německý klimatolog Christian Dietrich Schönwiese. Odhad byl schematický a načrtnutý rukou pro hrubou představu. V tu dobu byl paleoklimatologický výzkum globální teploty v plenkách a odhad se opíral o analýzu ledovcového jádra vyřezaného mezi lety 1963—1966 v Grónsku poblíž vojenské základny Spojených států v Camp Century. Současné oteplování tam tedy zachyceno vůbec být nemohlo, protože se z velké části odehrálo po roce 1975. Zároveň také vypovídá především o poměrech v Grónsku, které se od zbytku světa mohly značně lišit.

Vypadá to tedy, že Fiorenza prostě vygumoval skoro 70 let, které shodou okolností ukazuje současné oteplení. Zajímavé je ale podívat se i na jeho předpověď. Fiorenza odhaduje mezi lety 2000—2014 konec teplého období a příchod mini-doby ledové. Podle Fiorenzy tedy mělo oteplení skončit před devíti lety a teď bychom si již skoro dekádu měli užívat nástup malé doby ledové. Posledních devět let je přitom nejteplejších v historii měření, letošní rok zároveň signalizuje dost šokující výkyv směrem k dalšímu oteplení.

Zajímavé také je, když se podíváme na originální verzi grafu. Ten totiž zahrnuje i předpokládaný vývoj, který Schönwiese označoval jako „antropogenní superteplé období“. To ovšem z Fiorenzy grafu zmizelo. A čím to je, že se Fiorenza a Schönwiese dávají tak zásadně odlišné výhledy? Domnívám se, že by to mohlo být proto, že Fiorenza není klimatolog, ani nemá podle dostupných informací žádnou příbuznou expertizu. Za to se aktivně zabývá astrologií a na jeho youtubovém kanálu se například dozvíte, že kvůli „Syntéze Venuše, Vesty a Hygiey, k níž dochází v průběhu retrográdní Venuše“ bychom měli přehodnotit své hodnoty a priority týkající se osobního zdraví. Schönwiese naopak klimatolog je a jeho projekce v zásadě platí.

Je třeba poznamenat, že manipulovaný Schönwieseho graf koluje několik desítek let internetovým prostorem v řadě různých obměn a vidíme ho používat řadu skupin, které šíří dezinformace o klimatu. Pokorný na přednášce pořádané Českým klubem skeptiků Sisyfos s názvem „Současná klimatická změna v perspektivě posledních staletí“ ukazuje jinou variantu tohoto grafu (tentokrát bez předpovědi budoucího ochlazení) a říká: „A teď si položíme otázku — a to je zásadní v podstatě — jestli je ta naše teplá doba, tahle fáze, jestli je bezprecedentní, co se týče amplitudy dosažený a co se týče rychlosti oteplování. Řeknu vám rovnou, že není a na to můžu vzít jed.“ A významně ukazuje na místo, kde „ta naše teplá doba“ ve skutečnosti chybí.

Když nedávno vyšel sborník „Antropocén“, který editoval Petr Pokorný s Davidem Storchem, překvapivě se do 600 stránkové bichle o současném propojení přírody a společnosti nevešel nikdo se specificky klimatologickou expertizou. O antropogenním globálním oteplování se tam vlastně prakticky nedočtete, specificky klimatické změně se věnuje ve své kapitole pouze Václav Cílek (geolog) na ploše několika málo stran. Cílek ještě část o oteplování uvede tím, že se nebude zajímat o prognózy do budoucnosti, protože na sebe zbytečně „strhnou pozornost“. Již tak skoupý příspěvek o antropogenní klimatické změně je ještě doplněn vysvětlivkou Petra Pokorného, který končí tím, že současné oteplení není vlastně nijak neobvyklé.

Pokorného příspěvek doplňuje graf zobrazující proxy data z analýzy ledovcových jader v Grónsku z projektu GISP2. Žádné současné oteplování tam skutečně vidět není. Ono tam ale žádné být vidět nemůže. Data z GISP2 končí v roce 1855, v době kdy žádné globální oteplování neprobíhalo. To se bohužel nedozvíte z popisku grafu, kde časová osa je popsána tak, že budí dojem, že zahrnuje současnost. Ostatně, připomeňme, co říkal o datech z GISP2 Richard Alley, člověk, který na jejich tvorbě spolupracoval: „Používat data z GISP2 k argumentaci proti globálnímu oteplování je… No, hloupé, nebo zavádějící, nebo klamavé, nebo něco takového, ale určitě ne vědecky rozumné.”

Nicméně poněkud nepochopitelně ve sborníku o Antropocénu nenajdete žádný graf, který by ukazoval proměnu globální teploty antropocénního klimatu. Přitom výzkumů, které ho ukazují v dlouhodobém horizontu, je již několik. První rekonstrukci globálních teplot za celý holocén publikoval v Science roku 2013 již zmiňovaný Shaun Marcott a kolektiv. Ta se opírá o 73 druhů různých zdrojů dat pro rekonstrukci teploty z různých částí světa. Od té doby přibylo několik dalších výzkumů. Podívejme se na jednu z nejobsáhlejších rekonstrukcí globální teploty holocénu Matthew Osmana a kolektivu publikovaný v Nature před dvěma roky. Ten se už opírá o stovky zdrojů dat po celém světě.

Oproti pionýrskému Marcottově odhadu teplot zde vidíme dvě hlavní změny. Za prvé doba ledová byla zřejmě chladnější, za druhé první polovina holocénu nebyla zřejmě tak teplá, jak naznačovala Marcottova rekonstrukce. Nicméně i zde je vidět, že rychlost oteplení se vymyká dlouhodobé holocenní stabilitě. Ostatně takové bylo hlavní zjištění autorů: „Ukazujeme, že rozsah a rychlost oteplování za posledních 100 let daleko převyšuje rozsah a rychlost změn za posledních 24 000 let.“

Stav ledu

Tyto zdroje ale Pokorný ignoruje a očividně se fixuje na hledání náznaků vstupu do nové doby ledové. Pokud bychom radikálně neproměňovali atmosféru znečišťováním ohřívajícími plyny, tak bychom tam skutečně měli směřovat. Na základě proměny orbitu Země kolem Slunce, ale podle současného klimatologického výzkumu by se jednalo o nástup doby ledové pravděpodobně v horizontu desítek tisíc let. Pokorný ale už vidí náznaky příchozí doby ledové teď. Na veřejné zřejmě přednášce „Současná klimatické změna v perspektivě posledních staletí“ na Přírodovědecké fakultě UK v roce 2019 říká, že v Grónsku přes dramatické odtávání pobřežních oblastí, kterých byl sám svědkem, „‚paradoxně‛ přibývá ledu“. Dle satelitních měření přitom Grónsko souhrnně ztrácí v průměru 277 miliard tun ledu ročně z pevninských ledovců, stejně jako rapidně ubývá arktického mořského ledu. To přitom, zdá se, Pokorný ví. Později totiž sám říká, že „převažuje to odtávání“. Jak může převažovat odtávání a přibývat ledu? Nevím.

Podle Pokorného máme také od 60. let první náznaky, že některé kontinentální ledovce nabývají na objemu. Z monitoringu kryosféry přitom vyplývají odhady, že jen mezi lety 1994 a 2017 roztálo 28 000 miliard tun ledu. Na přehledné vizualizaci můžete vidět, že pevninské ledovce tají (ostatně jako všechny ostatní složky kryosféry). Co je ještě horší, tání se výrazně zrychluje — od roku 1994 do roku 2017 zrychlil o 57 procent — ze zhruba 800 miliard na 1200 miliard tun ročně. Ano, je možné, že některé ledovce nabývají na objemu. Nicméně to rozhodně nemění celkový trend.

Podobné omyly se v jeho vyjádřeních opakují překvapivě často. Například podle Pokorného jsme v regionu, kde se otepluje o 1 °C za století. Ve skutečnosti je rychlost oteplování dvojnásobná. V Jižní Africe se podle Pokorného zase oteplilo o 0,2 °C, ačkoliv je tam oteplení desetinásobné. Pokorný má také zvláštně sklon poměřovat odlišné typy dat. Běžně poměřuje globální teploty teplotami regionálními. Někdy například poměřuje globální oteplení s oteplením Evropy nebo dokonce jednotlivých měření v Grónsku nebo Kanadě. A ukazuje, že regionální změny byly běžně mnohem větší. Problém je, že lokální teploty se vždy mění výrazně více než teploty globální — často oteplení na jednom místě prostě znamená pouze ochlazení na jiném. Poměřovat globální změnu teploty lokálními záznamy tedy nedává příliš smysl.

Klid a modely

Na současném oteplování ovšem nejvíce zneklidňující není to, jak moc se oteplovalo v historii. Znepokojující je především rychlost oteplování v posledních dekádách a zejména té poslední. A také to, co očekávají klimatické modely v tomto století. Oteplujících skleníkových plynů totiž přibývá rekordní rychlostí (a to nikoliv jen CO2, ale také metanu a oxidů dusíku). Klimatické modelování se snaží spočítat, co se stane, pokud budeme nadále pokračovat se znečišťování atmosféry skleníkovými plyny. A dlouhodobě dochází k tomu, že nevyhnutelně musí dojít k velmi výrazné proměně globálního klimatu. Přes intenzivní výzkum se nepodařilo se najít žádný mechanismus, který by tak radikální změnu kompenzoval. V závislosti na tom, jak moc se promění složení atmosféry (jak moc budeme spalovat fosilní paliva), dochází ke scénářům oteplení středních hodnot mezi 1,5—5 °C do konce 21. století. To se nemusí zdát moc, dokud si neuvědomíme, že změna globálních teplot o 5 °C nás v podstatě odděluje od doby ledové. Většina predikcí klimatických modelů končí sice rokem 2100, ale tím pochopitelně naše budoucnost nekončí. Za další již změny do roku 2050 a vlastně i ty, co byly v posledních 10—20 letech, jsou značným varováním. A zároveň je klidně možné, že oteplování může být ještě větší. Graf níže ukazuje, jak taková změna vypadá v kontextu holocénu.

Pokorný přitom tvrdí, že pokud bude změna pokračovat, tak se skutečně bude jednat o bezprecedentní nárůst a měli bychom se jako lidstvo k takovému problému postavit čelem. Je zde jeden problém — v tu dobu s tím již nebudeme moci nic dělat. Uhlíkový rozpočet pro klimatickou stabilizaci je už téměř vyčerpán. Přitom výzkum v posledních desetiletích ukazuje, že klimatický systém je mnohem méně stabilní než se dříve předpokládalo. Další destabilizaci mohou způsobit procesy, které je dále zesílí. Z paleoklimatologického výzkumu víme, že existovaly prudké změny klimatu poměrně nedávno, ale neznáme příliš dobře jejich příčiny. A zároveň víme, že lidská civilizace vznikla v době holocénní (poměrně nezvyklé) stability. Jak bude společnost reagovat na takto prudké změny je otázka, protože se s nimi nikdy nesetkala.

Klimatické modely ukazují, že to je jenom klouzání po povrchu toho, co má přijít v následujících desetiletích, pokud nepřestaneme spalovat fosilní paliva. Je pro mě obtížné nebýt z takových analýz zneklidněný.

Pokorného ale tyto modely nezneklidňují. Proč? Protože klimatický systém je podle něj příliš složitý na to, aby byl popsatelný — je příliš komplexní a nelineární. A o klimatických modelech Pokorný doslova tvrdí: „Klimatické modely jsou lineární a jiné být nemůžou.“ To ale prostě a jednoduše není pravda. Klimatické modely jsou od svých počátků založené na nelineární matematice. Již numerické předpovědi počasí navrhnuté Vilhelmem Bjerknesem a později experimentálně počítané ručně Lewise Fry Richardsem z roku 1920 byly postaveny na nelineárních Navier-Stokesových rovnicích pro popis proudění kapalin. A ty se lineárními modely popsat nedají. Skoro bychom mohli Pokorného parafrázovat s tím, že „Klimatické modely jsou nelineární a jiné být nemůžou.“ Vyjádření, že klimatické modely „jsou lineární a jiné být nemůžou“ bohužel ukazuje, že Pokorný nemá byť úplně elementární přehled o klimatickém modelování.

To dále odhaluje v debatě Enviro meetup v Paralelní Polis v roce 2019. Zde Pokorný tvrdil, že klimatické modely nezahrnují celou řadu klíčových věcí, například vodní páru. O té prý ani nemáme data, abychom mohli výsledky modelů případně kontrolovat. Až na to, že klimatické modely působení vodní páry zahrnují — ostatně jinak by nemohly počítat tak zásadní věc, jako jsou srážky. To by dělalo předpověď počasí (která sdílí s klimatickými modely stejnou fyziku) dost nepoužitelnou. Další věc je, že data o koncentraci vodní páry k dispozici jsou — měří je meteorologické stanice, radiosondy nebo družice.

Zdá se tedy, že Pokorného výtky vůči klimatickým modelům se neopírají o jejich znalost. Tohle by prostě nemohl tvrdit, pokud by měl byť minimální povědomí o klimatickém modelování. Podle dalších Pokorného vyjádření to vypadá, že dává dohromady ad hoc různé pověry, za kterými se ale skrývá jakési hlubší přesvědčení o tom, že klimatický systém modelovat prostě nelze. Pokorný v rozhovoru pro iDNES.cz tvrdí: „Jde o termodynamickou rovnováhu celého zemského systému a ta je nesmírně složitá. Tak složitá, že její povaha dalece přesahuje aktuální možnosti našeho poznání. Mnoho neznámého se navíc ukrývá za vzájemnými interakcemi všech složek systému v kratším i dlouhém čase, napříč desetiletími a staletími. Chování takového systému se nedá předvídat. Krátkodobě ano, dlouhodobě ne. Spolehlivě nakonec víme téměř jenom to, že uvolňováním oxidu uhličitého z fosilních paliv naší planetě přitápíme. A k tomu máme povědomí ještě o několika málo dalších dílčích vlivech.“

Pokud je klimatický systém nepředvídatelný, dostupné klimatické modely musely zákonitě selhat. To se dá ovšem snadno ověřit. Použitelné klimatické modelování (jehož komponenty zahrnovaly fyzikálně významné části systému) existuje zhruba od poloviny 70. let. Máme tedy k dispozici simulace více než padesáti let, které můžeme porovnat se skutečností. A jaký je výsledek? Překvapivě přesný. V podstatě všechny modely již přes padesát let úspěšně popisují současný trend oteplení.

Takže i zde se Pokorný zcela prokazatelně mýlí. Podle něj se ovšem klimatické modely posledních padesát let trefují pouze proto, že jsme nenarazily na nějaký bod zlomu, který by měnil fungování celého systému. O tom, do jaké míry klimatické modely zohledňují body zlomu, se vede sáhodlouhá debata. Z mého pohledu to ale opět není nic uklidňujícího. Nemáme rozhodně žádný důvod domnívat se, že prudké, dalekosáhlé změny spojené s body zlomu v klimatickém systému budou nějakým způsobem příznivé. Právě proto bychom se měli snažit o rychlou stabilizaci úrovně skleníkových plynů, abychom nespustili nechtíc nějaký neznámý planetární mechanismus, o kterém zatím ani nevíme.

Víme totiž jistě, že rychlost nárůstu CO2 v atmosféře je zcela bezprecedentní v historii stovek tisíc, ale zřejmě milionů let. Naposledy byla taková koncentrace skleníkových plynů zřejmě v pliocénu před 3 miliony let. Hladina oceánů byla tehdy pravděpodobně o 15 metrů výš. A současný klimatologický výzkum ukazuje, že taková proměna nemůže nemít dalekosáhlé důsledky na klimatický systém.

Odpověď na otázku, proč by mělo být globální oteplování takový problém, přitom již zažíváme na vlastní kůži i v Česku. Kolaps smrkových monokultur způsobený suchem a teplotním stresem asi přehlédl málokdo. Stejně jako úporná vedra, zvýšená rizika požárů a nedostatek vody. Na řadu zemí ve světě přitom klimatická krize dopadá mnohem tíživěji. Z klimatického modelování vychází, že v následujících desetiletích míříme do klimaticky zcela odlišného světa než jaký tu po dobu existence civilizace byl. A zesílí celou řadu problémů, které pociťujeme již dnes. Horka k zalknutí. Nedostatek vody. Požáry v různých částech světa. Umírání korálových útesů. Destabilizace zemí, kde se přestává dát žít. Do budoucna by mohly miliardy lidí žít v prostředí, které je klimaticky ohrožuje. Prudké změny budou představovat tlak na sociální systémy, čímž riskujeme společenskou destabilizaci i ozbrojené konflikty. Projekce přitom ukazují, že to je pouze velmi mírná ukázka toho, co můžeme očekávat v následujících desetiletích. A prudkou destabilizací riskujeme celou řadu nepříjemných překvapení, protože chápání klimatického systému je přes všechny úspěchy klimatické vědy omezené.

Jak to, že prošly tyto chyby?

Když se podíváme na Pokorného argumenty, tak nacházíme skutečně zarážející množství očividně chybných tvrzení, odvolávání se na neaktuální zdroje, občas dokonce na podvrhy. Jak je to možné? Pokud se podíváme na skutečnou vědeckou práci Pokorného, tak přece vidíme obdivuhodnou publikační činnost. Nicméně zdá se, že tyto svoje výtky vůči klimatologii v odborné literatuře nepublikoval. A ve vědecké literatuře se riziko podobných omylů snižuje — procesem oponentury v oboru vzdělaného odborníka / odbornice (tzv. peer-review). Domnívám se tedy, že je to možné proto, že ve skutečnosti nebyly podrobeny fundované kritice v tématu vzdělaných oponentů. Chyby podobného charakteru by totiž téměř jistě někdo zachytil. Nicméně ve veřejné debatě Pokorný mluví s laiky, kteří důvěřují jeho autoritě a podobné chyby zachytit zpravidla nemohou.

---

reklama

---